Zdena – Krtkovi hoši „Fotografie tajemné postavy, vycházející z zapadlého portálu s nasazeným psím náhubkem, vzbudila u montanistické veřejnosti nebývalý ohlas. Jde snad o jeskynního medvěda, před nímž mají někteří podzemní badatelé takový strach, že pro jistotu do žádného undergroundu nechodí a tráví veškerý čas v doxácké cvičné rouře? Nebo se jedná o nepodařený plagiát z díly Laca Lahody, zamýšlený jako konkurence k slavným Surikatovým montanistickým figurínám? Skutečnost je mnohem prozaičtější – jde o nový doxácký vynález, o němž nám referoval člen Rychlé roty Havran.“ 

„To, co mylně považujete za obyčejný náhubek, je ve skutečnosti velice sofistikovaný vynález našeho expohlavára Šotouše,“ poučil nás Havran. „Představil nám ho na poslední schůzi, zrovna poté, co jsme odhlasovali Mumiin návrhu, pozvat pod záminkou usmíření slavného Surikatu na otrávený čaj a jednou pro vždy se ho tak zbavit. Návrh vzbudil neobvyklé nadšení a ještě dlouho po hlasování jsme o něm diskutovali a přeli se, co všechno do toho čaje nasypat. „
„Když už mluvíme o těch jedech, položím vám jednoduchou otázku: co myslíte, že je největší montanistův nepřítel?“ zeptal se nás náhle během rozvinuté diskuze Šotouš.
„Surikata,“ zavřeštěla Kikina, až jsme s sebou všichni leknutím trhli.
„Jasně, největší nepřítel každého montanisty je Surikata,“ opakovali snaživě Mumio, Bagr a Pů.
„Smrt Surikatovi,“ ječela hystericky Kikina.
„Jistě, jistě,“ chlácholil svoji družku Šotouš, „Surikata je to nejodpornější zlo, jaké si dokáže správný montanista představit. Já ale nemyslel člověka, nýbrž jed. A ještě to upřesním – řeknu-li jed, mám na mysli jedovatý plyn.“
„Myslíš kyslík?“ hádala Kikina.
Šotouš odmítavě zavrtěl hlavou.
„Plumbum?“ pokoušel štěstí Mumie.
„Co je to plumbum?“ zeptal se Pů.
„Plumbum je nebezpečný plyn,“ důležitě vysvětloval Mumie, „jak z názvu vyplývá, bouchá a ještě navíc plumí.“
„Co znamená ten výraz plumí,“ toužil po poznání Pů.
„To přesně nevím,“ řekl zahanbeně Mumio, „ale do příští schůze to zjistím.“
„Plumbum je určitě nebezpečný plyn, když (jak říká Mumie) bouchá a plumí,“ přerušil debatu Šotouš, „ale já měl na mysli kysličňák uhličitý. To je ten pravý nepřítel montanistův, který si už mnohokrát vyžádal nejvyšší daň.“
„Kysličňák uhličitý?“, divil se bezelstný Pů, „to také existuje?“
„Existuje,“ potvrdil Šotouš, „a protože je to zákeřný plyn bez barvy, chuti a zápachu, těžko se proti němu montanisté brání.“
„Může být ten kysličňák uhličitý i v naší cvičné trubce?“ starala se Kikina.
„Leda v naprosto zanedbatelném množství,“ uklidňoval znervóznělou kolegyni Šotouš, „ale i kdyby ho tam byl valník, je to jedno, protože jsem proti kysličňáku uhličitému vymyslel velkolepý vynález.“
„Ty jsi opravdu vymyslel vynález? Ty?“ divili jsme se všichni, jak nejupřímněji jsme dovedli.
„Ano, vymyslel,“ potvrdil hrdě Šotouš, „je to jednoduchý ale stoprocentně účinný filtr, který nás před kysličňákem uchrání.“

Byli jsme zvědaví, jak takový vynalezený filtr bude vypadat a velice nás překvapilo, když nám Šotouš ukázal obyčejný psí náhubek.
„Tohle je tan filtr?“ divila se Kikina, „Vždyť takový nosí naše Brita.“
„A otrávila se někdy Brita kysličňákem uhličitým?“ osopil se na ni Šotouš.
„Neotrávila,“ přiznala Kikina.
„Tak vidíš,“ usadil ji Šotouš.
Vzal jsem náhubek do ruky a pozorně si ho prohlížel. Tvořila ho jednoduchá drátěná konstrukce s koženým řemínkem a plstěným páskem proti otlačení čenichu.
„Víte co je to molekula?“ zkoušel nás Šotouš.
„Malá částečka hmoty, která nejde chemickou cestou dělit na ještě menší,“ pokusil jsem se nesměle o odpověď.
„Správně,“ pochválil mne Šotouš. „Víte někdo, jak je molekula veliká?“
Vrtěli jsme bezradně hlavami a Šotouš se povýšeně usmíval. „Molekuly mají různou velikost,“ poučil nás, „třeba molekula kyslíku měří šestnáct milimetrů.“
„Tolik,“ divil jsem se, „myslel bych tak polovinu.“
„To si pleteš s atómem,“ vsvětlil mi problém Šotouš. „Molekula kyslíku se skládá ze dvou atómů a proto je velká šestnáct milimetrů. Molekula kysličňáku uhličitého, je daleko větší, protože mimo dvou atómů myslíku obsahuje veliký atóm uhlíku.“
Kýval jsem chápavě hlavou, ale moc jasné mi to nebylo.
„Odbornými výpočty, které byste nepochopili,“ pokračoval Šotouš, „jsem zjistil, že kulovitá molekula kysličňáku uhličitého má v průměru tři centimetry.“
„Jak jsi to spočítal?“ ptal se hlasem plným obdivu Pů.
„Pomocí Avogadrovy konstanty,“ pravil důležitě Šotouš a my už se radši dál neptali, abychom nebyli za idoty.
„Je mi to jasné,“ pochopil náhle Mumie, „díry v náhubku jsou dvoucentimetrové a třícentimetrovou molekulu kysličňáku uhličitého nepropustí k montanistovým ústům ani k nosu. Šotouši, jsi génius.“
Šotouš se polichoceně usmíval.
„Tohle je nejlepší vynález jaký jsem viděl,“ přidal se jásavě Bagr, „teď si každý pořídíme takový náhubek a kysličňák uhličitý nám může být ukradený.“
„Já ho budu nosit i do práce,“ těšila se Kikina…
„A já v něm budu spát,“ volal mocným hlasem Pů.

„A to je vše,“ uzavírá své vyprávění člen Rychlé roty Havran. „Koupili jsme si v kladenském zverimexu náhubky a měli z nich takovou radost, že jsme se neudrželi, hned si je nasadili a vyběhli v spořádaném zástupu do ulic. Schválně jsme cpali nosy k kouřícím výfukům stojících autobusů a přesvědčovali se, že smrdí daleko více bez náhubků, než s náhubkem. Ještě ten den jsme s náhubky vypravili do naší cvičné roury a libovali si, jak jsme před zákeřným plynem v bezpečí. v sobotu jsem náhubek ukázal Lacovi Lahodovi z CMA a když nechápal, proč chci, aby si ho navlékl, vysvětlil jsem mu jeho princip. Rozpačitě uznal, že by ho podobné řešení nenapadlo, ale náhubek si nasadil a dokonce z legrace zaštěkal. Zkrátka doxácké náhubky jsou epochální vynález, který teď vítězně potáhne montanistickým světem.“

Tolik seznámení s novým doxáckým vynálezem a nyní zpět k vážnějším věcem.
Od občanů bývalého Sovětského svazu se dá koupit lecos zajímavého a slavnému revivalu ještě slavnějšího PMS se od jednoho ukrajinského dělníka podařilo za příznivou cenu získat (volně přeloženo) přenosný rezonanční detektor podzemních dutin. Zařízení sestává z poměrně těžké sondy, která je stíněným kabelem připojena do elektronické jednotky se spoustou ovládacích prvků a malou obrazovkou. Celek je v originále napájen velkými špalkovými akumulátory o rozměrech klasických monočlánků, my ale používáme tři dvanáctivoltové baterie z UPS, které mají daleko větší výdrž.
Práce s detektorem je poměrně komplikovaná, zvláště náročná je nezbytná kalibrace podle geofyzikálních poměrů terénu. Příručka k použití má 260 stran formátu A4, 20 stran zabírají instruktážní nákresy typických situací a jejich projevy na obrazovce. Protože je detektor ve vlastnictví PMS revival bandu teprve krátkou dobu, nebyl dosud důkladně otestován. Je cenným pomocníkem při detekci nevyplněných podzemních prostor (zejména sklepení) do hloubky cca tří metrů (závisí na geologické stavbě podloží), oproti tomu zjišťování průběhu zasypaných nebo hlínou zanesených štol je zatím poměrně neprůkazné. Na fotografii Surikata s Jindřichem ověřují směr staré pivovarké chodby.

Surikata CM „Zajímavým počinem byla o weekendu vernisáž k výstavě o historii dolování železných rud (a později křemenců) v Mníšku pod Brdy. Tu v areálu Skalka za přispění obce Mníšek zorganizovala Montánní společnost, která má v úmyslu proměnit mníšecký důl v hornický skanzen. Z množství rozličných exponátů je možno jmenovat několik huntů, roznětnice, svítilny, vrtáky či důlní záchod. Pozornosti neujdou ani dobové či současné fotografie, kde na většině z nich pózuje známý montanista Surikata.“