Honza H, doxácký renegát „četli jste to?“ sípěl na schůzi doxácké party Šotouš, třímaje v levici nevelkou knížku.
„Víš, že neumím číst,“ zasmušila se Kikirína, „jsou tam alespoň obrázky, které bych si mohla vystřihovat a barvit?“
„To je přece kniha pana Šrouba o Tajemném podzemí,“ vykřikl radostně Havran, „první skutečná encyklopedie o undergroundu na trhu, bible každého správného badatele…“
„Kniha knih,“ zachroptěl vzrušeně Jeřáb.

„Kniha pana Šrouba, po jehož stopách se vypravují naši přátelé Angoráci,“ vzdychla nábožně Kikirina. „Půjč mi ji, ať se s ní pomazlím.“
„Nic!“, zařval nepříčetně Šotouš, „s touhle knihou se nikdo mazlit nebude.“
„Budeme se k ní modlit?“ zeptal se prostoduše Jeřáb.
„Ani mazlit ani modlit,“ odsekl Šotouš, „ta kniha je hnusný brak.“
„Kniha, kterou si bere Velký angorák do postele a brak?“ divila se Kikirina, „jakpak by to bylo možné?.“
„My to také nechápeme,“ ozvali se plačtivě Havran s Jeřábem. „Ještě včera jsi o té knize mluvil jako o svaté bibli našeho spolku.“
„Protože jsem si nestihl přečíst celou,“ osápl se Šotouš, „teď vám z ní ocituji pár vět a hned pochopíte, proč je ta kniha na indexu…Tady to je… Strana padesát tři, kapitola černá ruka.“
Šotouš se dramaticky odmlčel a význemně pohlédl na své druhy. Jeřáb s Havranem na něj oddaně zírali, Kikirína měla dokořan otevřená ústa a z koutku jí kanula dlouhá, vazká slina.
„Pozor, cituji,“ upozornil Šotouš. „Popovický montanistický superklub si v roce 2002 vedle jiných úspěšných průzkumných akcí připsal na své konto další významný úspěch. V Berouně objevil zapomenutou podzemní chodbu, místními obyvateli nazývanou černá ruka…“
„To tam opravdu stojí?“ nevěřil uším Havran.
„Opravdu,“ potvrdil hrobovým hlasem Šotouš.
Kikirina rozhořčením omdlela.
„A to není všechno,“ pokračoval Šotouš, „na konci odstavce se píše, že odvážní členové Popovického montanistického superklubu ještě prozkoumali pozůstatky štolového systému Kruhového lomu a kromě jiných aktivit připravili náročný průzkum zatopeného podzemního objektu na Tetíně.“
„Odvážní členové Popovického montanistického superklubu,“ odplivl si s opovržením Havran přímo na bezvládnou Kikirinu, „tu knihu je třeba okamžitě spálit.“
„A před spálením zneuctít,“ přisadil si Jeřáb.
Rozhostilo se dusivé ticho.

„To už nebudeme podle té knihy chodit na výpravy po stopách pana Šrouba?“ zeptal se po chvíli naivně Havran.
„Ne!!!“, zařval Šotouš brunátný zlostí, „to tedy nebudeme.“
„A budeme alespoň zase kýblovat?“, škemral Havran, „o tom v té ďábelské publikaci snad nic není.“
„Kýblovat bychom mohli,“ připustil blahosklonně Šotouš, prolistovav rychle obsah knihy. „Nicméně, než ten škvár zneuctíme a spálíme, rád bych vás upozornil alespoň na jednu pozitivní drobnost. Vzadu, v seznamu použitých pramenů je zmíněn náš webový server.“
„Největší, nejobsáhlejší server o podzemí na světě?“ nevěřil Havran.
„Právě ten,“ odvětil Šotouš a v očích se mu zaleskla pýcha.
„A je u té zmínky skutečně uvedeno, že jde o největší, nejobsáhlejší a nejlepší server o podzemí na celé zeměkouli?“, toužil mít jasno Jeřáb.
„Není,“ pravil rozpačitě Šotouš, „autor asi předpokládal, že se to rozumí samo sebou.“
„Ach tak,“ přitakal chápavě Jeřáb.
„Nepochybně tomu tak bude,“ ujistil kolegy Havran, „takové věci není třeba nikam psát. Není tam náhodou odkaz na ten hnusný Superklub, že ne?“
„Bohužel je, “ zamumlal nezřetelně Šotouš. „Nějakým omylem se ocitl o několik míst před námi.“
„Určitě to byl omyl,“ vysvětlovali rychle Havran s Jeřábem, “ odkaz na náš spřízněný web CMA pan Šroub také uvádí?“
„Také,“ děl sklesle Šotouš, „ale za až námi.“
Havran se šťastně zapýřil.
„Jaké že to objevil hnusný Superklub na Tetíně zatopené podzemí?“ vracel se k tématu zavržené knihy Jeřáb.
„Určitě žádné,“ pronesl nenávistně Šotouš, „nepochybně jde o naprosto nepodložený výmysl, kterými Superklub budí zdání své akčnosti. Zkrátka zatímco my objevujeme, Superklub lže jako když tiskne.“
„Ty bys nikdy nezalhal, že?“ obrátil se na Šotouše znepokojeně Havran.
„Nikdy. V životě ani ve smrti,“ přisvědčil Šotouš a Havran se uklidnil.
„To jsem rád,“ přiznal spokojeně, „já bych nemohl být v nedůvěryhodném spolku, kde si lidé neříkají pravdu.“
„Já bych zase nemohla figurovat v partě, “ která nekýbluje žáby,“ přidala se Kikirína, která se probrala z mdlob.
„Jo, kyblovani je skvele, takovych akci kdyby bylo vic,“ zasnil se Šotouš.

„Dobrá byla také výprava na Barbus, když tam byl den rotujících setrvačníků,“ připoměla Kikirína. „Jak jsme se tam s nikým nebavili.“
„Já myslel, že se nikdo nebavil s námi,“ opáčil Havran.
„To jsi pochopil špatně,“ poučil ho Šotouš, „nebavili jsme se my, abychom všem těm, co na nás plivou a házejí špínu ukázali, jak je máme na háku.“
„Já jsem si chvilku povídal se Surikatou,“ zašeptal nešťastně Vrána, „to jsem asi neměl.“
„Tak to jsi udělal chybu,“ zaječel Šotouš, „protože kdo se baví se Surikatou, je nepřítel. Asi tě vyloučíme z klubu.“
Havran se sesul na kolena a začal srdceryvně štkát.
„Nechtěl jsem si se Surikatou povídat,“ vyrážel ze sebe mezi křečovitými vzlyky, „ale on mi začal vyprávět, jak šli s Martinem Majerem a Monikou po stopách pana Šrouba a objevili záhadný propad. Zkoušeli se v něm vyfotit, podobně, jako je v Šroubově knížce v jiném propadu vyfocen neznámý tajemný muž. Přitom se dno toho propadu propadlo ještě hlouběji a objevil se vchod do čarokrásné jeskyně, která může být indicií tajné dálkové chodby z Liberce do Žiliny.“
„Mohla by to být i brána do jiných světů,“ přidal se Jeřáb,“ v tom případě je naopak dobře. že Havran tuhle informaci ze Surikaty vytáhl. Musíme zjistit, kde ten propad je a bránu do jiných světů objevit sami.“
„Brána do jiných světů,“ mumlal zasněně Šotouš, „to by bylo téma na náš web. To by všichni čuměli.“
„A až se do těch jiných světů naučíme chodit, to pak teprve budou výpravy,“ jásala Kikirína. „Hlavně aby tam také měli kýble.“

Surikata CM „Akční průzkum nepříliš známé ďáblovy jeskyně uskutečnili v pondělí tetínský speleolog Martin.M se svojí přítelkyní Monikou a slavným montanistou Surikatou. Původní vchod do jeskyně ve stráni nad potokem je zasypán, objekt je nicméně pohodlně přístupný několikametrovým vertikálním komínem, který ústí přímo do stropě největší prostory systému. Jeskyně je vylámána v šikmo uložených břidlicích a upadá pod úhlem padesáti stupňů v délce osmi metrů až k jílové ucpávce, která prozatím brání v přístupu do dalších částí. Ve stěnách jsou patrné tři hluboké vrty po dávných trhacích pracích.