Záhadu, jak se na dně zapomenuté šachty nedobrovolně ocitlo několik skokanů hnědých, nám objasnil kladenský Vrána.
„Byli jsme v těch místech s doxáckou skupinou na dost drsné akci,“ líčí pyšně Vrána. „Zkoušeli jsme si v lomech naše náhubky, hledali zkameněliny a křičeli, abychom vyzkoušeli, kdo z nás má nejkrásnější hlas.“
„A vyhrál jsi v té soutěži?“, otázal se se zájmem Pažout.
„Nevyhrál,“ přiznal trochu zahanbeně Vrána, „porazila mne Kikina. Zaječela tak silně, že vzrostlý sup, co letěl náhodou okolo, dostal mrtvici. Ale vraťme se zpět k těm žábám. Asi víte, že my Doxáci, teď preferujeme získávání informací o podzemí z nepříliš běžných zdrojů. V podstatě jde o zpovídání representantů živé přírody jako jsou zvířata, ryby, ale třeba i květiny či hmyz a nebo tuto metodu aplikujeme na přírodu neživou, jako jsou kameny, voda nebo třeba hrst hlíny.“
Pažout se přidušeně směje a Vrána bezelstně pokračuje:“ Naučil nás to brněnský Self, který má v tomto oboru opravdu veliké zkušenosti. říká téhle metodě UIM (underground information mining). Provádí ji tak, že se zhluboka napije diamantové vody, celý se rozvibruje, zaměří se na předmět, který chce vyzpovídat a vysloví bazickou formuli.“
„Bez té bazické formule UIM nefunguje?“ zajímal se Mike.
„Myslím, že ne,“ odpověděl po krátkém přemýšlení Vrána, „ale formule není složitá. Ona se sice podle důvěrných informací má pronášet latinsky, ale to Self nezvládl a nakonec jsme zjistili, že česky funguje také dobře. Její text zní: ‚Ó, artefakte z dávných věků, vyjev mně nehodnému, tajemství…“
Pažout spadl smíchy pod stůl.
Vrána na něj káravě pohlédl. „Já tomu také zpočátku nevěřil,“ pravil, „ale když jsem viděl, jak to funguje….“
„Povídej raději, jak to bylo s tou šachtou a žábama,“ žádal Surikata.
„Začalo to tím, že jsme u Lochkova narazili na dvě pářící se žáby,“ pokračoval Vrána. „Šotouš nemá rád, když tyhle věci dělá někdo jiný, než on a tak je od sebe dost brutálně oddělil a pak pojal úmysl, že je vyzpovídá. Upřímně řečeno, nedivil bych se, kdyby mu žáby po tom, co jim provedl, nic neřekly.
Ale dopadlo to jinak, než jsem očekával. Šotouš si k žábám klekl, rozvibroval se a vyslovil bazickou formuli. Žáby zpozorněly, upřely na něj svoje drobné oči a chápavě pootevřely tlamy.
‚Vyjev mi, tvore, tajemství,‘ oslovil bližší žábu Šotouš, ‚není tu poblíž nějaký důl?‚
Žába se namáhavě vztyčila na zadní nohy, zaskřehotala a ukázala prackou před sebe do křoví.
‚čumíte, jak to funguje, co?‚, řekl hrdě Šotouš, popadl obě žáby a zvolna se vydal naznačeným směrem.
Šli jsme pomalu za ním a stalo se, co jsme ani ve snu nečekali. Za křovím zela asi dvacetimetrová šachta. Nebyla zakrytá, viděli jsme shnilé trámy a zbytky podest, dno kryla vrstva kamení.
‚Nepolezeme tam, že ne,‘ roztřásl jsem se.
‚Samozřejmě, že my ne, ale polezou tam ty žáby,‚ odpověděl Šotouš a ďábelsky se zachechtal.
Nevěděl jsem přesně, co má Šotouš na mysli, ale brzy jsem to pochopil,“ holedbá se Vrána. „Kikina našla o kus dál starý plastový kýbl, Šotouš vytáhl z batohu prádelní šňůru, kbelík k ní uvázal, žáby do něj usadil a začal je spouštět do šachty.
‚Ta větší je Surikata, ta menší, Pažout,‚ poučil nás.
‚Sfáráte dolu a dokud tam nevyrazíte tři kubíky, tak vás nevytáhnu, ‚ obrátil se pak na žáby.
Ty rezignovaně seděly v kbelíku, snad jen ta, co se jí říkalo Pažout, bezmocně zalomila prackama.
‚čím ty žáby budou ty tři kubíky razit,‚ zeptala se Kikina, ‚Vždyť nemají ani obyčejné kladivo‚
Šotouš se zamyslel. ‚Tak je budeme jen spouštět a vytahovat rozhodl.‚

 

A tak Šotouš žáby spouštěl a zase vytahoval, dokonce jednou půjčil provaz i Kikině, aby si to také zkusila,“ líčí doxáckou zábavu Vrána. „Vydrželi jsme u toho čtyři hodiny a Šotouš celé dění velmi vtipně komentoval. Volal třeba:‘Surikata, nečum tak blbě‚ nebo ‚Pažoute, nevystrkuj hlavu z klece nebo si ji urazíš.‚.
Nakonec spustil kýbl trochu rychleji, ten se převrátil a žáby na dně šachty vylezly.
‚Surikata, Pažout, návrat do klece, šichta ještě neskončila,‚ řval Šotouš, ale žáby se do kbelíku nevrátily. Tak jsme tam ještě chvíli vtipkovali a pak jsme šli pryč. Nu a mně přes noc přišlo těch žab líto, tak jsem zavolal tadyhle Pažoutovi, jestli by je nezachránil,“ končí svou historku Vrána.
„Já jsem samozřejmě rozhodl, že žáby v šachtě nenecháme,“ ujímá se slova Pažout. „Sehnal jsem Mikea a Surikatu, naložili jsme výstroj a vydali se k jámě. Protože poblíž ohlubně nebyl žádný spolehlivý kotvící bod, natáhli jsme dvě lana mezi čtyři vzrostlé stromy a na ně pak letmo zavěsili lezný špagát a kladku s brzdou pro vytahování nádoby s žábami.
Dolu se nejprve slanil Surikata. Cestou kontroloval, zda není jáma zaplynovaná, na dně pak nalezl několik spokojených obřích střevlíků a hovniválů, ale žáby neviděl. Vylezl tedy zase ven a vystřídal ho Mike. Tomu se žáby podařilo objevit pod prknem, které spadlo z podesty a Surikata ho byl líný nadzdvihnout. Mike je umistil do speleovaku, ten jsme vytáhli a žáby vypustili do přírody. Mike chtěl ještě vyndat jednoho střevlíka, ale rozmluvili jsme mu to, protože byl hnusnej.
A to je všechno. Sbalili jsme lana a jeli domů.“
„O šachtě jsme zjistili jen tolik,“ dodává Surikata, “ že sloužila pro ověření rozsahu ložiska, které pak otevřel lom Na cikánce. Je to jen šuchta dolu o průřezu 3 x 2 metry, hloubce něco přes dvacet metrů bez jakýchkoliv rozrážek.“

 

Zajímavý objekt nám poblíž svého domu ukázal Pažout. Jde o starou průzkumnou železorudnou štolu, ke které se nepodařilo sehnat žádné bližší informace.
„Vchod vypadal na jezevčí nebo liščí noru, leží na sousedově pozemku a upozornili mne na něj místní myslivci,“ vysvětluje Pažout.
„Protože před norou obvykle nebývá halda, věděl jsem hned, že jde o důl a začal jsem ve volných chvílích prolongovat. Štola je zanesena asi metr a půl až metr a třičtvrtě vysokou vrstvou sedimentů, zatím jsem s kolegy vybral sedm kubíků a tím zpřístupnil necelých šest metrů chodby. Udržujeme výšku metr padesát, zatím nemá cenu čistit štolu v celém profilu, když nemáme představu, jak je dlouhá.
V okolí není žádný propad ani pinka, takže myslím, že budeme rádi, když tenhle objev bude mít padesát metrů. Po posledních deštích se nám štola zaplavila a tak nyní kopeme odvodňovací rýhu. Na haldě se vyskytuje převážně břidličnatá hlušina, trocha krevele a našli jsme zde i jeden vzorek nepříliš pohledného kakoxenu.“

 

Surikata CM „Na závěr přinášíme opět jednu fotografii z mníšecké výstavy o historii železorudného dolování v regionu, ilustrující stav mníšeckého dolu, který získala Montánní společnost. Není na ní tentokrát sám slavný Surikata, ale věříme, že i tak ji strávíte. K záchraně žab, iniciované členem AOPK Pažoutem můžeme ještě dodat, že šlo o dva skokany hnědé, kteří byli po doxáckém výslechu metodou UIM v poněkud nevyrovnaném duševním stavu. Podle posledních zpráv se jim daří dobře a jsou ochotni Doxákům odpustit.“