Surikata – král montanistů Neověřená zpráva, že na parkovišti jedné chrustenické firmy vyrostl během pátečního květnového dne umělý sádrový důl, se stala pro Doxáckou partu důvodem k mimořádné schůzi.
„Myslíte, že je možné, aby si tam ten důl postavil hnusný Surikata se svým Superklubem?“ dal volný průchod svým nejčernějším obavám Šotouš.
„Zdá se mi to velmi pravděpodobné, viděl jsem ho tam postávat.“ přitakal zasmušile Mumie.
„Hajzl jeden,“ přisadila si Kikirína.

„Proč by si Surikata stavěl umělý důl tak daleko od Popovic?,“ snažil se věrohodnost Mumiovy myšlenky zpochybnit Vrána, „jak vlastně ten objekt vypadá?“
„Půdorys ve tvaru přibližného kruhu, výška čtyři metry. Uvnitř čtyři polozatopené chodby a nevelká komora,“ deklamoval Mumie. „Někteří našinci by tam klidně mohli i zabloudit,“ dodal a významně se zadíval na Kikirínu.
„Surikata přece nepotřebuje umělý důl,“ přemítal nahlas Vrána, „není tak zbabělý jako my a klidně si vleze do nějakého skutečného. To jenom my pořád trčíme v té betonové trubce u Šotouše na zahradě a říkáme tomu výpravy.“
„Neurážej náš cvičný důl,“ vyvřískla Kikirína. „Surikata je nejzbabělejší idot co znám a jestli ti naše trubka nestačí, tak se jdi klidně zrakvit do nějaké opuštěné jeskyně. Až tam zhebneš, budeš ještě rád vzpomínat na to, jak jsi mohl bezpečně zkoumat tu stabilní betonovou rouru, kterou tak opovrhuješ.“
„Jestli je ten umělý důl opravdu Surikatův, měli bychom ho nějak poškodit,“ vracel se k opuštěnému tématu Šotouš. „Zapálit, rozbořit nebo alespoň počmárat a znečistit svými výkaly.
„To je nápad,“ zvolala nadšeně Kikirina, „znečistíme ho! Ať žije náš pohlavár.“
„Znečistíme, znečistíme“ skandovali nadšeně ostatní…

A co na umělý chrustenický důl říká sám Surikata?
„Ta zvláštní stavba vyrostla během dvou dnů na parkovišti firmy Technometal asi sto metrů daleko od Chrustenické šachty. Filmaři totiž natáčeli videoklip, v němž černosšké děti dolují kdesi daleko v temné Africe diamanty a chrustenickou šachtu si vybrali jako nejvhodnější místo k realizaci svých plánů. Ač se správce šachty Miki snažil sebevíc, veškeré požadované scény přímo v dole nebylo natočit možné a proto vznikla tahle podivná stavba s předehřívanou vodou.
Měl jsem možnost sledovat vznik umělého dolu od samého začátku a překvapilo mne, jak realisticky nakonec působil. Chtěl jsem v něm, poté, co jej filmaři opustili, realizovat a nafotit některou ze svých slavných výprav, ale přijel jsem s kolegy a veškerou výtrojí pozdě. Proti annoncovanému termínu likvidace začalo bourání o den dříve a my mohli jen smutně zírat na torzo zadní dobývky.“
„Jak jsem se zmínil,“ pokračuje Surikata, „jednalo se o videoklip, v němž malí černoušci dolují v zatopených úžkých chodbách diamanty. Ten děj mi přišel docela fádní a tak jsem filmařům doporučil malé zlepšení – doplnit do dolu hrůzostrašnou postavu v doxácké uniformě, která by už tak vyděšené černoušky navíc strašila tím, že se znenadání objeví v nějaké boční chodbě a vyrazí ze sebe příšerné BAF, při kterém tuhne krev v žilách nejen malým aktérům, ale celému štábu a všem okolo.
Nápad se produkci zalíbil, tak jsem přinesl starý doxácký overal s doxáckou čapkou, filmaři do toho navlékli nějakého valibuka a nečekaně ho nic netušícím černouškům v hloubi dolu nasvítili.
Účinek byl nečekaný a přímo děsivý. Polovina dětí při pohladu na nášivky na overalu a nápis na čapce omdlela, druhá polovina se se zděšeným jekotem rozprchla po okolí. Myslím, že to bude velmi působivý klip.“

Minulý weekend podnikl slavný montanista Surikata akční průzkum záhadného propadu pod skalní stěnou na kopci Praha. Propad objevil na cyklistickém výletě neméně slavný montanista ViDra a spolu s Kořenem z Batmanovy sekce historického podzemí O akci poreferovali užaslým posluchačům na letošní berounské muzejní noci.
„Propad je dokonale skrytý v křoví,“ říká ViDra. Jel jsem okolo na velocipedu, koutkem oka zahlédl skálu a zdálo se mi že se pod skálou černá vchod do štoly. V tomhle kraji se od nepaměti těžila železná ruda a tak jsem zastavil, opřel kolo o strom a vydal se místo ohledat.“
Vrána uznale kývá hlavou, Surikata skromně mlčí.
„To, co se mi zdálo být vchodem do štoly,“ pokračuje ViDra, „se nakonec ukázalo jako náhodná hra světla a stínů na pevné křemencové skalní stěně. Všiml jsem si ale, že země se pod mými kroky podivně chvěje a když jsem ve snaze najít příčinu tohoto podivného jevu popošel do křoví pod stěnou, uviděl jsem díru do země o rozměrech přibližně dva krát jeden metr a hloubce necelé čtyři metry. Díra se dole rozšiřovala, byla částečně zasypána železnou rudou a pokračovala jak pod skálu, tak pod místo, kde jsem stál já. Zadupal jsem a slyšel, jak se pode mnou uvolnilo několik kamenů a s rachotem dopadly kamsi na zem.“
„Slyšeli jste?“ zdůraznil Kořen užaslým posluchačům, „ViDra zadupal, uvolnily se kameny a zřítily se do hlubin. To umí jen ViDra nebo Surikata, možná i odvážný Kaši.“
Obecenstvo uznale zamručelo.
„Neměl jsem možnost zjistit, zda propad pokračuje někam do systému,“ vypráví ViDra. „Ze dvou stran ho kryla skála a když jsem na ni vylezl, měl jsem shora tak nepříznivý úhel výhledu, že jsem mohl pozorovat pouze dno a ne už vnitřek propadu, protože zabíhal daleko do stran pod plošinu s křovím. Zavolal jsem tedy Surikatovi a domluvil s ním, že se na místo vydáme v neděli s pořádnou výzbrojí a propad prozkoumáme.“
„To je, co?“, poučoval publikum Kořen,“v sobotu propad prozkoumají. Naše doxácká parta by si nic takového netroufla a Šotouš by nás nejspíš donutil jít do cvičné trubky.“
„Domluvili jsme se sice na neděli,“ ujal se slova Surikata, „ale ve středu se mi naskytla služební cesta kolem a tak jsem se s ViDrou dohodl, že průzkum provedu hned v ten den. Vzal jsem si nejnutnější vybavení – lano, šplhací pomůcky, přilbu a fotoaparát a s pomocí ViDrovy telefonické navigace našel skalku, křoví i propad.“
„Našel to, hned to našel,“ mumlal nezřetelně Kořen, „my bychom to hledali deset let a stejně nenašli.“
„Propad vedl zjevně do staré dobývky na železnou rudu a z jeho okraje ani ze skály nešlo odhadnout, zda má nějaké pokračování . Otvor trčel totiž přibližně uprostřed velké komory, která se na všechny strany rozšiřovala. Jediná možnost byla se dolu slanit.“
„Ano, slanit,“ glosoval Kořen, „to je správný postup. Ne ustrašeně kvičet u díry nebo tam zcela ožralý nechtěně spadnout.“
„Vyškrábal jsem se na skálu,“ líčí své dobrodružství Surikata, „uvázal lano ke dvěma pořádným smrkům, oblékl se do výstroje a slanil asi čtyři metry na úroveň propadu. Strop komory byl v těchto místech jen metr silný, složený z hlíny a kamenů, hustě prorostlý kořeny a velmi nestabilní. Slanil jsem tedy pod něj, strhl s sebou přitom lavinu kamení a spustu hlíny. Spustil jsem se ještě o dva metry níž, zablokoval slaňovací brzdu a rozhlédl se po komoře. Měla průměr asi osm metrů a byla částečně zařícená propadlým materiálem. Bylo ho tolik, že pokud sem vedla nějaká chodba, nebyla vůbec patrná. Bylo jasné, že pokud bychom v téhle lokalitě uvažovali o nějaké prolongaci, musíme nejprve dle map zjistit, kterým směrem vůbec prolongovat. Usoudil jsem, že průzkum je zdárně ukončen a rozhodl se k návratu. Přepnul jsem se ve visu na laně do crolla a jumara, odpojil brzdu a počal stoupat.“
„Počal stoupat,“ opakoval okouzleně Kořen. „Naši kluci by tam, pokud by vůbec dolu slezli, zůstali viset jako velké beztvaré larvy a vytáhnout by je museli hasiči.“
„Dostoupal jsem k místu, kde strop tvořil převis a zjistil, že jsem v pěkné kaši,“ řekl Surikata. „Lano do něj bylo zaříznuté deset centimetrů hluboko, neustále na mne padaly kameny a suchá, prašná hlína, které jsem měl za chvíli plné oči. Jeden kámen mi málem přerazil zub.“
Kořen ani nedýchal.
„Surikata vzdor svým nesporným zkušenostem výrazně podcenil situaci,“ chopil se slova ViDra. „I akce která je pro jednoho člověka zdánlivě snadná, se může zvrhnout takovým způsobem, že se nešťastník dostane do neřešitelné situace. V tomto případě udělal kolega chybu tím, že se zbrkle slanil pod převis, aniž by předem objektivně zhodnotil obtíže, s kterými se bude dostávat zpět nahoru. Nechodtě proto nikdy na podobné akce sami. Zakazují to ostatně směrnice pro pohyb v podzemí české speleologické společnosti.“
„Ano, dodržujte směrnice,“ opakoval Kořen, „i tak slavnému montanistovi jako je Surikata, se jejich ignorování může vymstít.“ „Nebyla to záviděníhodná situace,“ přiznává Surikata,“ visel jsem tam jako idiot v jámě pod převisem, z něhož jsem nebyl schopen uvolnit lano, protože nebylo o co se opřít ani koleny ani nohama. Kdyby se mnou byl ViDra, slanil bych na dno, uvolnil lano a on by je přivázal na vhodnější místo.“
„Jo, kdybych tam ovšem byl,“ zadumaně pronesl ViDra.
„Ale nebyl tam nikdo,“ přiznává Surikata, „a tak jsem si musel pomoci sám. Lezl jsem přes ten metrový převis čtvrt hodiny. Nebyl jsem schopen posunout jumara o více, než pět centimetrů, k tomu se přidal další problém s všudypřítomnými svazky kořenů, který se mi motaly do lezátek. Croll byl beznadějně ucpaný hlínou, takže jsem skrz něj sajrajtem dokonale utěsněné lano musel neustále popotahovat levačkou. Když jsem se dostal nad převis, byl jsem zpocený jako maus.“
„Maus je německy myš,“ vysvětluje Kořen.
„Rychle jsem zdolal skalní stěnu, vylezl ke smrkům, odvázal se a propad odstrojil. Na památku toho hrozného výstupu jsem jej pojmenoval Propad smrti.“
„Správně, propad smrti,“ potvrzují ViDra s Kořenem a posluchači, vidouce, že stupidní historka skončila, se znechuceně rozcházejí.

Vrána, doxácký klub Bimbo Vrana, Doxácký klub Bimbo „Na berounské Muzejní noci se mimo hlavních atrakcí (jakými bylo třeba divadelní představení o setkání Joachima Barranda s berounským podnikatelem Dusslem, promenáda všelijakých bílých paní či historických postav z dějin města Berouna) bylo možno vyfotit s populární Rumovou Pralinkou z dnes již rozpadlé Žebrácké party nebo nahlédnout do muzejního sklepení či středověké studny.
Akce byla zajímavá i tím, že na ní došlo ke konfrontaci tří renegátů SKK (Surikata,HonzaH,Pig)s jeho zatrvrzelým jádrem, reprezentovaným mojí osobou.“