„Jak, vchod kamsi do neznáma?“, osápl jsem se. „Už jsme zabili poměrně hodně dnů výpravami na lokality, kde také podle vyprávění místních pamětníků vedly chodby do neznáma a ve skutečnosti nejdále po metru končily čelbou. Takže pokud ta chodba vašeho tchána existuje, tak předpokládám, že minimálně ten tchán ví, jak je dlouhá, kdo ji vykutal a kam vede.“
„Tchán neví nic,“ pravil zasmušile zákazník, „jde o desetihektarový pozemek, který koupil před dvanácti lety od nějakého restituenta a využívá ho jako pastvinu. Na kraji je rokle, v rokli lůmek a v něm je ta chodba. Tchána nikdy moc nezajímala a zmínil se mi o ní teprve minulý týden, když jsem se u rodinné tabule pochlubil, že jsem byl s vámi na exkurzi v těch štolách u Berounky.“
„A tchán se do té chodby, když už ji koupil, ani nekoukl?“, divil jsem se s prostoduchou upřímností.
„Tchán do ní dokonce i vlezl,“ hájil příbuzného firemní zákazník. “ Tvrdí, že chodba vedla asi tak deset metrů víceméně rovně a pak byly ze stropu vysypané velké kameny. K nim už raději nešel, protože rozhodně nestál o to, aby mu nějaké nestabilní šutry spadly na hlavu. Co je dál za kameny, neví. Neměl s sebou baterku a v šeru za ten zával neviděl. Nu a protože ho to nijak extra nezajímalo, tak už dovnitř nikdy nešel.
„Bude se nejspíš jednat o nějaký nevýznamný sklípek, který unikl slídivé pozornosti kladenské Rychlé roty,“ pravil jsem skepticky, ale firemní zákazník takovou tezi rozhodně odmítl.
„Té rokli se ve vsi říká ‚V dole‘,“ oponoval, „kdyby šlo o sklep, pomístní název by zněl v sklepích.“
To mělo určitou logiku a protože lokalita s chodbou není od našeho regionu zas nijak zvlášť extra daleko, dohodli jsme se, že na místo v neděli zajedeme a existenci chodby vedoucí do neznáma ověříme.

 

Když naši akční skupinu, sestávající ze mne, slavného Pažouta a ještě slavnějšího Surikaty o týden později zákazník vedl zasněženou loukou k pískovcové skalce s vchodem do podzemí, svěřil se nám, že sebral všechnu svou odvahu a do chodby před naším příjezdem hrdinně nakoukl.
„Myslím, že se vám to bude líbit,“ prohlásil sebevědomě. „Je to ručně tesaná chodba, v které se dá celkem pohodlně jít až k těm vypadaným balvanům, co odradily od dalšího průzkumu mého tchána. Ty by ale podle mého názoru bylo možno při troše opatrnosti přelézt. Šel jsem těsně k nim a zkoušel nad ně svítit baterkou. Za balvany je vidět pokračování chodby, která mírně klesá a pak zahýbá doleva.“
„Pokud jde o zapomenutý důl,“ pravil Surikata, král montanistů, „těžilo se v něm nejspíš černé uhlí nebo nějaké lupky. V tom případě bude vhodné před samotnou návštěvou objektu nejprve ověřit, zda se v chodbě nevyskytuje metan.“
„Metan je jedovatý?“ zděsil se zákazník.
„Ne,“ poučil jsem ho, „pouze hořlavý a ve směsi se vzduchem výbušný.“
„Já jsem v té chodbě z nervozity kouřil,“ přiznal zákazník, „to tam asi ten metan nebude.“
„Nejspíš ne,“ řekl Surikata, „přesto je třeba dbát opatrnosti. Metan rozhodně nepatří mezi montanistovy přátele.“
„Existují i další nebezpečné plyny ve starých chodbách?“toužil po poučení zákazník.
„Samozřejmě,“ vmísil se do hovoru do té doby mlčící Pažout. „Mimo metanu je třeba se obávat zejména Kysličníku uhličitého, uhelnatého a zvláště odporného sirovodíku.“
„O sirovodíku jsme se ve škole učili poučnou říkánku,“ vzpomněl si zákazník, „říkali jsme há-dvě-es, smrdí jako pes.“
„Spíš jako pukavec,“ doplnil Pažout. „Všechny tyhle plyny jsou jedovaté, sirovodík navíc výbušný. S kysličníkem uhelnatým se na svých akcích příliš často nesetkáváme, vzniká jako produkt nedokonalého hoření, třeba při důlních požárech. Sirovodík je častější. Ale nejběžnějším nebezpečím zůstává kysličník uhličitý.“
„Hodně nepříjemný plyn je také doxan,“ přerušil nemilosrdně Pažoutův odborný výklad Surikata.
„O doxanu jsem nikdy neslyšel,“ podivil se Pažout.
„Velmi často se s ním setkávají členové kladenského speleoklubu,“ poučil Pažouta Surikata. „Někteří, zejména noví, abonenti tohoto odstrašujícího spolku z něj mají přímo panickou hrůzu. Slyšel jsem dokonce vyprávět, že jejich poslední výprava do třebichovického sklípku ztroskotala právě na obavě oněch nováků z toho, že doxan bude ve zvýšené koncentraci už několik metrů za vchodem.“
„Tak doxan, hleďme, kdo by to řekl, mumlal si Pažout, ve snaze vštípit si nezvyklý název do paměti.
„čímpak se takový doxan měří?“, přemýšlel jsem vduchu. „Jsou na něj detekční trubičky?“

 

Za plodné diskuse jsme konečně dorazili na kýženou lokalitu. Vchod jsme viděli už z dálky. černal se v dva metry vysoké skalce, nad níž čněla kyklopská kamenná zeď, jejíž horní hrana kopírovala okraj loučky zarostlé řídkým křoví. Skalka sama tvořila strmou stěnu nevelké rokle a celá scenérie budila dojem, že jde o starý zarostlý lůmek.
Sešli jsme ke vchodu a odvážně nahlíželi dovnitř.
„Divná chodba,“ usoudil Surikata. „řekl bych, že to nebude nic velkého. Nikde v okolí není patrná žádná halda, odvodňovací štola to vzhledem k svému vyústění v nejnižším místě terénu také nebude.“
Pažout vytáhl z batohu interferometr, nasadil si přilbu a zamířil dovnitř.
„Nemůže tam být ten doxan?“, projevil mírné obavy zákazník.
Následovali jsme opatrně Pažouta k vypadlým balvanům. Štola byla asi metr osmdesát vysoká, bez zásadního opadu, přibližně metr dvacet široká. Až k závalu byla ražena v žlutošedých pískovcích, za vypadlými kameny následovaly vrstvy šedožlutých jílovců s vložkami červených prachovců.
„Proč tohle kdo kopal?“ přemítal Pažout, „po uhlí tu není ani památky a nic jiného by v tomhle geologickém složení být nemělo.“
Odvalili jsme se Surikatou vypadlé kameny stranou, takže se nepříjemný zával změnil na slušnou díru, kterou by i to největší nemehlo z Rychlé roty prolezlo po čtyřech.
Za závalem chodba mírně klesala třicet metrů západním směrem, aby pak zahnula ostře doleva. čekali jsme, že za zatáčkou bude konec a tím víc jsme byli překvapeni, když jsme před sebou spatřili dobrých padesát metrů přímé štoly, vedoucí na křižovatku ve tvaru písmene ypsilon. Jílovce vystřídaly pískovce, rozdíl výškových úrovní křižovatky a vchodu činil zde dobré čtyři metry.
Na křižovatce jsme se mohli vydat buď dopředu nebo (protože jsme na ni přišli po pomyslném levém rameni našeho ypsylonu) ostře zatočit doprava. Zvolili jsme přímou cestu. Rozsvítili jsme kvůli fotografování reflektory a v jejich paprscích se objevila čelba.
„Už jsem se bál, že to povede do sousední vesnice,“ oddechl si ulehčeně zákazník, kterému zjevně pobyt pod zemí nepřinášel žádné extrémní potěšení.
„Třeba bude ta druhá chodba, co vede z křižovatky delší,“ potěšil jsem ho.
Pažout zatím došel k annoncované čelbě chvíli ji zevrubně zkoumal a pak zavolal: „To není čelba, ta chodba je buď zazděná nebo založená.“
A opravdu. štolu uzavírala bytelná zeď z velkých, hrubě opracovaných, ale pečlivě slícovaných pískovcových kvádrů. Chvíli jsme zeď bez jakéhokoliv výsledkou zkoušeli rozebrat, při bližším ohledání jsme zjistili, že kvádry jsou minimálně ve dvou řadách.
„Bez páčidla nemáme šanci,“ obrátil se Surikata na zákazníka, „jestli váš tchán laskavě dovolí, zkusíme příští weekend ty kameny rozebrat.“
„Myslím, že mu to bude jedno,“ usoudil zákazník.
Vrátili jsme se na křižovatku a počali sestupovat do poslední chodby. Klesala stále příkřeji a ve velkém oblouku se stáčela doleva. Pažouz, který průběžně zjiť?oval výskyt kysličníku uhličitého ohásil, že je jeho koncentrace těsně pod dvěma procenty.
„čert vem kysličník uhličitý, hlavně, že tu není ten zákeřný doxan,“ pochvaloval si zákazník.
Výška štoly se snížila na metr šedesát a chůze se stala krajně nepohodlnou. Proto jsme vcelku uvítali, když jsme po třiceti metrech narazili na vodu, která dále vpředu chodbu zcela zaplavila.
„A je hotovo,“ prohlásil Pažout, „můžeme jet domů.“
Protože slavný Surikata neměl tentokrát s sebou fotoaparát (ilustrační snímky jsou z mé ruky) obešel se návrat na světlo bez obvyklého zdlouhavého zdržování a pózování v převlecích za ozbrojená zvířata.
Před návratem jsme navštívili usedlost zákazníkova tchána a po rychlém pohoštění dohodli na příští týden rozebrání zazdívky a zároveň zápůjčku stavebního kolečka na odvezení překážejících balvanů.
„Hlavně aby se vám tam nic nestalo,“ projevil ponurým hlasem své obavy zákazníkův tchán.
„Když tam není ten doxan, tak snad zásadní nebezpečí nehrozí,“ odtušil Pažout.

 

Surikata CM „Navštívené podzemí je prozatím necelých dvě stě metrů dlouhé. Nevyjasněna zůstává otázka, co je za pečlivou zakládkou nebo zazdívkou hlavní chodby. Účel celého podzemního objektu je rovněž značně diskutabilní. Na průzkumnou štolu (v okolí probíhala intenzivní těžba černého uhlí) je systém příliš dlouhý. Zmizel i materiál, vytěžený při těžbě štoly. Vzhledem k tomu, že jde o nepříliš kvalitní pískovec a prakticky nevyužitelné jílovce, lze těžko předpokládat, ža by byla halda místními urychleně rozebrána na stavební materiál. A nebo, že by chodba měla někde za suchou zazdívkou další vchod a materiál se deponoval tam?