Pažout, báňsko historický průzkum „Tento týden jsme pro vás vyfotili zajištěný portál populární Višňovky, okolo které rozpoutali před několika měsíci dezinformační kampaň plnou teroristů, skrývajících se v pískovcových chodbách, bývalý jeskyňář Franěk a bulvární deník Blesk.
Firma, která zajištění prováděla, odhalila původní portál a osadila ho plechovými vraty s mříží v horní části. Zajištění je na rozdíl od populárního zasypávání, zabetonovávání nebo sestřelování, provedeno citlivě a všem, kdo takový způsob prosadili, patří náš dík.“
Montanistická sdružení
Neoficiální montanistická sdružení (a zařaďme mezi ně bez uzardění i taková, která jsou sice jaksi registrovaná coby občanská sdružení, ale nevlastní povolení k činnosti prováděné hornickým způsobem) nemají mezi veřejností příliš dobrou pověst. Nepoučený lid je považuje za podivíny opíjející se či zvracející ve starých dolech a o jejich odbornosti má oprávněné pochyby.
A že jsou tyto pochyby mnohdy na místě, to dokazuje i vyprávění jednoho montanistického eléva, který se své první akce zúčastnil se spolkem, jehož název zde diskrétně zamlčíme.
„Od mládí mne lákaly zšeřelé podzemní prostory a přitahovala mne zvláštní mystika opuštěných zapomenutých štol a šachet,“ vypráví mladý montanista a z potlučené tváře mu září nadšení.
„Rád jsem proto reagoval internetovou nabídku ke vstupu do nejlepšího podzemnického spolku, jaký kdy chodil po světě a vydal se s ním hned o weekendu na akci, která slibovala nezapomenutelná dobrodružství.
Nebudu zde popisovat své nové kolegy ani lokalitu, na kterou jsme se plni očekávání vydali. Zmíním jen, že nás vedl šlachovitý rázný muž, kterému jsme říkali pohlavár a dovedl nás až na zasněžené pole, na kterém trčel veliký omrzlý stoh. Pohlavár se před něj postavil, rozmáchlým gestem si zjednal ticho a my se kolem něj shromáždili jako kuřátka kol staré kvočny.“
„Tohle je halda,“ řekl po krátkém rozmýšlení pohlavár, „a tady bude nejspíš zakrytá šachta. Odhrabeme ten sníh, odházíme panely a naskáčeme pod ně. „
„Vždyť je to obyčejný stoh,“ namítl jsem nesměle, hledě na sněhem zapadanou hromadu zetlelé slámy. Pohlavár si mne vzal stranou, vrazil mi dvě facky a nenávistně na mne zasyčel: “ Uvědom si, že dosud nejsi náš platný člen a do té doby nikoho tvé stupidní názory nezajímají. Já lezu do podzemí sedmdesát let a tak vím, jak vypadá halda a jak ne. Vezmi si lopatu a táhni odhazovat sníh.“
Pomyslel jsem si, že se pohlavár pomátl, ale když jsem viděl, s jakou vervou se do odhazování sněhu pustili ostatní, přidal jsem se k nim, abych nebyl znovu zfackován.
Pohlavár zatím chodil kolem nás s detektorem CO2, přikládal nám ho k zadkům, křičel „sto procent“ a chechtal se tomu jako šílený.
Hrabali jsme asi půl hodiny, když se pod zbytky sněhu konečně objevily betonové panely.
„Šachta,“ řval nadšeně pohlavár, běhal jak blázen pořád dokola a vyrážel radostné skřeky.
„Není to spíš betonová cesta k tomu stohu?“, zeptal jsem se.
Pohlavár přestal křepčit, přiskočil ke mně, několikrát mne prudce uhodil do tváře a nenávistně nakopl do břicha.
„Drž už hubu,“ zaječel na mne, „nebo z našeho klubu poletíš.“
Jeden chlapík mi pomohl vstát, vesele na mne zakrákal jak havran a potichu mi řekl: „Já jsem Vrána. Radím ti dobře, pohlavára už radši nedráždi.“
Podal mi moji lopatu, přátelsky mne poplácal po zádech a zvolna odešel hrabat.
Asi po hodině práce bylo zřejmé, že několik set metrů dlouhá řada panelů (z které jsme odstranili sníh až k nedaleké vesnici) není na poli proto, aby kryla zapomenutou šachtu. Pohlavár přesto nařídil každý z panelů podhrabat a zjistit, zda se pod ním nenachází když už ne těžní jáma, tak alespoň nějaká větračka.
I tato akce vyzněla zcela negativně.
Pohlavár byl zjevně zklamán.
„Nikdo by tomu neuvěřil,“ vřískal, „ale to, co jsme odkryli není víko šachty, nýbrž stará důlní silnice. Kdo s tím nesouhlasí, tomu urazím hlavu.“
Všichni jsme raději kývali, jako, že souhlasíme, aby nám ty hlavy nezurážel a pohlavár se nakonec uklidnil.
A že jsou tyto pochyby mnohdy na místě, to dokazuje i vyprávění jednoho montanistického eléva, který se své první akce zúčastnil se spolkem, jehož název zde diskrétně zamlčíme.
„Od mládí mne lákaly zšeřelé podzemní prostory a přitahovala mne zvláštní mystika opuštěných zapomenutých štol a šachet,“ vypráví mladý montanista a z potlučené tváře mu září nadšení.
„Rád jsem proto reagoval internetovou nabídku ke vstupu do nejlepšího podzemnického spolku, jaký kdy chodil po světě a vydal se s ním hned o weekendu na akci, která slibovala nezapomenutelná dobrodružství.
Nebudu zde popisovat své nové kolegy ani lokalitu, na kterou jsme se plni očekávání vydali. Zmíním jen, že nás vedl šlachovitý rázný muž, kterému jsme říkali pohlavár a dovedl nás až na zasněžené pole, na kterém trčel veliký omrzlý stoh. Pohlavár se před něj postavil, rozmáchlým gestem si zjednal ticho a my se kolem něj shromáždili jako kuřátka kol staré kvočny.“
„Tohle je halda,“ řekl po krátkém rozmýšlení pohlavár, „a tady bude nejspíš zakrytá šachta. Odhrabeme ten sníh, odházíme panely a naskáčeme pod ně. „
„Vždyť je to obyčejný stoh,“ namítl jsem nesměle, hledě na sněhem zapadanou hromadu zetlelé slámy. Pohlavár si mne vzal stranou, vrazil mi dvě facky a nenávistně na mne zasyčel: “ Uvědom si, že dosud nejsi náš platný člen a do té doby nikoho tvé stupidní názory nezajímají. Já lezu do podzemí sedmdesát let a tak vím, jak vypadá halda a jak ne. Vezmi si lopatu a táhni odhazovat sníh.“
Pomyslel jsem si, že se pohlavár pomátl, ale když jsem viděl, s jakou vervou se do odhazování sněhu pustili ostatní, přidal jsem se k nim, abych nebyl znovu zfackován.
Pohlavár zatím chodil kolem nás s detektorem CO2, přikládal nám ho k zadkům, křičel „sto procent“ a chechtal se tomu jako šílený.
Hrabali jsme asi půl hodiny, když se pod zbytky sněhu konečně objevily betonové panely.
„Šachta,“ řval nadšeně pohlavár, běhal jak blázen pořád dokola a vyrážel radostné skřeky.
„Není to spíš betonová cesta k tomu stohu?“, zeptal jsem se.
Pohlavár přestal křepčit, přiskočil ke mně, několikrát mne prudce uhodil do tváře a nenávistně nakopl do břicha.
„Drž už hubu,“ zaječel na mne, „nebo z našeho klubu poletíš.“
Jeden chlapík mi pomohl vstát, vesele na mne zakrákal jak havran a potichu mi řekl: „Já jsem Vrána. Radím ti dobře, pohlavára už radši nedráždi.“
Podal mi moji lopatu, přátelsky mne poplácal po zádech a zvolna odešel hrabat.
Asi po hodině práce bylo zřejmé, že několik set metrů dlouhá řada panelů (z které jsme odstranili sníh až k nedaleké vesnici) není na poli proto, aby kryla zapomenutou šachtu. Pohlavár přesto nařídil každý z panelů podhrabat a zjistit, zda se pod ním nenachází když už ne těžní jáma, tak alespoň nějaká větračka.
I tato akce vyzněla zcela negativně.
Pohlavár byl zjevně zklamán.
„Nikdo by tomu neuvěřil,“ vřískal, „ale to, co jsme odkryli není víko šachty, nýbrž stará důlní silnice. Kdo s tím nesouhlasí, tomu urazím hlavu.“
Všichni jsme raději kývali, jako, že souhlasíme, aby nám ty hlavy nezurážel a pohlavár se nakonec uklidnil.
„Je už pozdě,“ pravil celkem rozumně, „pro dnešek končíme a vrátíme se sem zítra. Tu šachtu najdeme a čert by v tom byl, abychom se do ní nedostali. Haldu má jako kráva, takže nepůjde o žádnou blbodíru, do jakých leze ten rádobyakční arcikretén Surikata.“
Všichni jsme tleskali a provolávali pohlavárovi slávu. Usmíval se a já docela zapomněl, jak mne několikrát surově napadl. A tak jsem znova nahlas vyjevil své podezření, že to, okolo čeho celý den hrabeme sníh, není halda, ale stoh slámy.
„A co má být, „zeptal se pohlavár.
„Nu, není to důlní halda,“ vysvětloval jsem opatrně. „Z dálky to pod sněhem tak vypadá, ale když jsme těsně u ní, můžeme si všimnout, že nejde o haldu hlušiny, ale o hromadu slámy.“
„Nechápu, co tím chceš říci,“ odvětil mrazivě pohlavár, „já přece vím, že ta halda je ze slámy. Nejsem idiot.“
„Tak proč tady hledáme šachtu, když je tu jen hromada balíkované slámy?“ ptal jsem se, slzy na krajíčku.
„Jsi blbej nebo co?“ osopil se na mne pohlavár, až jsem se lekl, že mne zas uhodí. „Byl tu důl na obilí – a z obilí se těží zrní. Sláma je odpad a proto je na haldě. Viděl jsi někdy starou padesátikorunu? Jsou na ní dva horníci. Jeden drží lopatu, druhý třímá snop.“
Všichni členové klubu souhlasně mručeli a kývali hlavami, Vrána několikrát zakrákal a montanistka, na kterou všichni volali Kiki, začala zuřivě štěkat.
Pohlavár mne pak povalil do sněhu a několikrát do mne kopl, abych prý příště blbě nekecal.
Vrána mne zase zvedl na nohy a šli jsme domů.
A stejně jako ostatní se nemohu dočkat zítřka, až se svými novými kamarády nalezneme onu kýženou šachtu obilného dolu . Odsuneme betonové panely a slezeme po ztrouchnivělých žebřících hluboko pod zem. Zastavíme se na náraží, zazpíváme si hornickou hymnu a pak se vydáme do temných zapomenutých štol, kde naši předkové před lety vysekávali z nepoddajné horniny za pomoci želízka a mlátku vzrostlé obilné byliny, jejich klasy s láskou nakládali do huntů a nepotřebnou slámu vyváželi nahoru na haldu.
Všichni jsme tleskali a provolávali pohlavárovi slávu. Usmíval se a já docela zapomněl, jak mne několikrát surově napadl. A tak jsem znova nahlas vyjevil své podezření, že to, okolo čeho celý den hrabeme sníh, není halda, ale stoh slámy.
„A co má být, „zeptal se pohlavár.
„Nu, není to důlní halda,“ vysvětloval jsem opatrně. „Z dálky to pod sněhem tak vypadá, ale když jsme těsně u ní, můžeme si všimnout, že nejde o haldu hlušiny, ale o hromadu slámy.“
„Nechápu, co tím chceš říci,“ odvětil mrazivě pohlavár, „já přece vím, že ta halda je ze slámy. Nejsem idiot.“
„Tak proč tady hledáme šachtu, když je tu jen hromada balíkované slámy?“ ptal jsem se, slzy na krajíčku.
„Jsi blbej nebo co?“ osopil se na mne pohlavár, až jsem se lekl, že mne zas uhodí. „Byl tu důl na obilí – a z obilí se těží zrní. Sláma je odpad a proto je na haldě. Viděl jsi někdy starou padesátikorunu? Jsou na ní dva horníci. Jeden drží lopatu, druhý třímá snop.“
Všichni členové klubu souhlasně mručeli a kývali hlavami, Vrána několikrát zakrákal a montanistka, na kterou všichni volali Kiki, začala zuřivě štěkat.
Pohlavár mne pak povalil do sněhu a několikrát do mne kopl, abych prý příště blbě nekecal.
Vrána mne zase zvedl na nohy a šli jsme domů.
A stejně jako ostatní se nemohu dočkat zítřka, až se svými novými kamarády nalezneme onu kýženou šachtu obilného dolu . Odsuneme betonové panely a slezeme po ztrouchnivělých žebřících hluboko pod zem. Zastavíme se na náraží, zazpíváme si hornickou hymnu a pak se vydáme do temných zapomenutých štol, kde naši předkové před lety vysekávali z nepoddajné horniny za pomoci želízka a mlátku vzrostlé obilné byliny, jejich klasy s láskou nakládali do huntů a nepotřebnou slámu vyváželi nahoru na haldu.
Filmující Pažout
Někdo ve starých dolech fotografuje statečné montanisty, jiný zbytky technického vybavení. Skromný Pažout dokumentuje na svoji kameru zajímavý život pozemních živočichů. Jeho objektivu neunikne netopýr, brouk potemník, důlní sýkorka, rozčílený jezevec ani klokan. Všechna tato zvířata Pažout věrně zachytí na filmový pás.
I se svým na dnešní dobu poněkud archaickým filmařským vybavením dosahuje Pažout těch nejlepších výsledků. Jeho čtyřhodinový dokument ‚Pohlavní život důlního mravence‘ na letošním setkání montánních filmařů zcela převálcoval Lahodův neotřelý snímek ‚Důlní veverka zezadu‘ a obsadil krásné druhé místo za Surikatovým autobiografickým komorně laděným velkofilmem „Surikata v šachtě smrti.“ Přejeme Pažoutovi a jeho kameře do budoucna nekonečné množství stejně poutavých snímků, jakými nás obšťastňuje dnes.
Někdo ve starých dolech fotografuje statečné montanisty, jiný zbytky technického vybavení. Skromný Pažout dokumentuje na svoji kameru zajímavý život pozemních živočichů. Jeho objektivu neunikne netopýr, brouk potemník, důlní sýkorka, rozčílený jezevec ani klokan. Všechna tato zvířata Pažout věrně zachytí na filmový pás.
I se svým na dnešní dobu poněkud archaickým filmařským vybavením dosahuje Pažout těch nejlepších výsledků. Jeho čtyřhodinový dokument ‚Pohlavní život důlního mravence‘ na letošním setkání montánních filmařů zcela převálcoval Lahodův neotřelý snímek ‚Důlní veverka zezadu‘ a obsadil krásné druhé místo za Surikatovým autobiografickým komorně laděným velkofilmem „Surikata v šachtě smrti.“ Přejeme Pažoutovi a jeho kameře do budoucna nekonečné množství stejně poutavých snímků, jakými nás obšťastňuje dnes.
Surikata CM „Smutný příběh zfackovaného montanistického eléva, který jsme dnes uvedli, určitě nebude ojedinělý. Právě minulý měsíc se neznámí dobrodruzi pokusili podkopat zbytek panelové plochy bývalého nákladiště poblíž zasypané šachty uhelného dolu Lísek 3, který ještě za druhé světové války dodával tak zvané černé lísecké ohnivzdorné uhlí. Zda je tento zoufalý a předem k zániku odsouzený pokus dílem stejného seskupení, které věří na obilný důl, či jeho epigonů, se můžeme jen dohadovat.“