Osamocený bagrista, který na poli hloubil díry pro betonové základy patek stožáru velmi vysokého napětí, rozhodně neměl dobrý den. Sotva se v první jámě zabořila lžíce bagru metr a půl pod zem, odhalila ústí zasypané chodby, vedoucí kamsi do temnot. Bagrista rozmrzele slezl ze stroje, přidřepl na okraj jámy a zasmušile se zadíval do chodby.  Bylo mu jasné že podzemní objekt v místě, kde má být pevně ukotven stožár, znamená  nezanedbatelný problém. Chodba byla zpola zakryta napadaným kamením, přesto v ní bagristovo oko zahlédlo jakýsi pilíř, u něhož se chodba rozdvojovala a obcházela jej z obou stran. Jak daleko obě části vedou, nebylo z kraje jámy patrné.

 

 První propadlá štola

Bagrista zaklel, vrátil se na bagr,  otočil jej  o stoosmdesát stupňů  a začal  podle  plánu hrabat  další jámu pár metrů od té prvé.  Lžíce shrnula z povrchu ornici, pod ní narazila na vrstvu opukových kamenů rozptýlených v bělavém jílu.  Bagrista hrábl hlouběji, cosi zapraskalo a lžíce bagru se propadla do dutiny. Když odtamtud vynesla hromadu kamení, objevila se další chodba a na ni navazující křižovatka. Bagrista zastavil bagr  přišoural se k okraji svého výkopu a zapálil si cigaretu. Prsty se mu chvěly a lomcoval jím vztek. Došlo mu, že svou práci dnes nedokončí.

Pohled na obě propadlé štoly současně

O den později postávali Surikata, Lišák a Pažout na okraji propadů a skepticky nahlíželi dolu.
„Já bych tam nelezl,“ mínil Pažout a pokusil se znechuceně do plivnout na dno. Nenadálý poryv větru se plivance zmocnil a umístil jej s neomylnou přesností na Lišákovu nohavici.
„Zahrajem si radši na psa,“ navrhl Surikata.“Je to hra plná pohybu a jak praví klasik, v zdravém těle, zdravý duch.“
„Jak se taková hra hraje?“ zajímal se Pažout, chtěje si rozšířit obzory.
„Zvolíme tě psem,“ vysvětloval Surikata.“My s Lišákem ti budeme házet klacek, ty ho budeš chytat a nosit nám ho zpátky.“
„To je ale pitomá hra,“ netajil se Pažout svým rozčarováním.“Takovou hovadinu si hrajte sami.“
„Já na psa také nehraju,“ přidal se Lišák. „Když už tak na lišku nebo na krvavé koleno či Honzo vstávej.“
„Krvavé koleno a Honzo vstávej jsou hry pro malé a zároveň nepříliš inteligentní děti. Rozhodně se nehodí pro moudré a důstojné kmety, za jaké nás okolí považuje,“ odmítl promptně Lišákův nápad Surikata. „Mimo to jsme placeni za to, abychom to podzemí prozkoumali a ne, abychom si tu hráli jako parta infantilních debilů.“
„Prozkoumali, prozkoumali,“ mumlal nespokojeně Pažout.“Podívejte se, jak vypadá okraj toho propadu. Jestli budeme tak pošetilí, abychom slezli dolu, tak se na nás sesune a zaživa nás zavalí.“

Propad je tak hluboký, že se postava na dně podobá nepatrnému špendlíku,

„Vy jste ještě nevlezli dovnitř?“ podivil se upřímně Kaši, který mezitím vykonal zevrubnou prohlídku okolí propadů. „Támhle v té rokli je zarostlý starý opukový lůmek, ale není v něm ani náznak žádných chodeb či jiného podzemí. Nic jiného jsem nenašel.“
„Když přineseš lano, tak dolu slezu jako první,“ odpověděl Surikata.
„Na co potřebuješ lano?“ nechápal Kaši.“Když se budeš přidržovat kamenů, co trčí té rozpadlé opukové skalky slezeš dolu jako nic.“
„Možná slezu, možná spadnu,“ stál na svém Surikata. „V každém případě budu s lanem působit mnohem zajímavěji a akčněji, než bez něj.“
Kaši rezignovaně zamířil k autu pro lano a Surikata s Pažoutem a Lišákem zatím hledali nejschůdnější místo k sestupu.
„Být na vašem místě,“ promluvil Surikata k Pažoutovi a Lišákovi,“ přímo bych se rval o čest, sestoupit na dno té jámy jako první. Ta chodba, jejíž začátek vidíme, vede určitě do prostorných sálů, jejichž stropy drží stovky podpůrných sloupů a mezi nimi se povalují napolo zetlelé truhlice plné cenností, uschovaných sem za třicetileté války. Zlato se v záři vašich lamp bude oslnivě blýškat a drahé kameny třpytit jak hvězdy na noční obloze, až si je budete cpát plnými hrstmi do kapes. Nechcete si to rozmyslet? Jsem shovívavý k lidským slabostem a sám netoužím po marném mamonu takže vás rád pustím napřed a slezu až za vámi.“

Tak zvaná dobývka smrti – jedno z nejděsivějších míst dolu.

Pažout s Lišákem pohlédli do jámy a zhrozili se. „Ta díra je bezedná a nadloží odkryté chodby nestabilní“ volali.“Když netoužíš po mamonu, slez dolu sám a zlato, které tě neláká  i drahé kameny, po nichž nelačníš,  nám můžeš obětavě vynosit nahoru.“
Mezitím se vrátil Kaši s lanem a znepokojeně se rozhlížel po okolí. „Lano není kam uvázat,“ řekl nakonec. „Popojel bych blíž s autem, ale představa, že se propadne do nějaké podzemní díry mne od takového nápadu odrazuje. Uděláme to tedy tak, že ho my tři budeme nahoře držet a ty se jej budeš jen zlehka přidržovat, abys nás nestrhl dolu.“
Surikata horečně přemýšlel, na co by se vymluvil, ale nic ho nenapadalo.
„Jste si jisti, že to lano udržíte?“ otázal se s nadějí, že mu kolegové patřičnou jistotu nezaručí a on bude moci z celé akce se ctí vycouvat.
„Samozřejmě, že ho udržíme,“ odsekl za všechny Pažout. „A už lez, ať máš dost času hledat ty truhly s cennostmi, na které jsi nás chtěl nalákat.“
Lišák první uchopil lano a zapřel se pevně v měkké ornici patami. Pažout jej následoval a jako poslední, nejblíže k jámě, provaz popadl Kaši. Surikata, vida, že není zbytí, počas opatrně slézati do propadu, drže se lana oběma rukama.
„Už jste někdy hráli na psa?“ zeptal se Kaši Lišáka s Pažoutem.
„Myslíš tu hru, kdy se jeden z hráčů prohlásí psem a ostatní mu háží klacky, které aportuje? Tak tu nám Surikata zakázal,“ lhal Lišák.
„Měl jsem na mysli její pozměněnou variantu,“ vysvětloval Kaši. „Spočívá v tom, že se zvolí jeden psovod a všichni ostatní jsou psi. Psovod dá znamení a psi běží k předem určenému cíli, přitom napodobují psí vytí, štěkot a vzrušené kňučení. Ten, kdo doběhne první, dostane čestný titul „aljašský malamut“ a ten mu náleží, dokud ho někdo nepřekoná.“
„To je krásná hra,“ zasnil se Lišák a pak, jako by si na něco vzpomněl, zakřičel: „Tak co, Surikato, jak jde sestup?“
„Konsternuje mne váš přístup k našemu průzkumu, ozval se z propadu mrazivě  Surikata. „Místo abyste se zajímali o potíže, na které při svém slaňování narážím, řešíte nějakého idiotského aljašského malamuta. Jsem v polovině a právě trochu odpočívám.“
„Také bychom si mohli odpočinout,“ navrhl Pažout. „Odpočinout a třeba si zahrát na ty psy.“
„Tak jo,“ souhlasil Kaši. „Až tlesknu, poběžíte s Lišákem k autu a kdo vyhraje, je malamut.“
„Malamut, jak krásně to zní,“ opakoval polohlasem okouzleně Lišák. „Kéž bych ten titul získal já.“
„Tak připravit, pozor, teď,“ odpočítal Kaši a hlasitě tlesknul. Pažout s Lišákem vyrazili k autu a Surikata, ztrativ oporu v laně, které všichni pustili, vyrazil zděšený skřek a po zádech spadl do propadu.
„No a je dole, to to trvalo. S tím lanem by lezl dolu ještě hodinu,“ zhodnotil situaci Kaši,  jedním okem pohlížeje starostlivě  na dno jámy, kde se Surikata s klením hrabal na nohy a  druhým sleduje závěrečný strhující  finiš divoce štěkajícího Lišáka, který nechával  vyjícího Pažouta daleko za sebou.
„Jak to, že to lano povolilo?“ vřískal zdola Surikata. „Určitě jste ho špatně drželi.“
„Kdepak, přetrhlo se, jsi příliš těžký a otylý,“ kamufloval Kaši.
„To lano unese dvě tuny a já vážím sotva dva metráky,“ mumlal podezřívavě Surikata. „V tom musí být něco jiného.“
„Jsem malamut, aljašský malamut,“ řval do toho nadšeně Lišák, který se mezitím vrátil od auta k propadu, následován skleslým a zadýchaným Pažoutem.
„Co že jsi?“ ozval se zdola nevěřícně Surikata.
„Malamut,“ opakoval šťastně Lišák.

Dobývka s křižovatkami, kde byl průzkum raději předčasně ukončen.

Surikata pod dojmem z té novinky úžasem oněměl a rázem zapomněl na problematické lano. Nakoukl opatrně do chodby na dně propadu, zažehl svítilnu na přilbě a svítil dovnitř ve snaze zjistit, kam pokračuje.
„Já jsem malamut,“ hýkal nahoře blaženě Lišák. Pažout, který titul malamuta nezískal,  usoudil, že se mu Lišák tímto způsobem posmívá a pohlédl na něj tak nenávistně, až Lišák zmlkl, v rozpacích couvl několik kroků až na okraj propadu, ztratil rovnováhu, bezmocně rozhodil ruce a za zděšeného řevu spadl dovnitř rovnou na soustředěného Surikatu.
„To lano se už zas přetrhlo,“ volal alibisticky shora Kaši.
„Zahoďte někam, proboha,  ten pitomej provaz,“ kázal zdola znechuceně Surikata, „a slezte za námi.“
„Jak, zahoďte provaz a slezte za námi,“ nechápal Pažout. „Ty sám sis provaz doslova vybrečel a my máme šplhat dolu bez něj?“
„Vyžádal jsem si lano pouze proto, že jsem lezl dolu první a nevěděl, co mne v tom neznámém terénu čeká,“ vymlouval se poměrně slabomyslně Surikata. „Co byste dělali, kdyby se se mnou propadlo dno té díry a já se bez lana zřítil někam do bezedných hlubin, následován deštěm hlíny a balvanů?“
„Co bychom měli dělat? Hráli bychom si dál na malamuta,“ opáčil Lišák.
„Vy byste si klidně hráli na malamuta, kdyby váš starý druh a přirozený vůdce zmizel v bezedné propasti smrti?“nevěřil Surikata svým uším.
„Klidně ne, ale vzrušeně, protože je to velmi napínavá hra,“ vysvětloval Pažout.
„Vzhledem k tomu, žes  dolu spadl i s tím provazem, příliš  bych úlohu lana v téhle situaci  nepřeceňoval,“ ozval se potměšile Kaši.
„Spadl jsem dolu i s lanem přece proto, že se v nejnevhodnější chvíli nečekaně přetrhlo,“ hájil se Surikata. Lišák, stojící vedle něj se krátce zasmál a Pažout se nahoře nad propadem rozchechtal jako blázen. Surikata usoudil, že další hovor na toto téma je zbytečný a zatímco Kaši s Pažoutem slézali po zvětralé stěně, zalezl chrabře do propadlé chodby a hned z ní zas vycouval ven.
„To chodba je nečekaně dlouhá,“ prohlásil.“Nedosvítil jsem na konec, ač štola nikam nezatáčí. Navrhuji proto  průzkum ukončit a vrátit se domů.“
„Proč bychom se vraceli?“ divil se upřímně Lišák. „Celé to tady prolezeme a zmapujeme.“
„Je to příliš riskantní,“ ozval se s ustaranou tváří Pažout. „Když nevidíme od vchodu na konec, nevíme, jaké nebezpečí tam může čekat. Zrušení průzkumu a návrat do bezpečí domova  je v takovém případě přirozený postup, kterému se říká opatrnost.“

Za nejbližší odbočkou může čekat nenasytný a agresivní drak.

„Ale to  přece není opatrnost, tomu se říká zbabělost,“ protestoval Lišák.
„Když už jsme tady, tak přece nemůžeme jen tak odjet, aniž bychom zjistili, co se uvnitř skrývá.“
„Mluví z tebe nerozvážnost, kterou lze přičíst pouze tvému mládí, které nehledí na možná rizika a ve své nedočkavosti tě žene do nebezpečí  aniž by  bralo v úvahu okolnosti, jež takové počínání provázejí,“ chlácholil Lišáka Kaši. „Nevidíme, co se skrývá na konci chodby a proto není dobré do ní lézt. V takových starých prostorách mohou být i všelijaké pasti, ať už je tam nastražila příroda a nebo zlí a záštiplní lidé.“
„V té tmě klidně může čekat rota nacistických hrdlořezů, která se tam skrývá od druhé světové války. Jen si vzpomeň na pověstného Hagena, který morduje turisty na Mořině,“ varoval Surikata. „Jsou vyhladovělí, vrhnou se na tebe ze tmy a rozřežou tě svými bojovými noži na kousky, než si vůbec uvědomíš, že je něco v nepořádku. Takových případů se už stala spousta.“
„Slyšel jsem o situaci, kdy se v takto po letech odkrytém dole skrýval drak,“ přidal se Pažout. „Když ho neopatrní průzkumníci vyrušili, strašlivě zařval, hned nato se učinil  neviditelným a už ho nikdy nikdo nespatřil.“
„Proboha,“ vydechl ustrašeně Lišák, jehož odhodlání zjistit, co je za tmou v chodbě se rychle vytrácelo.
„Mohli bychom se nicméně dojít podívat až tam, kam nyní dohlédneme,“ mínil Kaši, svítiv dovnitř mohutnou třicetiwattovou ledkovou svítilnou.
„Já už dovnitř ani nechci, když  se tam mohou skrývat ti váleční hrdlořezové či draci,“odmítal návrh Lišák, třesa se panickou hrůzou. „Kdyby na mne takový drak zařval, opravdu nevím, jak bych se v tu chvíli zachoval.“
Pažout chápavě pokýval hlavou, ale pak konejšivým hlasem řekl: „Tam, kam Kaši dosvítí, se jít podívat můžeme. Zlo se zpravidla ukrývá ve tmě a před světlem prchá. A když na nás drak zařve, zařveme na něj taky a třeba ho to tak konsternuje, že dostane mrtvici.“
Kaši odhodlaně vstoupil do chodby a ostatní jej následovali. Svítilny ozařovaly prostornou štolu vylámanou v opukové skále, na zemi se válely uvolněné kameny pokryté mazlavou bílou hmotou, připomínající máslovou polevu na dortu.

Pažout obětavě vyhlíží, zda se neblíží skupina zapomenutých Hagenů s útočnými noži.

Asi po deseti metrech  se ukázalo, že pohled od vchodu klamal. Pravá stěna chodby zde nenápadně ustupovala do jakéhosi výklenku, odkud se rozbíhaly další dvě chodby. Kaši zvolil tu levou a po dalších deseti metrech se skupina badatelů ocitla v nevelké čtvercové  prostoře, z které opět odbočovaly  dvě chodby, z nichž pravá byla zavalena téměř ke stropu.
„Připadá mi to tu jak v Borgesově povídce o cestičkách, které se rozdvojují,“ hlesl Pažout. „Pojďme radši pryč, než se tu ztratíme.“
„Máme z toho průzkumu napsat zprávu a přiložit mapu podzemních prostor,“ připomněl Surikata. „Jak chcete nakreslit mapu, když nepůjdeme dál?“
„Mapu si vymyslíme,“ vyřešil problém Pažout. „Zítra ty díry zavezou a nikdo to už kontrolovat nebude.“
Z levého rohu prostory se ozvalo zařvání.
„To byl drak, utíkejme“ vyjekl Lišák a vyrazil k východu.
„Do háje, debilní kretenskej drak,“ zaúpěl Pažout a ztěžka se rozběhl za Lišákem následován Surikatou.
„To nebyl drak, to jsem byl já,“ ozval se Kaši, „zakopl jsem o kámen na zemi, upadl a narazil si loket.“
Nikdo ho však neposlouchal. Jeho tři kolegové už nemotorně šplhali z propadu na ven pole a tak Kaši mávl nezraněnou rukou a vydal se za nimi.
 Surikata, nejodvážnější montanista, jaký se kdy zrodil z člověka.
Mapu podzemí jsme nakonec nenakreslili ani vymyšlenou, protože nikdo z nás nenašel doma tužku. Když na tu událost vzpomínám, mohu zodpovědně prohlásit, že podzemní objekty, které oba výkopy nafáraly, jsou izolované a spolu nepropojené. Matně si ještě vzpomínám, že jeden objekt byl větší a druhý menší, nicméně, mohlo to být i přesně naopak. Některý z místních obyvatel zahlédl Lišáka s Pažoutem, jak hrají na psa a rozšířil po celé obci teorii, že jsme nebezpeční idioti. Proto jsme se už na místo nevrátili a nevíme, zda se podzemí otevřelo i pod ostatními plánovanými patkami nového vedení vysokého napětí.