„Zdál se mi sen,“ prohlásil kladenský Šotouš na schůzi velké rady Rychlé roty. „Byl to dlouhý a krásný sen a smířil jsem se v něm se slavným Surikatou.“
„S tím sráčem?“ zaječela hystericky Kikina.
Šotouš bezradně pokrčil rameny.
„A jak jsi se s usmířil?“ vřeštěla Kikina, „to sis před ním klekl a odprosil ho?“
„Tak nějak,“ přiznal zahanbeně Šotouš. „Surikata mne pak několikrát přátelsky nakopl a dovolil, že s ním mohu jít na výpravu.“
„Ty jsi snad zmagořel,“ řvala Kikina, „co potřebuješ chodit s tím debilem na jeho výpravy, když tady máš svůj klub a nic ti nebrání lézt s námi naší betonovou trubkou celý den tam a pak zas nazpátek?“
„Byl to jen sen,“ hájil se chabě Šotouš, „těšil jsem se, že zase pocítím závan čerstvého větru ve vlasech, uslyším svištění lana hozeného do šachty a zaslechnu chraplavé hlasy opravdových chlapů. Radoval jsem se, že zase po roce uvidím někoho slaňovat nebo naopak stoupat po laně a že si zazpívám nějakou akční montanistickou píseň.“
„Šílenec,“ prohodila Kikina směrem k ostatním. „Zdá se mu, že jde na výpravu s hnusnou krysou Surikatou, jako bychom mu my nebyli dost dobří.“
Vrána začal pod vlivem Kikininých slov ošklivostí z představy, kterak Šotouš kráčí krajem plným otevřených šachet vedle Surikaty, dávivě zvracet.
„Na tu výpravu,“ pokračoval Šotouš, „jsme šli neznámou podivnou krajinou. Kráčeli jsme nezřetelnou lesní cestou, kolem byly spousty propadů a jam, z kterých na nás dýchal chladný a trochu zatuchlý podzemní vzduch. V čele směle rázoval slavný Pažout, za ním jsem šel já a nesl batohy celé výpravy. Za mnou kráčel můj staronový přítel Surikata a občas mne popohnal malým bičíkem.“
„Ježíšmarjá,“ pokřižovala se Kikina, „a to sis nechal líbit?“
„Mně to nevadilo,“ doznal Šotouš, „cítil jsem v sobě vůči němu takový těžký zahambující pocit viny, že jsem ty šlehance bral jako nějakou katarzi nebo zasloužený trest, po kterém přijde dlouho očekávané rozhřešení.“
Kikina otočila oči v sloup a ztěžka oddychovala.
„Šli jsme asi půl hodiny, cesta se klikatila v mechu a mne už zmáhala únava. Poněkud jsem zpomalil, ale Surikata mne slovy: ‚Hni se, knechte‘ a několika silnějšími šlehanci rychle popohnal kupředu.
‚Promiňte, pane, že zdržuju, už se to nebude opakovat,‘ omluvil jsem se mu.
‚To doufám,‘ osopil se na mne Surikata a mne zaplavil pocit neskonalé vděčnosti, že se mnou ten velikán hovoří a že mi dovolil, abych ho provázel na takovou senzační výpravu.“.
„Zavolejte někdo psychiatra,“ procedila mezi zuby Kikina.

 

„Pak jsem došli na mýtinu, na které ležela veliká halda a od ní se táhl směrem do skalnatého svahu hluboký zářez.
‚Tady budeš kopat,‘ ukázal mi Surikata směrem do svahu a sám si s Pažoutem a několika dalšími (které jsem neznal, ale tušil jsem v nich ony statné Blovičáky) sedli kousek ode mne, mastili karty, cpali se klobásami a zpívali bujné písně.“
„A tys těm blbcům tu díru opravdu kopal?“ nechápal Vrána.
„Kopal,“ přiznal Šotouš, „a vůbec mi to nevadilo. Kopal jsem, co mi síly stačily a přitom mi letěly hlavou vzpomínky na všechny ty krásné akce, kterých jsem se zůčastnil s Popovikým Superklubem a naše výpravy do betonové trubky mi vedle nich připadaly doslova ubohé. Kopal jsem, i když se i ostatní posmívali, házeli po mně šišky a kameny a plivali mi na záda. A kopal jsem tak dlouho, až krumpáč narazil na kámen a pak na další a když jsem je odstranil, objevil se pod nimi malý otvor do tmy a já kopal dál a otvor se zvětšoval, až jsem vykopal štolu tak tajemnou, že před ní všechny světové záhady blednou závistí.
Pak jsem zavolal ostatní a oni přišli a svítili dovnitř, převlékali se a jeden po druhém mizeli v portálu. Chtěl jsem jít za nimi, ale Surikata mi v tom majestátním pokynem zabránil a Pažout do mne strčil, až jsem padl hubou do okrové louže a pochopil jsem, že mne vevnitř nechtějí.
řekl jsem si v duchu, že mi asi ještě nevěří, že jsem se polepšil a sedl jsem si před vchod a rozjímal.“
Kikina nahlas skřípala zuby a Vrána odhodlaně zvolal:“Smrt Surikatovi. Smrt Pažoutovi. Smrt všem Blovičákům.“
„Smrt jim všem,“ přidali se ostatní.
„Seděl jsem tam asi dvacet minut, ze štoly vanul chlad a slunce pomalu zapadalo za obzor. Zmocnila se mne deprese a přepadla mne lítost nad sebou samým. ‚Nebyl jsem moudrý, teď to vím, jakpak své chyby napravím‘, opakoval jsem si pořád dokola. Bylo mi stále smutněji a rozplakal jsem se. Nebe ztemnělo, měl jsem pocit, že zvolna klesá a bál jsem se, že až klesne tak nízko, že se mne dotkne, stane se něco nevýslovně strašného. Cosi neznámého mne nutilo vyskočit, pobíhat kolem dokola v malém kruhu a křičet: ‚Ať žije Surikata, ať žije PMS, ať žijí Pažout a Blovičáci…Hamba Rychlé rotě.‘
Sotva jsem to vyslovil, nebe přestalo klesat a projasnilo se zlatavou nadpozemskou září. Mraky se rozptýlily a na modrém blankytu se zjevila světelná postava v bílé říze. Vztáhla ke mně ruku a nepředstavitelně sladkým hlasem plným milosti pravila: ‚Poklekni Šotouši a modli se. Je ti odpuštěno.‘
Poklekl jsem a modlil se a když jsem zdvihl zraky, byl jsem před portálem sám.“
Kikina zhrouceně seděla na židli a slabě chroptěla.

 

„Chvíli poté se v portálu objevila světla, rozlehla se ozvěna veselých hlasů a Surikata s Pažoutem a Blovičáky vyšli před štolu. Když jsem uviděl, jak jsou spokojení, plní dojmů a jak spolu přátelsky hovoří, začal jsem je prosit, ať mne vezmou mezi sebe. Sliboval jsem, že rozpustím Rychlou rotu a že smažu celý náš web. Vůbec mi nepřišlo divné, že mají superklubáci po návratu ze štoly místo lidských hlav zvířecí – Surikata psí, Pažout kocouří…“
„A přijmuli tě?“ zděsil se Vrána.
„Nevím,“ zasmušil se Šotouš, „nasadili mi na hlavu neprůhledný pytel, pak mne roztočili jako káču, všechno se se mnou zamotalo, cítil jsem, jak se propadám kamsi do beztíže a chvíli jsem měl strach, zda mne nehodili do nějaké šachty. Škubl jsem s sebou a probudil se.“
„Zapla? pán bůh,“ ulevil si do té doby mlčenlivý Bagr.
„Když jsem přišel k sobě,“ meldoval dále Šotouš, „cítil jsem u srdce takovou podivnou prázdnotu, lítost a bezradnost. Vím, že je to tím, že jsem alespoň ve snu, když už ne ve skutečnosti, zase jednou prožil pořádnou akční výpravu. A tak teď hned půjdu a napíšu mail těm opravdovým montanistům z PMS, omluvím se jim a poprosím je, aby mi zase dovolili chodit s nimi.“

 

Barbara, francouzská montanistka „Dalším ze skvělých objevů blovické sekce je puklinová pseudokrasová jeskyně v buližníkovém suku na jednom z tamních vrchů. Pozornost na sebe upoutala při zevrubném montánním průzkumu okolí v minulém týdnu. Jde o asi desetimetrový systém sestávající z přímé chodby a jedné cca dva metry dlouhé a stejně vysoké vysoké úzké odbočky. Kosterní pozůstatky ani další fosílie nebyly objeveny. „