Setkání speleologů v Liberci 2013

w

„Surikata chce, abychom s ním jeli na setkání jeskyňářů do Liberce,“ pronesl rozpačitě Pažout, pohlížeje zasmušile na Lišáka, který vedle něho dřepěl na povaleném kmeni jakéhosi stromu a kapesním nožíkem zručně čistil houbu, nebudící  již od pohledu žádnou důvěru.
„Bude tam mít přednášku o fotografování v podzemí a po nás chce,   abychom se přestrojili za srnky a tančili k tomu,“ pokračoval Pažout. „Nevím, jak ty, ale já tam nepojedu. Nebudu ze sebe před lidmi pořád dělat blbce.“

_něha491upr

Snímek Něha, fotografie, která okouzlila celý  svět.

8Chrustenice3

„Proč bychom se měli převlékat za srnky?“ nechápal Lišák, ukrývaje houbu i nůž do proutěného košíku.
„Protože Surikata chce presentovat  jakousi symfonickou báseň ve formě oživlých obrazů, kde on bude tiše hrát na didgeridoo, modelka recitovat a my dva do toho coby srnky při tanci  žrát z krmelce seno a nahlas při tom bečet. Mám už toho dost,“ naklonil se důvěrně Pažout k Lišákovi, „to, co předvádí Surikata, není vědecká práce a tím, že mu budeme pomáhat si nikdy nezískáme světový věhlas, jaký nám právem náleží. Řekni sám – až se mne kolegové vědci zeptají, co jsem dělal o weekendu, mohu se jim snad svěřit s tím, že jsem žral trávu, bečel a tvářil se, jako že jsem srnka?“
„Třeba tvoji kolegové vědci dělají o weekendu ještě horší věci,“ utěšoval Pažouta Lišák,
„To těžko,“ zrudl Pažout při představě, co jeho známí vědci dělají o weekendu, „nicméně letos srnku prostě dělat nebudu a tobě bych to také neradil.“
„A co bude Surikata předvádět za oživlé obrazy?“ zajímalo Lišáka, „nevíš o tom něco bližšího?“

Z nácviku symfonické básně Pažout a koloušek v zatopené šachtě.

513a

„Ale,“ mávl nevrle rukou Pažout, „chce ukazovat mne, jak najdu ve štole ztraceného kolouška, zachráním ho a jeho matka se za mne pak z vděčnosti provdá. Taková kravina.“
„Jak na to, proboha, Surikata přišel?“ zděsil se Lišák, shledávaje po tomto vysvětlení Pažoutův odpor k učinkování na libereckém setkání zcela oprávněný.
„To je tak, nedávno jsme ve štole vyfotili snímek, kde držím v náručí plyšového kolouška a Surikata jej pojmenoval Něha,“ pustil se do vysvětlování Pažout.
„A proč ses nechal fotit v takové pozici?“ vyzvídal Lišák. „Musel jsi přece vědět, že tví kolegové vědci takovou fotografii jednomyslně odsoudí.“,
„Byla to edukační fotografie,“ objasňoval svůj poklesek Pažout. „Surikata ji potřeboval pro svoji přednášku na téma, jak fotit podzemí tak, aby fotografie zaujala, líbila se a zanechala v mysli toho, kdo si ji prohlíží cosi, čemu Surikata říká psychický šrám.“
„Surikata se domnívá, že by se podzemí mělo fotit tak, že do něho fotograf postaví pozéry s plyšovými kolouchy v náručí?“ divil se Lišák.
„Ve většině případů to té fotografii hodně pomůže,“ mínil Pažout. „Je svatá pravda, že hodně fotografů takové praktiky odsuzuje, na druhé straně je však jejich vlastní tvorba natolik zoufalá, že svým přezíráním téhle revoluční techniky škodí jen sami sobě.“
„Nu dobrá, dobrá,“ mumlal Lišák. „Když se ale necháš fotit s plyšovým kolouchem v náručí. je pak mezi následním žraním sena a bečením logická pralela.“
„Paralela je v tom jen zdánlivě,“ odporoval Pažout. „Surikatovi se totiž ta následná situace vymkla z rukou. Poté, co ten snímek nazvaný Něha vyvěsil na svůj web, obletěl jsem s kolouškem doslova celý svět. Surikata totiž pod obrázek napsal vysvětlující text v tom smyslu, že jsem ubohé opuštěné mládě našel ztracené ve štole a vrátil je jeho zoufalé matce, která se již pomalu rozloučila s nadějí, že své dítě, toho rozkošného drobečka, ještě někdy uvidí. Připojil k tomu spoustu dalších blábolů a stvořil tím příběh tak dojemný, že polovina jeho čtenářů při čtení nahlas plakala a druhá polovina rovnou padala zasažena silou toho vyprávění do mdlob.“
Dojemná báseň o Pažoutovi a Kolouškovi dodává optimismus i horníkům v dalekých čínských dolech

„Vždyť ten kolouch je plyšový, a na první pohled je zřejmé, že nejde o živé zvíře. Copak jsi někdy viděl malého kolouška s parohy?“ zhrozil se Lišák.
„Spousta dnešních lidí pořádně neví, jak kolouch vlastně vypadá,“ namítal Pažout, „a ten příběh byl opravdu tak emotivní a sugestivní, že o realitě té fotografie nenapadlo vůbec nikoho pochybovat. V zápětí po jejím otištění nám dorazila totální záplava mailů z nejrůznějších koutů světa. Lidé se ptali na další kolouškův osud. Nějaký Malajsiec chtěl vědět, zda mládě neutrpělo psychologický otřes, dvě indické dívky zajímalo, jestli se mezi mnou a matkou-srnkou zrodil po tom happyendu nějaký citový vztah. Francouz jménem Charles se dotazoval, jaká je jateční váha srnčí zvěře a zda je takového kolouška lépe připravit na smetaně či na houbách. Anglické studentky celý ten příběh nějak nějak špatně pochopily a domnívaly se, že ta srna je má manželka, kterou jsem opustil kvůli Kikině a ona pak v traumatu z toho rozchodu kolouška špatně hlídala. Dávaly mi celou tu situaci za vinu a nabádaly mne, ať se k té srnce vrátím. Takový dopad měla ta fotografie a ten vylhaný příběh se nám v mnohem horší podobě  vrátil zpět jako dobře hozený bumerang.“
A Pažout, odmlčev se,  složil hlavu do dlaní  a tiše zaštkal.

238b

Na téma fotografie Něha vzniklo mnoho plagiátů – zde nepovedená brazilská imitace, kde autoři ani nesehnali kolouška.

„Tak si to tolik neber, “ chlácholil Pažouta Lišák, „málokdo. na kom ti záleží, bude věřit, že ses opravdu oženil se srnou. Nicméně to nijak nevysvětluje, proč bys měl žrát seno a bečet. K tomu tě snad nutí ta tvá nová manželka-srnka?“
„S žádnou srnkou jsem se neoženil,“ procedil mezi zuby nenávistně Pažout. „Nutí mne k tomu Surikata.“
„Proč by to proboha dělal?“ nerozuměl problému Lišák. „Žádnou patologickou úchylku, kdy by člověka uspokojovalo dívat se na to, jak jeho kolegové žerou trávu a bečí, neznám. Ledaže by nás tím chtěl v očích veřejnosti jako vědce zesměšnit.“
„Surikata tvrdí, že ze všech těch mailů, které nám došly, ho nejvíce zaujal ten, který poslal nepříliš schopný španělský skladatel Manuela Carrasco,“ pustil se do objasnění problému Pažout. „Carrasco psal, že ho náš silný kolouščí příběh  natolik zaujal, že několik měsíců vůběc nespal ani nejedl, až se nakonec rozhodl napsat na tohle téma symfonickou báseň. Byla to prý příšerná tvůrčí muka, v kterých se zmítal, než se mu podařilo hudbou vystihnout to, co cítil. Jakmile  dopsal poslední notu, jako by z něj vše  spadlo. Okamžitě usnul a když se vzbudil, hned se tak přežral, až ho museli odvézt do nemocnice v Seville, kde mu vypumpovali žaludek. Jakmile Manuel přestal zvracet, poslal Surikatovi naskenovanou partituru.“
„Surikata snad zná noty?“ nevycházel z údivu Lišák.

409

Když Pažouta nikdo nevidí, rád si zabečí a spase něco jetele.

„Myslím, že bezpečně pozná tak tři až čtyři,“ usoudil Pažout. „Přesto celou tu symfonickou báseň nastudoval. Skládá se z předehry, kde se střídají různé akordy, ve všech ale zaznívá osamělý tón h, který svou mírnou disharmonií podle Carrasca symbolizuje právě i osamělost toho ztraceného kolouška.  Pak následuje recitace vlastní básně podmalovaná v tóninou D dur  a po každém verši je refrén ve Fis dur, kde dětský sbor bečí, čímž zase evokuje představu srnčího mláďete. A protože Surikata nesehnal dětský sbor, máme bečet my dva.“
„Kriste pane,“ zhrozil se Lišák, „jsme snad idioti, abychom před publikem žrali seno a bečeli v tónině Fis dur? Co by tomu řekli kolegové vědci? Martin Lang by nám už nikdy nepodal ruku.“
„Tobě učitě ne, mně možná ano,“ přisadil Pažout. „A Jana Bělů by si před tebou odplivla.“
„Ani bych se jí nedivil,“ kál se Lišák. „Ať si Surikata v Liberci žere seno a bečí sám. Stejně už je tak profláklej, že mu to nemůže ublížit, Martin Lang před ním, kdykoliv ho zahlédne, prchá na druhou stranu ulice a Jana, když ho spatří, zaplive celý chodník.“
„Správně,“ ulevil si Pažout, „akci Liberec nepodpoříme. Žádné bečení, žádný balet a žádné seno k večeři.“
A tak se událo, že na setkání speleologů 2013 jel nebohý Surikata do Liberce bez Pažouta i bez Lišáka. Ti kdesi u Blanska před starou studnou, kterou jeli zkoumat, tančili, bečeli a žrali seno, ale tak, aby je přitom nikdo neviděl.
„Bečet a žvýkat suchou trávu je tak příjemné,“ vydechl Pažout, kdyby nebyla v sázce má pověst znamenitého vědce, dělal bych to denně a veřejně.“
„Naprostá pravda,“ přitakal Lišák, dávící se trsem suché vojtěšky, “ bečíš přímo úžasně. Až je mi Surikaty tak trochu líto, že se v tom Liberci  bude muset spokojit s nějakými narychlo sehnanými diletanty. Bééé“

229a

Další nepovedená variace na Něhu – beznadějně ztracený Minotaurus v požárském tunelu

surikata

Veliký Surikata: Naše náročná  perfomance  symfonické básně Manulela Carrasca v Liberci způsobila vyprázdnění přednáškového sálu. Příčinou byly patrně vysoké umělecké nároky na běžného diváka. Pro ty, kdo báseň neslyšeli, nabízíme alespoň její coververzi – http://www.montannispolecnost.cz/neha.mp3 (místo Elvíry recituje Waki).
Pažout s Lišákem se u Blanska přežrali zapařeného jetele a za smutného bečení odevzdali své nehodné duše Pánu.
A jak nám šetrně sdělil Tygr s drakem,  naše fotografie se ve fotosoutěži Czech Speleo Photo opět tradičně neumístily na žádném místě.




Komentáře uzavřeny.