Fotografování velkých prostor
Velké prostory a zejména ty, které jsou vyraženy v tmavých horninácgh, působí mnoha fotografům problémy. Nešťastníci se je pak snaží v zoufalství nasvítit pomocí rozličných zápalných složí, hořících magneziových pásků či podobných bizardních technik. Zdá se mi to zbytečné. Je to pracné, extrémně intenzivní světlo vám nepochybně část snímku přepálí, slože kouří a focený prostor vám zamlží.
Můžete použít několik elektrických blesků, ale to také není ideální řešení – nenechají se zdaleka tak dobře ovládat jako reflektor, neposkytují rovnoměrné osvětlení (intenzita světla je nepřímo úměrná kvadrátu vzdáleností) a mají široký světelný kužel.
Velkou prostoru nasvítíte jedním nebo několika reflektory mnohem snáze a navíc si ji nasvítíte tak, jak chcete vy a ne, jak vám nakonec náhodou vyjde. To je jeden z důvodů, proč jsem si oblíbil reflektor. Tím, že si s ním můžete prostor vymalovat, získáte takový snímek, jaký si představíte. Světlo mít tam, kde ho mít chcete, tmu zas tam, kde vám to vyhovuje. Běžný blesk vám osvítí najednou velkou plochu – což ale vůbec nemusí být to, co potřebujete. Nedonutíte jej, aby vám na stěně nasvítil 20 cm širokou prohlubeň, kde je rušivý stín a ostatní nechal tak, jak to je. Je prostě příliš tvrdohlavý. Samozřejmě, když nasekáte sto fotografií, byl by v tom čert, aby se pár z nich nepovedlo a ty nevypadaly skvěle. Jenže to není účel, tím ztrácíte čas. Smyslem akce je, abyste udělali třeba jen jednu fotku, ale byli s ní spokojeni hned napoprvé.
Když nasvěcujete velkou prostoru, musíte mít na paměti jedno pravidlo – nesviťte celou prostoru, jen strop, počvu a stěny, případně postavu. Svítit do míst, kde nic není, jen vzduch, opravdu nemá smysl. Ideální je použít dvě světla. Představte si komoru ve tvaru hranolu. Zepředu nasvítíte boční stěny, počvu a strop. Už jsme si říkali, že je potřeba svítit rovnoběžně s rovinami a co nejblíže k nim. Zadní stěnu nasvítíte stejným způsobem – někoho k ní postavíte a on jí bude svítit zase rovnoběžně, to znamená kolmo k ose focení. Zároveň vám ten pomocník protisvětlem osvítí stejné stěny, strop a počvu, které už zepředu svítíte vy. Proč? Protože když ten objekt nasvítíte jen zepředu, intenzita světla reflektoru bude nějakých 40 metrů od vás už docela malá. I když to vykompenzujete delší dobou svícení, tou malou intenzitou přijdete o stíny a tím i podrobnosti. Prostě ta vzdálená čast nebude tak brilantní, jako přední. Protisvětlo zezadu to vyřeší, protože zadní část jím bude nasvícena mnohem kontrastněji a tím, že je vzdálenější a díky perspektivě menší, se to na konečné fotce srovná.
Podívejme se nyní na několik příkladů.
Fotografie Valkýra v pegmatitové komoře. Komora není nijak extrémně veliká, není ničím zajímavá, je k uzoufání jednobarevná, vzadu se krčí jezírko, které skoro není vidět. Působivé jsou ostré hrany na stropě vlevo a hromada balvanů vpředu na počvě. Dozadu umístíme protisvětlo, které nám zvýrazní zadní část komory. Před protisvětlo postavíme valkýru, jednak proto, aby nám protisvětlo nesvítilo do objektivu, jednak, abychom rozbili tu únavnou jednobarevnost celé scény. Hrany na stropě jsou problém. Když budete svítit přímo od fotoaparátu, budete mít za každou hranou veliký černý stín. Mnohem větší, než je tam nyní. Musíte proto s reflektorem během svícení přeběhnout doleva a svítit mezi ty hrany, abyste ty stíny zminimalizovali na přijatelnou mez. Zadní protisvětlo vám zároveň zdůrazní hladkou plochu podzemního jezírka.
Každý světlý objekt – a pegmatity zejména, mají jednu nepříjemnou vlasntost. Slída, která je v nich obsažena, odráží světlo a vznikají zde přepaly. Je proto logické, že popředí scény svítíte co nejméně, abyste se téhle chybě vyhnuli Stejný pozor musíte dát na plochy kolmé k ose objektivu. I ty vám rády vytvoří zrcadla, která znehodnotí celý snímek.
Možná to vypadá složitě, ale ve skutečnosti na focení v podzemí vůbec nic složitého není. Máte zde obrovskou výhodu v tom, že si scénu nasvítíte, jak chcete vy a ne, jak si to třeba zrovna usmyslilo polední slunce, s kterým nic neuděláte. A přepaly a nerovnoměrně nasvícení – to je jen rutina. Za nějaký čas se vám nasvěcování natolik zautomatizuje, že je děláte zcela intuitivně. Naučíte se udělat stejným způsobem slušnou fotku i na kinofilm, kde nemáte možnost okamžité zpětné vazby a korekce.

 

Druhá fotografie, skarnový důl, je kompozičně hodně mizerná, ale nás zajímá z hlediska nasvícení veliké černé dobývky. Víte, když fotíte podobné objekty, musíte zdůraznit to, co v nich je zajímavé. Ve většině případů je to strop. Mívá zvláštní neopakovatlnou strukturu. Spousta fotografů strop ignoruje a přitom je to v takové prostoře dominantní prvek. Fotografové na něj buď svítí zespoda, čímž textura stropu zanikne (dlouhé stíny, špatný úhel osvícení) nebo se domnívají, že to vyřeší tím, že si přidělají světlo na klacek a zdvihnou jej do výšky. Tím sice určitou texturu na stropě získáte, ale zase jen v omezeném místě.
Když osvítíte celý strop rovnoběžně s jeho plochou – to znamená začnete třeba u stěny nalevo a pomalu přejdete ke stěně napravo, budete mít celý strop rovnoměrně nasvícený a opravdu výrazný. Stačí ruku se světlem co nejvíce vzpažit. Ideální je to v případě, kdy strop tvoří vodorovné veliké desky, jako třeba v Richardu.
Nepodceňujte psychologický aspekt stropu. Je tím, co diváka odděluje od světa tam nahoře.
Fotografie skarnová komory je focena s dvacetisekundovou expozicí, ISO 100 a osvícena klasicky dvěma světly. Přední reflektor a zadní protisvětlo. Tímto způsobem osvítíte sebevětší komoru, jakou váš aparát zvládne.

 

Poslední vzorová fotografie, dáma v tereziánské chodbě, není ani ve velké ani v tmavé prostoře. A přesto i ona skrývá svá úskalí. Cihly, z kterých je chodba vyzděna, se lesknou. Musíte dát pozor na přepaly. Popředí a hlavně hrany cihel je třeba svítit minimálně, jen je takzvaně líznout. To samé platí o dámě v bílých šatech. Je to stejné, jako anděl v prvním dílu našeho seriálu. Postava cloní chodbu a to vám brání ji pořádně nasvítit. Zase si pomůžete protisvětlem zezadu, které tu práci udělá za vás. Všimněte si, kterak protisvětlo, ač má jen 25-ti wattovou žárovku, nasvěcuje scénu intenzivněji, než přední reflektor. Je to tím, že protisvětlo volně leží na zemi – nebyl nikdo, kdo by je držel a pohyboval jím. Jak vidíte sami, stabilní světlo je zdroj problémů a přepalů.

Čím fotit
Je to paradoxní, ale v tomto případě neplatí, že čím lepší fotoaparát, tím vhodnější. Začínal jsem s dvoumegabitovým Olympusem 2020 Ultrazoom nebo jak se to jmenovalo (většina novějších fotek na superklub.chytrak.cz – ty starší byly cvakány jednomegovým kompaktem), dlouho jsem používal pětimegový Sony Cybershoot 707. Když vyšla podzemní Praha, koupil jsem si Nikon D60 se setovým objektivem a byl z něj na oběšení.
DSC 707 byl totiž kompakt – byť s kvalitním objektivem od Zeisse. Každý kompakt má proti zrcadlovce velkou hloubku ostrosti. Stačilo nastavit na ostřícím kroužku vzdálenost 3 metry a fotky byly ostré od začátku do konce. S Nikonem přišlo kruté rozčarování. Objektiv neměl ostřící kroužek a vše, co jsem vyfotil, bylo rozmazané až hrůza. Pro focení na dlouhou expozici nemůžete používat automatické ostření. Proč? Protože aparát bude průběžně a přeostřovat doostřovat podle toho, jak nasvěcujete různé části objektu – tu bližší, tu vzdálenější. Takovou fotku můžete rovnou zahodit.
Doplatil na to Pažout, koupiv si jakýsi Fujitsu aparát, u kterého nejde přepnout ostření na manuál. Může v podzemí fotit tak leda s bleskem. Nikon měl sice možnost přepnout ostření na manuál, ale v tom šeru, které v podzemí panuje, jste stejně nic nezaostřili. Nezbylo, než zaostřit scénu na automat a v zápětí přepnout ostření na objektivu do manuálního režimu (a tím naměřenou vzdálenost zaaretovat), aby aparát během expozice nedoostřoval. Ale ani tak to nebylo ideální – malá hloubka ostrosti mne upřímně štvala. Nakonec jsom to vyřešil koupí jiného objektivu – desetimilimetrové Sigmy za nějakých 15.000,- Kč. Ta už se chová zase skoro jako fixfokus, má ostřící kroužek, já si nastavím své tři metry a jsem spokojen.
Plyne z toho, že vám slušný kompakt udělá v mnoha případech lepší službu, než zrcadlovka. Potřebujete jen, aby měl manuální režim – to jest manuálně nastavitelný čas, clonu a zaostření. Můžete samozřejmě fotit i s všelijakými „prioritami clony nebo času“ – ale zdržuje to.

Nejčastější chyby
Nejčastější chyby jsou bezesporu přepaly a nedosvícená místa. Jak jsem už napsal, zásady správného nasvěcování jsou rutina, kterou časem získáte. Nedosvícená místa jsou problém statického svícení. Naučíte-li se se světlem pobíhat a trochu odhadnout terén, který svítíte, velmi rychle se téhle chyby zbavíte.
Dalším problémem jsou málo brilantní (vyblité) snímky. Zas je to dáno způsobem svícení. Vyzkoušejte si svítit tak, jak jsem několikrát popsal. Rovnoběžně s plochami, co nejblíž k nim, jako byste je světlem lízali. Zkuste si to klidně bez aparátu a sledujte, jak se vzhled skály nebo zakládky vlivem svícení mění.
Nevýraznost vzdálených partií snímků vyřešíte protisvětlem. Opravdu. Pravidla pro úspěšné focení v podzemí jsou tak triviální, že není problém si je osvojit a zažít.
Nedivte se, že ne každému se líbí snímek, který mu pošlete mailem nebo vyvěsíte na internet. Nemůžete totiž očekávat, že ostatní mají stejně zkalibrovaný monitor, jako vy. A i malá odchylka v barevném podání, jasu nebo kontrastu dokáže, že obrázek, který se vám líbí, vypadá na jiném monitoru uplně jinak. Zpravidla hnusně.
Jediná jistota je nechat fotografie vytisknout, oči mají lidé přece jen víceméně podobné. A tady pozor. Musíte v laboratoři zdůraznit, že chcete, aby pro vaše fotky obsluha stroje vypnula automatické korekce. Jinak to, co jste nafotili, projde procesem optimalizací, jako jsou automatické zvýšení kontrastu, úprava barevného podání a podobně. Záležitosti, které dobře fungují pro fotky pořízené na denním světle, ale naprosto se míjí účinkem u snímků z podzemí. Místo bílé barvy budete mít přepaly, tmavá místa nebudou tmavá. Nechal jsem si takhle udělat asi 15 fotografií pro svou přednášku na letošním setkání jeskyňářů – a musel jsem je všechny do jedné zahodit.
Pokud to není váš záměr, nemíchejte světla různé barvy – zejmena LED a halogen. Svítíte-li halogenem, zhasínejte během focení ledkovky včetně čelovek. Modré skvrny v místě, kam dopadá jejich světlo, opravdu nepůsobí dobře. Můžete samozřejmě LED světlem svítit celou scénu místo halogenu, pokud si nastavíte na aparátu odpovídající vyvážení bílé nebo je doladíte nějakým fotosoftwarem. Zatím jsem ale neviděl LED svítilnu, která by měla spojité světelné spektrum – znamená to problém s berevností objektu, který fotíte. Neříkám, že to tak nejde, ale mně se snímky nasvícené ledkami nelíbily a proto se tomuto způsobu svícení dál nevěnuji.

Fotosoutěž Czech Speleo Photo 2011
Vystavené fotografie jsem si příliš neprohlížel. Všiml jsem si fotek Laca Lahody, vystavoval mimo jiné starší obrázky modelek v podzemí. Nejsou to náročné fotky, jednoduchá scéna, dívčina u zdi nebo v nějakém portálu. Působí to hezky a potěšilo mne, že z nás šedivých veteránů snad jen Laco ignoroval obecně zažitý trend, který praví,že figurant musí mít v dole na hlavě přilbu. Pídil jsem se po příčinách takového názoru a bylo mi vysvětleno, že fotky bez helem dráždí báňské úředníky.
Je to zvláštní názor. Vstup do důlního díla je díky imbecilním zákonům přestupek a to, že tam někdo vleze s helmou na hlavě, má pro jeho naplnění stejný efekt, jako když se budete vydávat za policistu s pomocí plastové policejní výbavy pro tříleté děti.
Z Lacových fotek jsem si pořádně prohlédl jedinou – jakýsi mládenec (opět bez přilby) sestupuje, drže se provazu, do jakési úpadnice. Působilo to neobvykle, fotka byla hezky nasvícena. Co nedovedu pochopit, je otázka, proč ji porota přidělila druhé místo v kategorii Akt a glamour. Mládenec je oblečený až ke krku a nic, co by ho řadilo do kategorie glamour jsem na něm také nenašel.
Z dalších fotografií mne zaujaly už jen ty od dvojice Waki – Přebral. Byly hodně netradiční, pro porotu asi příliš.
Výsledky fotosoutěže najdete zde: http://fomin.cz/czechspeleophoto/2011/ .
První místo v kategorii Montánní fotografie přisoudila porota snímku Radko Taslera „Když v podzemí prší“. Tu fotku jsem letmo zahlédl a řekl si – proč tam, proboha, nepostaví nějakou modelku s děštníkem, aby to bylo aspoň o něčem? Samotný snímek na výsledkové listině chybí. Zobrazoval tmavou chodbu a z nějakého místa do ní tekla nebo pršela voda. Porota svůj verdikt oddůvodnila slovy, že je tenhle snímek zajímavě nasvícený, já na tom nic zajímavého neviděl.
Ještě horší překvapení bylo druhé místo fotky Laca Lahody „To bude hluboký“. Jakási partička stojí ve tmě na povrchu okolo osvícené zamřížované jámy a snaží se, aby na jejích členech nebylo vidět, jak se třesou strachy. Působí dojmem, že jim dolu spadl kamarád a oni bezradně čekají, až se dostaví veliký Surikata a vynese jim ho zpět nahoru. Ne, že by ta fotka byla špatná, ale nevím, proč v montánní kategorii byla oceněna povrchovka (to už na ní mohl rovnou panáčkovat zajíc nebo kvést strom) a ne nějaká fotografie z podzemí. (A proč vlastně snímek „To bude hluboký“ nebodoval v kategorii akt).
Leda, že by už žádné další obrázky v kategorii montánní fotografie nesoutěžily, protože třetí místo nebylo uděleno. Jak jsem se už zmínil, nevěnoval jsem výstavě zas takovou pozornost a mimo hrůzného Přebralova autoaktu mi nic dalšího v paměti neulpělo.
A jestli chcete vidět pro inspiraci fakt akční fotky z podzemí, podívejte se třeba do fotogalerie webu http://www.bergwerkpunk.com

.Pazout, slavný montanista a lektor A tímto neodvolatelně končí náš seriál dobře míněných rad – jak fotit podzemí. Pokud vás něco z popisovaných technik zaujalo, nebojte se je vyzkoušet. A pokud ne, fo?te si dál podle svého. Hlavní je, aby vám to působilo radost.
Pro příště se zde budete opět nadále setkávat s hrdinstvím udatného Surikaty a odvážného Pažouta na jejich cestách za dobrodružstvím do míst, kde panuje věčná tma a čas plyne rychleji, odměřován monotónním kapáním důlních vod.