„Jako každoročně, tak i letos pořádal Speleoklub Kladno anketu s tématem ‚Nejlepší montanista‘,“ sdělil nám aktuálně člen SKK Vrána, autor mnoha článků na nejobsáhlejším a nejlepším webu o podzemí a hornické hitorii. „O konečném pořadí nominovaných montanistů rozhodovalo jednak veřejné referendum na webu SKK, jednak zodpovědné hlasování všech řádných členů SKK na pravidelné páteční schůzi Speleoklubu.“
„Netřeba zdůrazňovat, že vítězství popovického Surikaty bylo pro některé favority krutým zklamáním,“ přiznává nešťastně Vrána. „Před vlastním hlasováním nám totiž rada SKK nechala podepsat závazné směrnice, podle kterých měl zvítězit doksácký Šotouš (jak teď říkáme Speoušovi), aby se mu tak dostalo satisfakce za neúspěch při volbě na post kladenského pohlavára, kterým se (po nezájmu všemi hlasy zvoleného Surikaty) stal nečekaně chief sekce historického podzemí Blancman. My všichni z SKK jsme Šotoušovi to první místo v anketě moc přáli a vůbec nás nenapadlo, že to nakonec dopadne tak, jak to dopadlo.“
„Ze začátku šlo všechno jak po másle.“ vysvětluje Vrána, „Stornovali jsme všechny hlasy, které přišly od našich příznivců z webu a které za nejlepšího montanistu navrhovaly někoho jiného, než naše vlastní členy. Pak jsme si několikrát přečetli ty směrnice, podepsali je a nakone nám Blancman ještě jednou vysvětlil pro koho máme hlasovat. Všichni kývali hlavami, jako že je to jasné, pak hlasovali a výsledek byl tři hlasy pro Surikatu a jeden pro Pavelsona. Pro Šotouše ani jeden.“
„Po tomto debaklu následovalo tříhodinové školení, jak hlasovat v anketě o nejlepšího montanistu,“ přiznává Vrána, „a když skončilo, tak rada hlasovala znova. A je pravda, že to školení pomohlo. Pavelson tentokrát nedostal vůbec žádný hlas, Surikata zase tři jako minule a jeden zbyl konečně na Šotouše. Znova jsme měli školení, podepsali jsme nové směrnice a vše se zodpovědně chystalo na další hlasování. Myslím, že kdybychom se školili a následně hlasovali ještě tak třikrát, tak by měl Šotouš vítězství v kapse. Jenže se stalo něco, co nikdo nečekal. Šotoušovi se asi zdálo, že to celé nějak dlouho trvá, že mu ty potřebné hlasy rada nedává schválně, urazil se a řekl, ať si tedy zvolíme toho debilního Surikatu. Nu a rada ho tedy všemi hlasy zvolila.“
„Hloupé je,“ dokončuje svůj výklad Vrána, „že se musíme k nejlepšímu montanistovi hlásit jako ke svému vzoru a to spousta lidí v SKK, kteří Surikatu nenávidí, nestráví. Asi předěláme stanovy a povinnou úctu k vítězi ankety o nejlepšího montanistu odtamtud vyškrtneme.“

 

Vchod do Hořovické chodby se nachází na oploceném hlídaném staveništi, protože však byla akce předem domluvena, nečinil nám hlídač žádné potíže. „Támhle to máte,“ zavrčel na nás, ukázal směrem k zaparkovanému bagru a vrátil se do svého kamrlíku civět na televizi.
U bagru na nás čekala asi metr hluboká jáma připomínající bazén, v ní zela prohlubeň a v prohlubni probořený strop chodby, přikrytý několika zasněženými fošnami.
„Vsadím se, že to nebude mít ani tři metry,“ sýčkoval MartinM, který se přihlásil jako prvolezec a jal se vytahovat fošny z prohlubně.“
„Smrdí to jako kanál,“ podotkla znechuceně Monika.
„Určitě je to kanál,“ soudil Surikata bez většího zájmu.
Martin konečně vyndal všechny fošny, seskočil do otvoru, shýbl se pod klenbu a posvítil před sebe. „Jestli je to kanál,“ řekl, „tak je hodně dlouhej a úplně suchej.“
„Kecáš,“ nevěřil Surikata.
Martin neodpověděl, zalezl dovnitř a skrčen zarputile postupoval kupředu.
„Znáte někdo tu historku, jak Rychlé šípy vlezli do kanálu, aby odtamtud plačícímu malému chlapci vylovili míček?“, zeptal se Surikata ostatních montanistů, zevlujících na povrchu. „červenáčkovi se tam udělalo špatně a Mirek Dušín ho musel vynést ven na zádech. Jsem zvědav, kdo a jak potáhne v téhle metr dvacet vysoké chodbě na zádech Martina.“
Všichni se zasmušili a zadumaně hleděli na černající se vchod.
Ozvalo se štrachání a funění a Martin vystrčil hlavu. „Vede to na obě strany,“ hlásil, „a myslím, že to není kanál, ale nějaká odvodňovací stoka. Každopádně tudy voda asi občas teče, i když teď je tu naprosté sucho. Tam, co jsem šel, je po šedesáti metrech zatáčka a chodba se svažuje pod silnici. Klenba je tam hodně porušená a chodba je téměř neprůlezná. Na opačné straně stoupá pod zámek, ale je o dost nižší a bude se tam muset lézt po čtyřech. Kdo jde se mnou?“

 

Surikata odvážně jako Achileus seskočil do chodby, leč usoudil, že je pro pohodlnou průzkumnickou chůzi příliš nízká a k Martinovi se připojila Monika. Namáhavým pochodem v podřepu se spolu došourali asi sedmdesát metrů dopředu, a ocitli se tak téměř pod areálem zámku. Tam chodba opět mírně zatáčela a dvojice zmizela z dohledu. Chvíli v záhybu z dálky probleskovalo světlo, pak zhaslo a už nebylo vidět nic.
„Jestli dojdou až pod zámek, tam, co bývala hrobka, může je zardousit nějaký oživlý kadávr,“ spekuloval Surikata, upíraje marně zrak do zatáčky.
Asi za deset minut v dáli zazářilo slabé světlo, které zvolna sílilo a nakonec se objevili i vracející se MArtin s Monikou.
„Tak co, co tam je,“ naléhali po na ně ostatní,sotva průzkumníci vylezli z otvoru.
„Bývala to asi nějaká stará stoka,“ doznal Martin, sundavaje si přilbu, “ vede pod jižní křídlo zámku a za tou první zatáčkou se dá už celkem pohodlně jít. Zdá se, že tenhle propad, kterým jsme sem vlezli, částečně spadl už někdy dávno a proto se tu nadržoval bordel. Pod zámkem je ale v plném profilu betonová zeď a v ní dole u počvy kameninová trubka. Celé je to suché, možná sem voda teče jen v období dešťů. Každopádně o té betonové stěně budou vědět na zámku a nejspíš budou mít někde i zaznamenáno proč ji někdo budoval a za jakým účelem. Chcete dolu ještě někdo podívat?“
Ostatní členové výpravy na sebe rozpačitě pohlédli, prohlásili, že nemají vhodný oblek ani boty a Martin tedy otvor opět překryl fošnami. Celá výprava se pak odebrala za silnici zjistit, není li v předpokládaném pokračování chodby nějaký další propad nebo otvor, ale přes maximální snahu všech zůčastněných se na zasněženém povrchu žádný jev, který by měl s chodbou něco společného, nalézt nepodařilo.
Navštívěná část chodby je dlouhá 270 metrů, dvakrát se lomí doprava, jednou mírně doleva. Stěny jsou vyskládány z místního kamene (vápenec, břidlice), strop tvoří na ně nasedající cihlová klenba. Určitou zajímavostí je fakt, že východní stěna není kolmá, ale v celé délce výrazně skosená. Případný další průzkum již nebude záležitostí PMS Revival Bandu.

 

Surikata CM „Hořovická chodba (ponechme jí tento vznešený název, i když dle mého soudu by si spíše zasloužila označení kanál) je díky své barevnosti velmi fotogenický objekt. Nejde však v žádném případě o starý důl a proto se logicky ocitá mimo náš zájem. Nicméně i tak, bude stejně jako jiné letošní objevy presentována na březnovém setkání montanistů na Koukolové hoře. Účastníci se mohou těšit i na ukázku tak zvaného důlního modelářství, které bude zastoupeno překližkovým modelem šachetní budovy v řezu z dílny kladenského SKK.“