Ten, kdo odpoví správně jako první, bude jmenován namísto neúspěšného doxáckého Šotouše montanistickým poklasným se zvláštním určením pro dokumentaci obilných dolů.“

„Slyšeli jste to? Slyšeli?“ vzrušeně volal ve dveřích neútulné restaurace Havran na uvnitř schůzující Doxáky, „Surikata jmenoval Pažouta místokrálem montanistů.“
„Surikata je debil,“ odtušil Šotouš.
„A sráč,“ doplnila nenávistně Kikirína.
„Surikata je největší montanista,sláva Surikatovi“ zvolal zmateně od svého půllitru nový člen doxácké tlupy Mokřánek. Šotouš se na něj nenávistně zadíval a Kikirína si zhnuseně odplivla.
Havran se k elévovi rychle naklonil a zřetelně mu zašeptal do ucha:“Pamatuj si – Surikata je nepřítel. Honem zakřič ‚smrt Surikatovi‘ nebo ti Šotouš přede všemi nafackuje.“
Mokřánek zesinal a rozechvělým hlasem opakoval, co mu Havran poradil.
Rozhostilo se chmurné ticho. Doxáci zvolna popíjeli, kouřili a přemýšleli, čím si Pažout takovou čest zasloužil.
„A je to jisté?“ zeptal se po chvíli Šotouš, „myslím to Pažoutovo jmenování.“
„Bohužel ano,“ potvrdil Havran, „přitom Lahodova nominace na montanistického šafáře ani tvoje na poklasného či Kikirinina do funkce montanistického psovoda certifikační komisí vůbec neprošly.“
„Hajzlové,“ zasípěl nenávistně Šotouš.
Kikirina se hýkavě rozvzlykala.
„A to není všechno,“ žaloval Havran, „montanistická komise se Surikatou v čele na začátku jednání jmenovala montanistickým baronem nějakého naprosto neznámého Blovičáka a na konci schůze ho povýšila na vévodu.“
„Na vévodu,“ brunátněl Šotouš. „Nějakého neznámého Blovičáka na montanistického vévodu a mne nedají ani poklasného.“
„Co budeme dělat o weekendu?“ odváděl řeč od palčivého tématu Mokřánek, „nepodnikneme dobrodružnou výpravu do nějakého zapomenutého dolu?“
„Ne,“ zařval Šotouš, „copak nevíš, jak jsme loni dopadli v Proudkovicích? Radši vymyslete nějaké zvíře, které bychom o weekendu mohli kýblovat.“
Mokřánek se lekl, vyděšeně se skrčil a odmlčel. Protože byl u Doxáků krátce, populární historku o tom, jak jeho druhové zachraňovali z Proudkovického překopu nezodpovědné mladíky a dočkali se místo odměny čirého nevděku, neznal.“
„Zase kýblovat?“ ozval se nespokojeně Havran, Vždyť kýblujeme každý týden.“
„A tobě se to snad nelíbí?“, vyštěkl Šotouš. „Líbí, moc se mi to líbí,“ ujiš?oval pohlavára Havran, „já chci jen říci, že všechny ostatní podzemnické skupiny mají nové objevy a my pořád kýblujeme zvířata. Pak se nemůžeme divit, že tě montanistická certifikační autorita nejmenuje vzdor tvým nesporným kvalitám ani poklasným.
Šotouš, raněn ve svém bolavém místě zasmušile sklopil hlavu.“

„Před týdnem jsem se náhodou procházel po Medovém vrchu, „pokračoval Havran. „Kdysi tam probíhala intenzivní těžba železné rudy a z těch dob tam zbyla spousta zasypaných šachet, propadlých štol a pinek. Přemýšlel jsem, jestli by nějaká ta zasypaná šachta nebyla dost hluboká pro naše kýblování, když vtom jsem za sebou zaslechl hlasy.“
Havran přerušil vyprávění, zhluboka se napil a pak si zkušeně setřel hřbetem ruky pěnu z povislých vousů. Mokřánek mu visel na rtech, ani nedutal, i Šotouš s Kikirínou seděli mlčky jako přikováni nečekaně dobrodružným příběhem.
„Byl to bu-bu-bubák?“ vydechl ustrašeně Mokřánek.
„Ne,“ odpověděl Havran, „byli to Surikata, Pažout a ten nový montanistický vévoda. Rychle jsem si lehl do křoví, na hlavu si položil veliký kámen a na něj ještě drn, abych byl nenápadný a mohl z úkrytu sledovat, co tu ta slavná trojice bude dělat.
„Nemluv o těch třech sviních jako o slavné trojici,“ požádal nespokojeně Šotouš.
„Surikata nesl úzké hrábě na dlouhé násadě, Pažout krumpáč a Blovičák táhl plechový kýbl, v kterém měl stočený provaz,“ pokračoval Havran.
„Určitě šli kýblovat žábu, kvák, kvák“ tleskal nadšeně rukama Šotouš.
„Nešli,“ odporoval Havran, „zamířili přimo k jedné z těch spadlých štol, odložili si batohy i nářadí na odval, něco vyměřovali a dohadovali se o čemsi, čemu jsem nerozuměl.“
„Měl ses připlížit blíž,“ prožíval historku Mokřánek.
„Chtěl jsem, přitakal Havran, „ale bál jsem se, abych je nevyplašil, zdálo se mi, že jsou nesmírně ostražití.“ Kikirína i Šotouš chápavě pokyvovali odulými hlavami.
„Surikata, Pažout a Blovičák se tvářili nesmírně akčně,“ líčil dál svůj prožitek Havran, „když jsem si vedle nich představil, jak uboze ve stejné situaci vypadáme my, bylo mi do breku a upřímně jsem se za náš klub styděl.“
„Tohle už nikdy neříkej,“ varoval kolegu Šotouš a Kikirína se hrozivě zamračila.
„Surikata pak poklekl před spadlý portál a začal strašně rychle hrabat hráběmi. Odhazoval kusy hlíny i kameny a když se mu hrábě zarazily o nějaký kořen, přiskočil Pažout a krumpáčem ho usekl. Vyhrabaná hromada se zvětšovala a před portálem vznikala hluboká rýha. Hlína byla brzy odházená a pod ní se objevily nejprve menší, a nakonec i veliké kameny. Ty Pažout páčil krumpáčem, Blovičák je uvazoval na lano a pak je všichni společnými silami vytahovali pod odval. Za hodinu byli všichni tři v té rýze po pás. Vrátili se na haldu, vytáhli z batohů občerstvení a jali se odpočívat, Pažout přitom kouřil. Připlazil jsem se trochu blíž, abych slyšel, o čem si povídají.
„A o čem si povídali, o nás?“ zajímalo Kikirínu.
„Kdepak,“ opáčil Havran, „Surikata tvrdil, že štola je setřelená a že kameny, na které narazili jsou zřícený portál. říkal, že jsou vzpříčené a když se jich ještě pár odstraní, určitě se už objeví ucpaný vchod. Vedle něj s Pažoutem vyhloubí sondu, dolů umístí kýbl, do kterého budou skopávat všechen výš umístěný materiál, a ten v kýblu na laně vytahovat.“
„Proč?“ nechápal Šotouš.

„Má to několik výhod,“ poučoval Havran, „jednak jim ten materiál, co rovnou padá do kýblu, neucpává zbytečně výkop, jednak se tak méně nadřou, než kdyby hlínu z hloubky a malého prostoru vyhazovali lopatou.“
„Stejně jsou to magoři,“ odtušil Šotouš.
„Jasně,“ přitakala sveřepě Kikirína.
„Pracovali asi půl hodiny, když se jim podařilo prorazit díru dovnitř,“ vyprávěl dále Havran. „Odhodili nářadí, koukali do ní a o něčem se přeli. Připlazil jsem se tak blízko, co to šlo a porozuměl jsem, že přemlouvají Blovičáka, který je z nich jediný štíhlý, aby vlezl dovnitř. Blovičákovi se nechtělo, ukazoval na velký kámen, visící nad portálem a tvrdil, že jakmile pod něj zaleze, balvan se zřítí. Surikata s Pažoutem ho přesvědčovali, že kámen je stabilní, až ho tak zmagořeli, že pod něj opravdu vlezl.“
„A spadl ten balvan?“ ptal se dychtivě Šotouš, „rozmáčkl Bloviččáka?“
„Nespadl,“ pravil Havran. „Blovičák se pod něj nohama napřed a po zádech částečně zaplazil, ale úplně zalézt dovnitř se zdráhal. Pažout ho chvíli přemlouval a nakonec si blovičácký montanistický vévoda dal říci a zmizel v té díře celý. Surikata s Pažoutem si klekli před portál a volali dovnitř všelijaké dotazy jako: ‚Žiješ?‘, ‚Jak je to dlouhé?‘, ‚Není tam čáp?‘, ‚Nehraje vevnitř Šotouš na hoboj?‘.
Blovičák jim nejprve disciplinovaně odpovídal, ale pak nejspíš zašel příliš daleko a oni už jeho hlas neslyšeli. Tak se postavili, oprášili si kolena a Pažout si zapálil cigaretu. Surikata sebral ze země veliký kámen a zeptal se: ‚Kdo z nás dvou dohodí dál?‘ a pak mi ten šutr vrhnul přímo na hlavu.
„Než jsem se probral, uběhlo několik hodin. Byl jsem zakrvácený, špinavý a hlava mne bolela. Montanisté už u štoly nebyli a já navíc ani nevěděl, jestli Pažout nehodil kamenem nakonec dál, než Surikata nebo jestli se do mne také nechtěně trefil.
Vstal jsem a dopotácel se k místu, kde kopali. Myslel jsem, že se alespoň podívám dovnitř, ale otvor byl zaházený, navrchu trčely ty velké balvany a přes ně ještě leželo pár vzrostlých soušek. Tak jsem šel domů, ale napadlo mne, že bychom tam o weekendu mohli zajet a podívat se, co to vlastě ti nejlepší montanisté vykopali.“
Havran se odmlčel a rozhlédl se, jaký jeho historka udělala dojem.
Jeho druhové mlčky seděli a přemýšleli. Představa tajemné štoly je lákala. Co když se za zaházeným vchodem skrývají kilometry neprobádaných chodeb, hluboké temné a nekonečné šachtice nebo neuvěřitelně spletitý labyrint, z něhož není cesty zpět. Pak se ale před jejich duševním zrakem zjevila jiná vize. Otlučený kýbl na prádelní šňůře a v něm dvě, tři žáby, spouštěné do staré šachtice.
„O weekendu jedeme kýblovat,“ rozhodl Šotouš. Kikirína k němu obivně vzhlédla a Mokřánek s Havranem se rezignovaně podřídili.

Barbara, francouzská montanistka „čtvrtého a pátého června se v Kladně uskuteční tradiční dvoudenní výtvarná výstava 23. KLADENSKÉ DVORKY 2005 pod širým nebem s hudebním programem a občerstvením ve stanu klubu Dundee Jam na hřišti Bukovka.
Součástí výstavy budou i fotografie s undergroundovou tématikou, třeba právě z akcí nejslavnějších montanistů.
Pokud má někdo zájem své snímky na výstavě presentovat, nech? kontaktuje na www.okoun.cz v klubu Podzemí člověka s nickem Iwo.“