„Právě mne napadla úžasná myšlenka,“ pochlubil se Pažout, vyloudiv na své ruměnné tváři  mimořádně záhadný, ba přímo tajemný výraz. „Je to myšlenka natolik velkolepá, až jsem nad ní sám ustrnul ohromením.“
Leč Surikata na tuto úžasné oznámení nikterak nereagoval.
„Povídám, že jsem vymyslel skvělou věc,“ opakoval Pažout dávaje si záležet, aby jeho hlas zněl důrazněji. „Překvapuje mne,“ pokračoval, „že to v tobě neprobouzí nijaký zájem.“

Surikata představuje své přenosné montanistické klekátko

„A cos tedy vymyslel?“ ozval se Surikata tak otráveným tónem, jako by již předem ten skvělý Pažoutův nápad odkládal na pomyslné smetiště nepodařených myšlenkových konstrukcí.
„Pojedeme na setkání hornických měst do Českého Krumlova,“ vyrazil ze sebe Pažout dychtivě.
„A co je na tom úžasného?“ podivil se upřímně Surikata.
„Samotná účast na setkání hornických měst jistě nic úžasného není,“ vysvětloval trpělivě Pažout, „nicméně my dva půjdeme s naší spolkovým praporem ve slavnostním průvodu a přímo před námi budou pochodovat mažoretky.
„Mažoretky?“ zděsil se Surikata vytržen ze své apatie „Proč zrovna mažoretky, proboha?“
„Viděl jem je pochodovat v Rokycanech na náměstí a byla to moc hezká podívaná,“ hájil svůj nápad Pažout. „Držely přitom v rukou takové krátké klacky a divil by ses, co s nimi prováděly za cviky.“
„Já bych se snad ani nedivil,“ pronesl otráveně Surikata, neschopný pochopit estetický přínos mažoretek k presentaci Brdského hornického spolku.
„Ale divil, moc by ses divil, jaká je to krása,“ oponoval přesvědčeně Pažout.
„Kde chceš ty mažoretky sehnat?“ položil zásadní otázku Surikata, pomalu se smiřující s vidinou několika ženštin, rázně pochodujících krumlovskými uličkami před praporcem Brdského hornického spolku.
„Řekneme Elvíře, ušije si vhodný kostým a bude mažoretka jak vyšitá,“ mínil Pažout dobrosrdečně.
„Tak na to můžeš rovnou zapomenout,“ opáčil Surikata, „Elvíra do Krumlova nepojede.“
„Cože?“ spadla Pažoutovi brada téměř na prsa. Dobrá nálada ho rázem opustila, když cítil, jak se mu jeho sen rozplývá před očima.
„Když jsme tam byli posledně v dole Svatý Duch,“ vysvětloval Surikata, „pokousal ji před vchodem sysel. Tak ji to rozhodilo, až se zařekla, že Krumlov ji už nikdy neuvidí.
„Že ji pokousal ji sysel?“ lomil zděšeně rukama Pažout. „Co je to za pitomost?¨Sysel obecný, latinsky spermophilus citellus je velký jako veverka a jeví se extrémně plachým. V životě jsem neslyšel, že by napadl člověka a ještě jej přitom pokousal.“
„Tak to možná nebyl sysel,“ připustil Surikata. „Snad to byl obyčejný pes nebo dokonce blecha, ale fakt je takový, že ji tam tehdy cosi ohlodalo téměř na kost a že tě s nápadem dělat v Krumlově mažoretku pošle, kam dávno patříš.“
„Dobrá dobrá,“ mumlal rozladěně Pažout. „V tom případě budu dělat mažoretku já sám.“
„Ty?“ zavyl Surikata. „Ty nemůžeš dělat mažoretku. Mažoretka bývá pohledná ženská plná života a ne přestárlý montanista, který sotva leze.“
„Jiná cesta není, když chceme mít v průvodu mažoretky, musím je zajistit já,“ hořekoval Pažout.
„Nechceme mít v průvodu mažoretky, ty sám a jediný pořád meleš o mažoretkách,“ opravil Surikata. „A protože jsme v Brdském hornickém spolku jen my dva, dopadne to nejspíš tak, že já ponesu prapor a přede mnou budeš poskakovat a kulhat ty, převlečený za mažoretku s hůlkou v ruce. Bože, to bude zase ostuda.“

Dokud neexistovalo montanistické klekátko, museli zbožní montanisté klečet na zemi a vypadali jako běžec na startu.

„Tak vymysli něco ty, když se ti mažoretka nelíbí,“ osápl se Pažout, cítě se zneuznaný.
„Však jsem už vymyslel,“ pravil skromně Surikata.
„A co? Nějakou kravinu, že?“ vyzvídal Pažout.
„Kravina je mažoretka,“ poučil kolegu Surikata. „Já vymyslel přenosné Surikatovo montanistické klekátko.“
„Přenosné Surikatovo montanistické klekátko?“ přeslabikoval nevěřícně Pažout, „co to má, proboha být?“
„I takovou banalitu musím vysvětlovat?“ pohoršil se Surikata. „Nu dobrá, tak poslouchej. Jistě nepopřeš, že i mezi montanisty jsou lidé zbožní, kteří se potřebují čas od času na cestě podzemím zastavit a setrvati v krátké leč vroucí modlitbě buď, aby nabrali sil k dalšímu postupu anebo vyjádřili svůj dík Hospodinu za to, že jim umožnil prožít tak krásné okamžiky….“
„Někteří se chtějí pomodlit třeba jen za své příbuzné a předky,“ skočil neomaleně  Surikatovi do řeči Pažout. „Prostě je náhle přepadne určitá nostalgie, v paměti se jim vybaví například podobizna jejich dávno zemřelého dobráckého pradědečka s fajfkou v ústech a oni pocítí neodolatelnou touhu odříkat několik otčenášů za to, aby v posmrtném životě požíval zvláštní milosti Boží a případně byl očištěn od hříchů, které napáchal na této zemi.“
„Jistě, i to se může přihodit,“ připustil Surikata, „známe i případy, kdy chce montanista modlitbou poděkovat  Bohu za jeho ochranu, poté, co ve zdraví přežije nějakou nebezpečnou a nepříjemnou situaci, jako když se kupříkladu  zřítí do hlubokého jámy a jako zázrakem si nezlomí žádnou z důležitých kostí, pouze si  vyrazí pár zubů….“
„Existují i montanisté, co cítí potřebu odpustit zlé skutky svým protivníkům a nepřátelům a tento bohulibý úmysl stvrdit ante facem Dei minimálně  třemi zdrávasy,“ přerusil opět Surikatu Pažout, který během své předešlé praxe spalovače mrtvých a pohřebního řečníka nabyl o těchto věcech mezi člověkem a nebesy značné zkušenosti.
„Dobrá, dobrá,“ ujal se opět slova Surikata. „Abych to zkrátil, právě pro podobné případy jsem sestrojil  své klekátko. Zhotovil jsem je z lipového dřeva, opatřil třemi schůdky a nad nimi umístil prázdný rám, do kterého lze zavěsit kříž nebo svatý obrázek. Na horní straně rámu trčí dvě svíce a na jeho spodní hraně je přidělán varhanní portativ, na kterém je možno doprovázet vroucí modlitbu  prostou melodií vhodné chrámové písně.“
Pažout, který teprve nyní pochopil, co Surikata myslel svým přenosným  montanistickým klekátkem, ohromením pootevřel ústa, kam mu neprodleně vletěl vypasený ovád.
„Fuj tajbl,“ zvolal, když se mu podařilo ohavnou mouchu vyplivnout, „kolik takové klekátko váží?“
„Asi třicet kilogramů,“ odpověděl ledabylým tónem Surikata, „čtyři muži ho unesou jako nic a vůbec se při tom nezadýchají. Kdyby měli stejnou trasou vláčet znavenou mažoretku, dalo by jim to mnohem více práce.“
„Chtěl bych to klekátko co nejdřív vyzkoušet,“ nadchl se Pažout. „Ověřit, že funguje v každé situaci a zjistit, zda nemá (jak se lidově říká) nějaké mouchy.“
„Budiž,“ odvětil potěšen nenadálým kolegovým  zájmem Surikata. „Zajedem s ním zítra na Kobylu. Autem se dá zastavit hned u vchodu do podzemí a na běžné testování tamní prostory bohatě postačí.“
„Já se tak těším,“ přiznal Pažout. „Vezmu si s sebou čapku, jakou nosí mažoretky, tu také můžeme otestovat.“
Druhého dne kolem čtvrté hodiny odpolední zastavil před Kobylou automobil, zevnitř vylezl nejprve Surikata  a po něm Pažout, mající na hlavě příšernou modrou čepici s velkým odznakem. Oba pak z kufru vytáhli rozměrné klekátko a zmizeli s ním v temném vchodu místní dopravní štoly.
„To je krásná řezbářská práce,“ hladil uznale Pažout elegantní konstrukci. „A jakpak se hraje na ty varhánky?“ šťouchal prstem do cínových píšťal portativu.
„Jednou rukou taháš a stlačuješ měch, druhou ovládáš klávesnici,“ poučoval Surikata. „Anebo měch ovládá někdo jiný a pak můžeš hrát i dvouručně.“
„Nádhera,“ pochvaloval Pažout, „nevyzkoušíme ten skvost už tady za vchodem?“
„Můžeme,“ souhlasil Surikata.
Dvojice postavila klekátko na zem, Pažout zručně zažehl svíčky, Surikata poklekl, sklonil hlavu a upadl do zbožného rozjímání.
„Modli se nahlas,“ požadoval Pažout, „takovéhle mlčenlivé testování je neprůkazné a navíc nevím, co vlastně testuješ.“
„Confiteor Deo omnipotenti….,“ počal mumlat Surikata se sepjatýma rukama.
„… et vobis, fratres, quia peccavi nimis cogitatione, verbo, opere et omissione, “ přidal se Pažout zvučným hlasem pohřebního obřadníka a oba pak současně několikrát zvolali „meau culpa“ na závěr.
„Myslím, že z hlediska kajícnosti tohle klekátko maximálně vyhovuje a nelze mu nic vytknout,“ zhodnotil první test Pažout a Surikata potěšeně přikývl.“Přikročíme nyní k další fázi testu a tím bude zpěv zbožné písně.“
Surikata levicí stlačil měch a pravou rukou zahrál tón G. Pažout „chytil tón“ a v zápětí štolou zazněla prostá předehra následovaná hlavním motivem mariánské písně „Tisíckrát pozdravujeme tebe“.
„To by také šlo,“ prohlásil uznale Pažout,“až na to, že zpíváš úděsně falešně.“
„Sice falešně, ale zato vroucně a upřímně,“ hájil se Surikata.
„To je pravda.“ potrvrdil Pažout, „ostatně konstrukce klekátka a jeho provedení nemá na kvalitu zpěvu zas tak veliký vliv. Popojdeme o padesát metrů dál a provedeme další testy.
Když bylo klekátko opět postaveno na zem a zapálena jedna svíčka, která během transportu zhasla, rozhodl Pažout, že tentokrát bude testovat on. Poklekl, sípavě dýchal a v krátkých periodách se zlehka tloukl sevřenou pěstí do prsou.

Pro místní občany jsou zbožní montanisté na přenosném klekátku vítanou atrakcí.

„Co testuješ nyní?“ zajímal se Surikata, neshledávaje v kolegově počínání žádné racionální jádro.
„Testuji setrvání v odevzdané pokoře a děkovné rozjímání po bezproblémovém překonání nebezpečného úseku,“ osvětlil Pažout. „Představuji si, že jsem právě absolvoval velmi nepříjemné slanění, kdy se prodřelo neodborně upevněné lano a od smrti mne dělily pouze sekundy. Proto nyní zpytuji své svědomí, zamýšlím se nad svými skutky, zvažuji, zda jsem se nedopustil opovážlivého spoléhání na milost Boží a děkuji našemu Pánu za to, že mne uchránil od strašlivého pádu do hlubin, při němž bych si roztříštil oudy a trpěl strašlivými bolestmi nikoliv pro jeho větší slávu, ale jako důsledek své lehkovážnosti.“
„A klekátko pro tento účel vyhovuje?“
„Dokonale,“ pravil Pažout a namáhavě se zvedl. „Stvořil jsi skvělou a potřebnou  podzemní pomůcku, nyní ale vyzkoušíme ještě moji mažoretskou čapku. Dokážeš na ty varhány zahrát melodii z filmu Četník ze Saint Tropez? Na tu my mažoretky pochodujeme nejraději.“
„Zkusím to,“ uvolil se Surikata nepřliš ochotně a zkusmo zahrál několik tónů, zatímco si Pažout narazil čapku a několikrát kolem sebe švihl hůlkou, kterou do té doby skrýval v rukávu.
„Tak jedem,“ pokynul Pažout a zatímco Surikata hrál, počal rázně pochodovat sem a tam štolou, toče přitom hůlkou nad hlavou. Po chvíli mu tváře nepřirozeně zrudly, pochodový krok se změnil v nekoordinované potácení.Nakonec se Pažout zastavil a bezvládně se sesul podél stěny na zem. Surikata přestal hrát a zvědavě se na kolegu zadíval.
„Člověče,“ sípal Pažout, „tohle už není pro nás, dědky. Kdepak pochodovat v čapce a s hůlkou, my jsme už jen na to modlení. Pust mne na to klekátko, budu děkovat Bohu za zdárné překonání infarktové situace vyvolané nezodpovědným přeceňováním svých tělesných dispozic v důsledku hříšné touhy po naplnění bláhových bezbožných snů a přání.“
„Amen,“ dodal Surikata a pomohl příteli dojít k úspěšně otestovanému  přenosnému montanistickému  klekátku a pokleknout na něm v té správné montanistické pozici.

Surikatovo montanistické přenosné klekátko je jedním z nejepochálnějších vynálezů tohoto století. Přes počáteční nedůvěru si rychle získává své zapálené příznivce a stává se nedílnou součástí montanistických výprav a skanzenů. Některé skupiny, zabývající se průzkumem podzemí ve svém obdivu k Surikatovu přenosnému montanistickému vynálezu  zašly tak daleko, že každý jejich člen má své vlastní klekátko a když všichni v podzemní prostoře zakleknou současně k modlitbě, vznikne tak velmi působivý obraz, proti kterému je nějaká mažoretka naprostá nula.