„čištění podzemních objektů na blovické naučné stezce tlakovou vodou poté, co je navštívila bezohledná Rychlá rota vedená svým sesazeným pohlavárem, je jediným způsobem, jak tyto technické památky vrátit do stavu, v jakém se nacházely před vpádem nezvaných návštěvníků,“ říká zkormoucený hlasem sympatický velitel dobrovolných hasičů Petr Valach.
„Nevadilo by nám tolik, kdyby se členové tohoto seskupení spokojili s prostým zapálením výdřevy, počmáráním stěn, ubitím přezimujících živočichů a naházením technického vybavení do šachet, hloubení či úpadnic. Co nás ale přímo irituje, to jsou hromady biologického odpadu, které po těchto turistech zůstávají snad ve všech prostorách, které navštívili. Báňský úřad, ochranáři i místní jeskyňáři už z toho byli na mrtvici. Celý weekend tu nečistotu vyhazovali lopatama, nakládali na kolečka a vyváželi na hnojiště. Jenže v týdnu, pod rouškou tmy tam Rychlá rota vlezla zpět a vše se opakovalo.“
Petr Valach vytahuje ze zásuvky několik fotografií znečištěných štol a nechává je mezi námi kolovat. „Tady se podívejte“, zdůrazňuje a píchá prstem do fotografie, „zdehle a tuhle. Nebo semhle…. Tady to dokonce přikryli kšiltovkou s nějakým zlatým nápisem a já do toho šlápl.“
Jsme otřeseni, vracíme fotografie a velitel hasičů pokračuje: „Blízko portálu jedné z těch zasviněných štol je malý rybníček, který občas využíváme při svých cvičeních. Jednou jsme tam právě brali vodu, když ochranáři pod vedením báňských inspektorů uklízeli ten zatracenej sajrajt. Seškrabávali to z počvy i ze stěn, občas i ze stropu. Koukám se na ně a v tom mne napadlo, že by byli daleko rychleji hotovi, kdybychom to svinstvo ostříkali vodou z proudnice. Natáhli jsme dovnitř hadice, zapnuli čerpadlo a začali stříkat. Neuplynula ani hodina a důl byl jako vykropený. Ze samé radosti jsme ten můj nápad oslavovali až do rána… A od té doby máme mimo hašení požárů na starost i úklid ve štolách. Akorát nechápu, proč tam ta parta leze, když uvnitř pak celou dobu hrůzou bleje jak šílená.“

 

Vysoce akční průnik za zakládku ve „Štole do neznáma“ se konečně uskutečnil tuto sobotu. Pro velký zájem bylo přibráno několik dalších aktérů. Mnohé, kteří se na základě naší reportáže snaživě hlásili, jsme museli odmítnout, i když nabízeli, že by celou tajemnou kamennou zeď, která bránila v dalším postupu, rozebrali sami a my bychom se mohli líně válet na trávníku před štolou.
„Ty kameny jsou docela fortelně přitesané,“ usoudil Míra před zdí, „není mezi nimi místa ani na prst.“
Pažout beze slova vrazil mezi dva pískovcové kvádry páčidlo a pokoušel se jím viklat.
„Takhle s tím nehneš,“ radil Jindřich, „ty kameny jsou příliš těžké a leží moc blízko u sebe. Nejlepší by bylo jeden rozbít.“
„Máme kladivo?,“ zeptala se Pavlína.
„Nemáme,“ odvětil Mike.
„Tak holt musíš dál páčit, Pažoute,“ rezignoval Jindřich.
Pažout páčil asi pět minut, pak mu páčidlo vypadlo z vysílených paží, sesul se na zem a ztěžka oddychoval. „Zkurvené šutry,“ ulevoval si přerývaně. Páčidla se chopil Jindřich a po krátkém zápolení se mu podařilo část kamene uštípnout. Ve vzniklé mezeře se podařilo jeden z balvanů zachytit a povytočit kupředu. Nicméně, jakmile se kvádr pootočil, vzpříčil se o svého souseda a na první pohled bylo jasné, že díky nepatrným spárám tato metoda nepovede k cíli.
Zanechali jsme páčení a (jak jsme v těchto bezvýchodných situacích navyklí)anylýzovali situaci. Páčit kameny zespoda nepadalo v úvahu, těžká masa ležící na nich je činila naprosto nehybnými. Nadějnější by bylo začít nejvyšší řadou, kde se šířka spár mezi nerovným stropem a kameny jevila přiznivější. Tuto variantu však vylučovala skutečnost, že strop byl téměř dva metry vysoko a práce v takové výšce se jevila značně nepohodlná. S povzdechem jsme se vrátili k uštípnutému kameni, u něhož jsme práci přerušili. Po dvaceti minutách se podařilo odštípat značnou část kvádru, aniž bychom tím dosáhli nějakého úspěchu. Nakonec se páčidlo zlomilo a my vyslali delegaci k muži, jemuž pozemek patřil, s pokornou suplikou o půjčení vhodného nářadí. Za půl hodiny se vyslanci vrátili s dlouhým majzlíkem a těžkou palicí. Z kamene nyní při každém úderu odpadávaly poměrně velké kusy, brzy pukl na několik částí a vzdal svůj zatvrzelý boj.
Nyní se již kvádry nepříčily a během další půl hodiny se podařilo část zdi rozebrat. Příliš jsme si tím však nepomohli, protože za odstraněnými kameny pevně stála další řada jejich soukmenovců.
„Ještě, že ty svislé vrstvy nejsou navzájem provázané,“ pochválil situaci Pažout, to bychom s těmi bloky vůbec nehnuli.“
S palicí jsme však přece jen měli větší šanci, než předtím s páčidlem a tak se po čtvrt hodině podařilo rozbít další kámen. Již při vyndavání jeho zbytků bylo jasné, že ani tato vrstva není poslední.
„Je to tu jak na Dubovém ostrově,“ poznamenal Míra.

 

Po odstranění kamene z druhé řady nás však čekalo překvapení. Za kameny již nebyla další řada kvádrů, ale obyčejná cihlová třicítka zeď, pospojovaná cementovou maltou.
„To mi vysvětlete,“ dožadoval se Jindřich, „kdo a proč si tu s těmi pravidelnými kvádry tak vyhrál. Přece je netesal jen proto, aby jimi zamaskoval blbou cihlovou zeď.“
Dlužno podotknout, že vysvětlení v této věci nikdo nepodal a Pažoutův názor, že jde o uskladněné neopracované hřbitovní stély byl jednohlasně zamítnut.
Palice bušila, majzlík zvonil a prostor se plnil zvířeným cihlovým prachem. Konečně se podařilo několik cihel rozbít a ve zdi prorazit nevelký otvor.
„Je tam chodba a vede dál,“ hlásil Míra, který do díry svítil baterkou.
Palice se opět rozkmitala, cihly praskaly pod jejími údery a zeď se začala pomalu hroutit.
„Aby to na nás nespadlo,“ strachoval se poněkud opožděně Pažout.
Když se stal otvor průlezným a všichni se protáhli na jeho druhou stranu, viděli, že chodba pokračuje přímým směrem minimálně dalších sto metrů. Vzduch byl těžký a zatuchlý, přesto bez významnější koncentrace nebezpečných plynů. Puklinami ve stropě místy prosakovala voda a tvořila na počvě mělké kaluže. Po sto sedmdesáti metrech se ve světle svítilen zjevila křižovatka. Na první pohled nás upoutal jiný styl ražby: štola, ke které jsme přišli, byla mnohem prostornější, místy ji vyztužovaly oblouky z červených cihel. Směrem doleva neznatelně klesala a stejně tak klesal terén nad ní, protože po šedesáti metrech již začaly stropem prorůstat kořeny. Na sedmdesátém pátém metru štola končila mohutným závalem.
„Tady ta chodba asi vycházela ven a bude to sestřelené,“ usoudil Pažout a všichni uznali, že to tak asi bude.
Vrátili jsme se na křižovatku a pokračovali opačným směrem. Štola nebyla dlouhá. Po šedesáti metrech za několika cihlovými oblouky končila šachtou o průřezu 2×2 metry.
„Znáte tu historku, kterak se kladenský Šotouš pokusil odvážně slanit jakousi betonovou revizní šachtičku v místním kravíně?,“ zeptal se MikeH.
„Chtěl být slavný jako sám Surikata?“ divil se Pažout.
„Určitě,“ přitakal MikeH, „ta šachta vedla do malé místnosti s čerpadlem, měřila asi tři metry a dole byla vidět vrstva staré slámy. To Šotouše utvrdilo v domnění, že i když jeho technika selže, existuje zde signifikantní naděje, že nebezpečnou akci přežije. Uvázal si lano k odstavenému fukaru a směle se vrhl dolu.“
„A to lano se přetrhlo?“ hádal Pažout.
„Ne, ale někdo dole nechal do té slámy zapíchnuté vidle. Bohužel pro Šotouše byly do té slámy zabodnuté nasadou dolu, hroty vzhůru.“
„Brrrr,“ otřásl se Pažout.
Šachta, ke které jsme došli, byla nevystrojená, asi pět metrů pod ústím se leskla zelenkavá voda, v které líně plavaly oslizlé klády a zbytky rozpadlých žebříků. Opačným směrem stoupala do výšky nějakých dvaceti metrů a její ústí zjevně krylo cihlové zaklenutí.
„Takže opravdu důl,“ pravil smutně Míra, „jantarová komnata se zase nekoná.“
Po ukončení prohlídky a provizorní opravě zazdívky bylo s majitelem pozemku dohodnuto, že vstup do dolu bude opatřen uzamykatelnou kovovou brankou.

 

Surikata CM „Při povrchové prohlídce jsme nalezli na kopci nad portálkem místo, kde ústila těžní šachta. Upozorňuje na ni nevelká rozvezená halda hlušiny, která je přehrnuta i přes ústí zajištěné šachty. Vzhledem k výšce terénu předpokládáme, že zaklenutí je v hloubce cca 5-10 metrů pod zásypem. V okolí šachty nejsou žádné fundamenty, těžní věž byla zjevně dřevěná. Ústí hlavní zavalené štoly je zahrnuto a k jeho lokalizaci opět pomůže nenápadná, zcela zarostlá halda. Na léto je plánován potápěčský průzkum.“