„To je ale škoda, že Surikata zemřel,“ podotkl  pan Jendýsek – montanistický podvodník, rýpaje zamyšleně kusem klacku do země. „Slíbil, že mi ukáže zatopenou bezednou šachtu, do které se mohu potopit a prozkoumat veškeré drahocenné poklady, které jsou v ní po léta ukryty.“
„Proč by se měly  v pitomé zatopené šachtě ukrývat nějaké poklady?“ divil se Pažout. „Bude tam leda shnilá výdřeva, bláto a možná nějaké nadmuté chcíplé zvíře.“

Pan Jendýsek a jeho kamarád Jiří věnují minutu ticha zesnulému Surikatovi

„Je vidět, že ses nikdy nepotápěl, opáčil s despektem Jendýsek. „Jinak bys totiž věděl, že právě zatopené šachty jsou plné nepřeberného množství zlatých a stříbrných šperků, co do nich házeli radikální husité, opovrhující světskými statky i vojáci z nejrůznějších válek, kteří se ocitli v bezvýchodné situaci a nechtěli, aby je jejich napřátelé zajali i s kořistí. Zatopené šachty mají dna pokrytá truhlicemi plnými těch nejvzácnějších kovů a drahokamů.“
„Už jsi nějakou šachtu plnou truhlic s drahokamy viděl?“ ptal se poťouchle Pažout.
„Zatím všechy, které jsem navštívil, byly už  vyloupené,“ přiznal smutně Jendýsek a v oku se mu zaleskla slza.
„Já zase slyšel o zatopených šachtách, v kterých jsou ukryté nacistické ponorky,“ poznamenal Lišák, „Němci je tam prý schovali poté, co bylo jasné, že prohrají druhou světovou válku. Vytahali je z moře a spustili do těch dolů, aby se jejich technologie nedostaly spojencům do rukou. Mohli bychom si jednu vzít a jestli bude fungovat, tak se v ní projíždět sem a tam po Berounce.“
„To by bylo krásné. Já bych byl kapitán a tady Lišák topič,“  zasnil se Pažout,“ škoda, že se toho Surikata nedožil.
„Už jako dítě jsem chtěl být topičem na ponorce,“ přidal se Lišák. „Naházet uhlí pod kotel, proroštovat, uchopit táhlo píšťaly a vyrazit plnou parou vpřed nekonečným podmořským světem…“
„Jestli chcete ponorku, musíme nejdřív tu šachtu, kterou měl Surikata na mysli, objevit,“ vracel Jendýsek své natěšené kolegy do reality.“Ví někdo, kde by ta šachta měla být?“
„Vím o několika šachtách, ale není v nich voda,“ přiznal se bezradně Lišák. „Je však možné, že tam dříve voda byla a někdo ji vypustil anebo tam nacisté ponorku spustili ještě celou horkou a voda se následně vypařila.“

Pan Jendýsek a jeho kamarád Jiří věnují dobrovolně zesnulému Surikatovi další minutu ticha

„Šachty bez vody mne nezajímají,“ pravil hrdě Jendýsek. „Jsem potapěč a jako takový preferuji objekty zaplavené. Lézt s flaškama a v neoprenu do šachty, v které není voda, je strašlivý vopruz.“
„Já bych o jedné zatopené jámě věděl,“ vzpomněl si Pažout. „Vypráví se, že v ní žije strašlivý mořský drek, ktrý tam připlaval z Atlantiku. Roztrhá na kusy a pak pohltí vše živé, co se ocitně v jeho blízkosti.“
„Co je to strašlivý podmořský drek?“ chtěl vědet Lišák. „Roztrhal by na ty kusy i mne?“
„Strašlivý podmořský drek je překlep,“ vysvětlil otráveně Pažout. „Správně má být strašlivý podmořský drak, to přece pochopí i malé dítě.“
„Draka nechme stranou, s tím se vypořádáme na místě,“ mínil Jendýsek. „Vy potřebujete ponorku, já zas pár těch truhel, tak se bavme o tom, kde ta šachta je a nezabývejme se tím, co v ní žije nebo už dávno mrtvé a nafouklé otravuje vodu.“
„No jo, kde je?“ opakoval Pažout, „kde asi?“
„Já myslel, že to víš,“ osopil se Jendýsek, „vždyť jsi to před chvílí tvrdil. Ta s tím drekem,“ napovídal.
„Jo ta zatopená,“ upamatoval se Pažout. „Tak k ní zítra zajedeme.“

Zatímco pan Jendýsek, táborský Jiří a Lišák plánují svoji výpravu, pořádají západočeští montanisté Surikatův podzemní memoriál

O den později zajeli Pažout, Lišák a Jendýsek s autem po rozbahněné lesní cestě na malou mýtinu, kde se mezi nebezpečně vyhlížejícími šípkovými keři rýsoval mělký propad, z jehož dna klesala plazivka kamsi pod zem.
„To je ono,“ děl Pažout,“tou plazivkou se proplazíš do štoly, štolou půjdeš asi třicet metrů a dojdeš ke slepé jámě. Ta je zatopená po okraj. Hloubka činí nějakých osmdesát metrů a zcela dole na dně se nachází štolové patro na kterém maršál Heřman Kryštof Russworm v roce 1605 ukryl půl roku před svou popravou truhlu těch nejkrásnějších drahokamů.“
„Jsi si jist, že jsou v té truhle opravdu drahokamy?“ ptal se pochybovačně Jendýsek. „Nejsou uvnitř náhodou jen nějaké bezcenné listiny, které by se beztak už dávno rozmočily?“
„Kdepak,“ oponoval Pažout, „jsou tam určitě drahokamy. Russworm je schoval těsně před svým zatčením kvůli souboji s Francescem Belgioisem. Obával se  totiž, že by ho o ně hrabivý císařův komoří Filip Lang během jeho uvěznění připravil. Russworm samozřejmě očekával, že bude císařem omilostněn, propuštěn z kriminálu a hned poté si svou truhlu zase ze šachty vyzvedne. Císař svého maršála sice opravdu omilostnil, ale posel s tou zprávou dorazil až hodinu po dokonané popravě.“
„A co ta ponorka?“ připomínal Lišák, kterého truhla s drahokamy zas tolik nelákala.
„Ponorka je, myslím, hned ve vedlejší chodbě,“ určil Pažout, „a teď se chopte lopat o rozšiřte tu plazivku, jinak se dovnitř neprotáhnem.“
Zatímco Jendýsek s Lišákem hledali v kufru automobilu polní lopatky, vydoloval Pažout z batohu jakousi panenku, či spíše panáka v podivné hornické uniformě a posadil ho na hromádku kamenů před zapadlou štolu.
„Co to je?“ zajímal se Lišák.
„Vyrobil jsem panáčka – Surikatu,“ vzlykl. „Aby, když je teď mrtvý, byl i tak pořád s námi. Našel jsem v popelnici panenku, nabarvil jsem jí vlasy na šedivo a Jana Bělů ušila tu kytli, co má na sobě. Surikata by měl radost, kdyby to viděl.“
„Já mám s sebou také Surikatu,“ přiznal Lišák a vyprostil z igelitové tašky velkého plyšového medvěda se slabomyslným výrazem na chlupaté tváři. „Zatím si sice jako náš slavný nebožtík zrovna nevypadá, ale Martin Bradáček, který je sochařem, mi ho prý s trochou sádry upraví do reálné podoby.“
„Surikata má určitě co dělat, aby se někde v montanistickém nebi nepominul radostí,“ okomentoval oba panáky Jend7sek, „ale mohli bychom už začít kopat.“
„Kopejte. Já se Surikatou se na vás budeme koukat,“ svolil Pažout a posadil panáka v kytli tak, aby měl na vchod lepší výhled.“
„Tvuj Surikata kouká moc chytře,“ pochválil Pažoutovi panáka Jendýsek a Pažout se mimoděk zapýřil. Lišák posadil svého medvěda opodál.
„A je to jak za starých časů,“ podotkl, „Surikata je tu zas s námi, dokonce se rozdvojil. Možná se časem ztrojí a bude trojjediný podobně jako Bůh otec, syn a  Duch svatý.“
„Kdyby Surikata viděl, že ho zpodobňujete opelichanym medvědem, dostal by v nebi psotník,“ mínil Jendýsek. „Vemte už  někdo do ruky konečně lopatu, já jdu do auta pro výstroj.“
„Pan Jendýsek by se dnes neměl potápět,“ ozval se Pažout, když byl potapěč mimo doslech. „Zdál se mi totiž zlověstný prorocký sen. V tom snu jsem procházel dopravní štolou v Mníšku pod Brdy, když v tom se mi postavil do cesty Ignor, ozářený oslnivým světlem a zvolal na mne:’Běda, Pažoute, och běda. Běda, běda, třikráte běda.‘ Pak se rozplynul ve vzduchu a já se probudil.“
„Co na tom bylo prorockého?“ divil se Lišák,“připadá mi to jako naprosto běžný sen, jaké se zdají psychopatům po celém světě. To mně se zdálo, jak jsem topičem na parní ponorce a futruju uhlí pod kotel tak rychle, až mne bocman musel mírnit. Tak má vypadat správný montanistický  sen a ne nějaké stupidní ‚Pažoute, běda'“

Ignor v Pažoutově snu strašlivým hlasem volá: „Běda, Pažoute, och běda.“

Pažout zahanbeně sklopil zrak a aby se neřeklo, několikrát ledabyle hodil lopatou.
„To stačí,“ zhodnotil prohrabaný otvor Jendýsek. „Tam už se protahnu  s flaškama na zádech a ploutvema na nohou.“
„Měli bychom rozhodnout, kdo půjde s tebou dovnitř a kdo bude venku střežit vchod,“ pronesl moudře Pažout. „Měl jsem dnes prorocký sen a nerad bych riskoval, že se naplní.“
„Jednoduše řečeno, navrhuješ, že zůstaneš venku ty,“ hádal Jendýsek, upíraje na Pažouta zvláště pronikavý pohled.
„Bylo by to logické, opáčil Pažout, „Nepotřebuju ani truhlu s drahokamy a dokonce ani netoužím býti topičem na válečné nacistické ponorce. Rád se proto obětuji, oželím návštěvu tohodle dolu a budu místo toho zodpovědně střežiti zvenku vaše bezpečí.“
„Můžete zůstat venku oba,“ děl opovržlivě Jendýsek, „za chvíli sem dorazí z Tábora kamarád Jirka a ten takové drahoty se vstupem dovnitř dělat nebude.“
„Já dovnitř půjdu,“ zvolal Lišák. „Neznám bázně a rozhodně nejsem zvědavý na to, jak někdo vleze do té ponorky přede mnou, zažehne místo mne oheň pod kotlem, vynoří se v ní z šachty a vycouvá ven před štolu.“
„Já s ponorkou couvat neumím, takže můžeš být bez obav,“ uklidňoval rozrušeného Lišáka Jendýsek. „A hele, támhle se blíží Jirka.“
Sotva Jirka dorazil, začalo stěhování výstroje dovnitř do štoly. Lišák zalezl do prohrabaného vchodu poslední a s nelibostí zpozoroval, že je chodba hned za vchodem zaplavena do výše pasu ledovou vodou. Zvažoval chvíli, zda by se neměl vrátit k Pažoutovi, ale představa ponorky ukryté kdesi hluboko v šachtě, ho od tohoto úmyslu odradila. Štola se kroutila a světla kolegů, kteří jej předešli, nebyla vidět, zaznívalo sem však šplouchání a tlumený hovor. Lišák si vzpomněl na medvídka, kterého zanechal venku a zmocnila se jej tesknota. Pak pomyslel znovu na vytouženou nacistickou ponorku a s hlubokým povzdechem vyrazil vpřed. Chodba se klikatila, stoupala, vody ubývalo, až zmizela docela.
Po několika zatáčkách se Lišák ocitl u šachty. Zelenkavá voda se v ní zrcadlila asi dva metry pod ohlubní a Jendýsek s Jirkou nad ní právě kotvili žebřík pro snazší sestup k  hladině. Lišák zkusmo posvítil do vody, zda nespatří příď nebo záď kýžené ponorky, vodní sloupec však neprosvítil a tak, vida, že jej kolegové nezbytně nepotřebují,  pokračoval zvolna štolou dál kupředu. Nečekaně se udeřil v nízkém místě hlavou o strop a pomyslel si, že měl jít raději do hornického skanzenu Chrustenice, kde by nad jeho bezpečností obětavě bděl školený průvodce. Po nějakých třiceti metrech došel do prostorné komory s mezipatrem, odkud pokračovalo několik nízkých chodeb, po pár metrech totálně zavalených. Neuspokojen výsledkem průzkumu, vrátil se Lišák k šachtě právě ve chvíli, kdy už Jendýsek slézal po žebříku do vody.

Kdyby Lišák tolik  netoužil po ponorce, mohl jít do Chrustenické šachty s průvodcem …

„Hledej nejdřív tu ponorku, truhlu až potom,“ zakřičel na něj Lišák, ale Jendýsek už byl ve vodě a začal se potápět. Lišák chvíli okouzleně sledoval, jak se hladina v šachtě čeří bublinami a pak se spolu s Jirkou vydal prozkoumat zbytek dolu, který tvořilo několik nízkých a úzkých štolek z osmnáctého století, ražených úsporně po žíle. Když se po nějaké době vrátili zpět k šachtě, žádné bubliny už neviděli.
„To je divné,“ spekuloval Jirka. „Ta jáma má podle mapy osmdesát metrů, bude potřebovat dost času na dekompresi, měl by už stoupat nahoru.“
„Třeba je uvnitř té ponorky a startuje ji,“ utěšoval se Lišák, „to by vydýchaný vzduch zůstával v kabině.“
„Kdyby ji startoval, musel by roztopit kotel a to by přece šel z vody kouř,“ smetl Lišákovy teorie zkušenější Jirka.“Viděl jsi někdy jet parní lokomotivu?“
Lišák smutně pokýval hlavou. Parní lokomotivy si pamatoval a pokud se kdesi dole cosi podobného právě rozjíždělo, situace na hladině tomu nenapovídala.
„Kdyby tu byl Surikata, tak by nám poradil. Surikata si vždycky věděl rady,“ pravil naprosto zbytečně a ani Jirka nepovažoval za nutné tuto sentenci komentovat.
Uběhlo nějakých deset minut naplněných nejistotou a obavami o Honzův osud, byť Jirka důvěřivě opakoval, že Jendýsek ví, co dělá. Nakonec se voda zčeřila vzduchem, kdesi dole zablesklo světlo a po pár minutách se Jendýsek objevil na hladině.

Pan Jendýsek se zjevil na hladině bez truhly i bez ponorky

„Nemá ponorku ani truhlu, konstatoval Lišák zklamaně, když se potapěč sápal po žebříku z vody ven.
„Jak to, žes byl tak rychle nahoře?“, divil se Jirka, když se Jendýsek usadil zpátky ve štole.
„Ta jáma je ucpaná výdřevou a shnilými průvodnicemi,“ vysvětloval Jendýsek. „Odtud to není vidět, ale asi deset metrů pod hladinou je změť klád, kterou se nedá protáhnout. Určitou nadějí je lezné oddělení, které začíná asi osm metrů pod hladinou. Není tolik zařícené, ale abych ho zkoumal, na to jsem neměl dost vzduchu. Nicméně v hloubce osmi metrů je patro, které tvoří asi tři sta metrů chodeb, dobývek, komínů a šachtic. Je to tam nádherné a je tam zaparkovaná i ta ponorka.“
„Ty jo,“ vydech Lišák. „Proč jsi s ní nepřiplul?“
„Zkoušel jsem to,“ odtušil Jendýsek, „ale má v uhláku totálně mokré uhlí. Nepodařilo se mi ho zapálit. Budeš si muset příště přinést pár puten čerstvých briket a nějaké klestí na podpal. Pak se to snad povede.“
„Tak jo,“ uklidnil se Lišák. „Jen aby nám ji do té doby, než se sem vrátíme, někdo nevyfoukl.“
„Neboj se, zatáhl jsem ruční brzdu a zajistil ji visacím zámkem. Tady máš klíč,“ ujišťoval nervózního Lišáka Jendýsek. „A vrátíme se sem co nejdřív, vždyť mám na spodním patře pořád tu truhlu s Russwormovými drahokamy.“
Když Jendýsek se svoji svitou vylezli ze štoly na denní světlo, spatřili Pažouta, kterak bděle a ostražitě spí v trávě. Občas s sebou ze sna trhnul a tlumeně vykřikl:“Běda, Lišáku, třikráte běda. Přetopil jsi kotel a celá ponorka teď může vyletět do povětří. Zastav ihned někde na mělčině, ať mohu rychle vystoupit.“

Táborský Jiří zkoumá další části dolu, zatímco se pan Jendýsek marně snaží nastartovat nacistickou ponorku

Lišák, slavný montanista: „Ten Pažoutův sen je potrhlý a přitažený za vlasy. Parními ponorkami se zabývám od svých šesti let a tří měsíců a nikdy bych nepřetopil jejich kotel tak, aby mohlo dojít k explozi, což je ostatně velmi nepravděpodobné, protože na kotli je pojistný ventil, zatížený takovým závažím, aby byla možnost výbuchu  vlivem zvýšeného tlaku páry vyloučena. Samozřejmě, kdyby ponorku řídil někdo nepříliš zdatný a fundovaný (třeba Pažout), mohlo by dojít k nějaké nepříjemnosti, ale spíš k takové, že by nepříliš zodpovědný Pažout usnul a nechal kotel vyhasnout.“