„Montanistické figuríny jsou naším největším tahákem,“ přiznává nadšeně průvodce v Chrustenické šachtě a opatrně je oprašuje speciální štětkou.
„Jakmile sem přijdou nějací turisté, hned se ptají, kde ty figuríny stojí. A když je k nim přivedeme, tak se u nich tak dlouho strkají, fotografují a nadšeně křičí, že uvažujeme o prodloužení doby prohlídky. Původně jsme figuríny postavili hned ke vchodu, ale sotva je návštěvníci uviděli, nezajímalo je už nic jiného a do samotného dolu jít vůbec nechtěli. Proto Laco navrhl, abychom ty panáky přemístili až ke staré svážné, kde prohlídka dolu končí a turisté si tak svědomitě prohlédnou celou podzemní expozici a vyslechnou poutavý výklad ještě před tím než, figuríny spatří.“
Průvodce po krátkém váhání poponese Pažoutovu figuru trochu více vlevo, s uspokojením se na ni zadívá a pokračuje: „Jediné, o mne mrzí, je, že tu těch figur nemáme víc. Dostali jsme původně mimo Surikaty a Pažouta i Kašiho, ale do druhého dne ho někdo sprostě ukradl a jeho náhrada je teprve v jednání. Náš šéf Laco z toho byl hodně nešťastný, dva dny plakal a nevycházel vůbec mezi lidi. Nakonec mu Batman z kladenského oddílu Sklípkaři nabídl půjčit figuríny svých členů čakouna, Kořena, Speouše a Kikiny. Když je sem minulý týden přivezl, tak Pažouta se Surikatou na Batmanův návrh strčili do skladu a místo nich vystavili tyhle divné kreatury. Bylo mi na první pohled jasné, že to nebude dobré – ti noví panáci byli naprosto tuctoví, málo akční, měli pootevřené huby, zmatené ustrašené výrazy a hlavně – byli naprosto neznámí a nezajímaví.“
Průvodce si rozhořčeně odplivne na vzorně zametenou počvu a dodává: „A měl jsem pravdu. Tyhle figuríny nikoho nezajímaly. Návštěvníci byli zklamaní, křičeli, že kvůli tomuhle sem nepřišli a chtěli vrátit vstupné. Před Speoušem, čakounem a Kořenem se jich několik pozvracelo a té Kikině nějaký vtipálek přimaloval tlustým fixem černé vousy. Jakmile ji uviděly děti, bály se, plakaly, utíkaly z dolu a nedaly se zastavit. Zkrátka šílená ostuda. Museli jsme ty sklípkařské figury ještě ten den odstranit a když si je Batman odmítl převzít, spolu s jiným smetím spálit.“
„Teď tu zas máme zpátky Surikatu s Pažoutem a všechno je v pohodě. Jen kdyby se našel ten Kaši,“ ukončuje svůj monolog průvodce.

 

Hýskovská štola je jedním ze zapomenutých důlních děl, které byly přístupné ještě začátkem druhé poloviny dvacátého století. Pak však obec z obligátního důvodu ‚aby tam nelezly děti‘ nechala sestřelit skalní převis nad portálem a tím důl zmizel z terénu a později i z povědomí obyvatel.
Vlivem stavebních činností se v posledních padesáti letech okolí staré štoly výrazně změnilo a lokalizace jejího původního vchodu je velmi nepřesná. Halda dávno neexistuje, vytipovaný prostor je zavezený cizím materiálem a nejde v něm ani přibližně určit žádný zářez nebo starou cestu, která by k dolu vedla. Dva pamětníci, které jsme v létě na místo přivedli, udali se zarputilou jistotou dvě zcela různé lokace, vzdálené od sebe asi padesát metrů.
Na místo jsme se proto vrátili až v zimě, v naději, že v místě zasypaného vchodu bude natátý sníh.
Akce se účastnili blovičtí členové PMS revival bandu, Pažout, Surikata CM a překvapivě i nedávný exčlen SKK Pavelson s dcerou. Na lokalitě byl klid, hojné okolní chaty zely prázdnotou. Na obou místech, která v létě označili místní pamětníci, byl sníh neporušen a nic nenasvědčovalo tomu, že by zde sebeméně dýchal nějaký zasypaný vchod do podzemí.
člověk, neznalý místních poměrů, by se mohl divit, proč jsme nehledali stopy po sestřelení převisu – hromadu kamení pod skálou. Odpověď je jednoduchá – hromady kamenů pod skálou jsou tu díky přirozenému opadu a odlučnosti křemencového masivu téměř všude. Jediné, co jsme našli, bylo veliké zmrzlé černé lejno od neznémého zvířete, které se z dálky na sněhu lesklo jako smolinec.
Když jsme již propadali beznaději, objevil Jindřich pod skalní stěnou, v místech, kde bychom to již nečekali, nevelkou oblast bez sněhu. Mezi kameny, které ji tvořily, navíc z okolí vedlo několik řad liščích stop. Ke slovu přišla páčidla a velké těžké balvany se počaly přemisťovat na stranu. Po deseti minutách se objevil zasypaný asi dvacet centimetrů vysoký vchod. Polní lopatky se směle zahryzly do zmrzlé hlíny a za další čtvrthodinu vytvořily půlmetrový tunel.
„Je tam štola,“ hlásil Mike, který odvážně nahlédl dovnitř, „lišku nevidím, za to vodu nad kolena.“
Kopáči zdvojnásobili své úsilí a s ohledem na ostatní méně ohebné členy akce zvýšili výšku portálu na metr. Pak dovnitř vlezl Mike s Jindřichem, prošli prvních dvacet metrů a vrátili se ke vchodu.
„Vede to dál,“ vyslovil Jindřich slova, na která všichni čekali, „voda neklesá ani nestoupá, chodba se kroutí a až na jeden přelezitelný zával, od kterého jsme se vrátili, je krásně schůdná.“
I bylo dohodnuto, že na průzkum se vydají Mike, Jindřich a Surikata s Pažoutem – Pavelson, Ludvík a Kačka (kteří neměli vysoké holínky na brodění) zůstanou venku, a po návratu první čtveřice se vystřídají.

 

Prvních dvacet metrů štoly, je, jak už řečeno, raženo v pevných světlých křemencích, které po nasvícení halogenovou svítilnou budí příjemný dojem, že je štola celá ze zlata. Zával, jež následuje po dvaceti pěti metrech, tvoří vysypaná dva metry mocná tufová vložka, za ní pokračují křemence ještě asi třicet metrů a pak je střídají černé břidlice. Štola v této části v délce sto metrů sleduje východním směrem půl metru mocné ložisko ordovické železné rudy, které na sever vyřizuje třemi dvacetimetrovými rozrážkami a dvěma většími dobývkami. V celém objektu není mimo několika shnilých dřevěných stojek v místě závalu ani stopa po nějaké výstroji, ať máme na mysli důlní výztuž nebo koleje.
Celé dílo je raženo v jedné úrovni bez komínů, či hloubení. Celková délka činí 320 metrů a zdá se, že ložisko zklamalo naděje, které k vyražení díla vedly.
Po načrtnutí mapky a nafocení zajímavých partií se do nitra hory vydala druhá část expedice. Po jejím návratu byl vchod ucpán starým sudem, dovaleným z nedaleké skládky a odvalené kameny vráceny na místo.

 

Surikata CM „Po naprostém propadáku s figurinami kladenských sklípkařů v Chrustenické šachtě poněkud poklesl zájem o montanistické figuríny představující někoho jiného, než jsou Surikata, Kaši a Pažout. V české republice však není jen Chrustenická šachta, ale třeba expozice v Příbrami či Jílovém a mnohde jinde. I zde určitě bude časem nějakých figurín potřeba a proto přineseme v nejbližší době pro ty, kdo mají zájem panáky se svými xichty v podobných místech vystavovat, obsažný návod ‚Jak se vyfotit na montanistickou figurínu‘.“