Bylo sobotní odpoledne. Ze zatažené oblohy se sypaly těžké sněhové vločky a automobil s pěti odvážlivci se směle blížil k Příbrami. Ludvík řídil a zpíval přitom svým sytým barytonem stále dokola montanistickou hymnu. Mike ho doprovázel na otřískané housle, Surikata se cpal hořkou čokoládou. Míra zaujatě čistil fotoaparát a Pavlína letmo do skicáku črtala výjevy, které viděla z okénka.
„Včera jsem vyrobil první sadu montanistických vyznamenání,“ pochlubil se Surikata, sežrav čokoládu, svým kolegům. „Bude to bronzová medaile o průměru dvou palců s mým reliéfem. Kol reliéfu se vine latinský nápis Virtus virtutis praemium, dole jsou drobné zkřížené fajclíky.“
„Mhm“, zareagoval Míra bez sebemenšího zájmu.
„K čemu to bude dobré?“, zeptala se Pavlína, aby Surikatovi udělala radost.
„Vyznamenání bude udělováno těm nejvýznamnějším montanistům,“ vysvětloval radostně Surikata, „ti je budou nosit zavěšené pod náprsní kapsičkou na overalu při každé akci a v podzemí i na povrchu budou od těch, kdo vyznamenání nemají, vyžadovat i požívat mimořádnou úctu.“
„Dostane ten metál také kladenský Speo?“ zeptal se Mike.
Surikata pobaveně zakroutil hlavou a všichni se zasmáli, jako když slyší opravdu hodně dobý vtip.
„Co nás vlastně čeká v tom Dubenci?“ nadhodil Ludvík mezi dvěma odzpívanými slokami, „nebude to nějaký trapný pětimetrový sklep?“
„Je to zámecké sklepení z osmnáctého století,“ vysvětlil Surikata. „Pro nás je zajímavé tím, že o sto let dříve byl v těch místech nevelký stříbrorudný důl a v kronikách je psáno, že při hloubení sklepa na něj tehdejší řemeslníci narazili. Sklep není přímo pod zámkem, ale pod hospodářskými budovami, které dnes už dávno neexistují.“
„A ten zámek je starý a opuštěný?“ ptal se Mike.
„Dubenec u Příbrami,“ deklamoval snaživě Surikata, „založil roku 1321 Štěpán z Tetína. Když později vznikl hrad Karlštejn, Dubenec k němu byl připojen jako manství, alespoň to tak píše Antonín Profous ve své knížce Místní jména v čechách, jejich vznik a vývoj. Ves přecházela na různé majitele, jeden čas ji vlastnili i Vratislavové z Mitrovic.
„Ti Vratislavové z Mitrovic, kteří zakládali stříbrné doly na Rožmitálsku?“ ožil Míra
„Ti samí,“ potvrdil Surikata. „Ale v těch dobách ještě zámek neexistoval. První doložená zmínka o něm pochází teprve z roku 1834, kdy jej koupil Petr de Comink a po čtrnácti letech celé dubenecké zboží prodal za 47.500 zlatých manželům Karlu a Marii černých. Jiří Úlovec, který historii Dubence uveřejnil v šestém ročníku Podbrdska, uvádí, že rodina černých zámkem ručila za dluh Zbirožskému hornímu bratrstvu. Potomci černých drželi zámek až do roku 1879, kdy se dostali do finanční krize a všechen jejich majetek byl prodán ve veřejné dražbě. Objekt koupil architekt Ignác Ullmann, pak se majitelé střídali a v roce 1948 zámek získal Státní statek n.p. Příbram, což jako u mnoha podobných objektů, znamenalo jeho zánik. V létě roku 1989 se zřítila západní část střechy nad rizalitem, k tomu pukla jižní obvodová zeď. Pak již devastace pokračovala rychlým tempem. Propadly se všechny stropy, zřítila se část obvodové zdi a z kdysi pyšné stavby zbyla na kraji neudržovaného parku totální ruina.“
„A teď je zámek opuštěný?“ přestal zpívat Ludvík.
„To nevím, snad ano,“ připustil Surikata. „Co jsem vám řekl, to vím od Pažouta, který to slyšel od nějakého chasníka, jemuž to vyprávěl v hospodě opilec, který ve vesnici žije. Podstatné pro nás je, že v zámeckém parku je už týden čerstvá díra do země, táhne z ní vzduch a okolo taje sníh. Místní experti se domnívají, že jde o propadlo mitrovickou hrobku, což je samozřejmě pitomost, protože park není a nikdy nebyl hřbitov.“
„A už tam někdo vlezl?“, zapojila se do debaty Pavlína, odloživše zpola zaplněný skicák.
„Těžko říct,“ přiznal Surikata, „opilec se dušoval, že ne, i když zmateně vykládal cosi o uschovaném mitrovickém stříbru, což by jistě byl motiv k exploraci. Já myslím, že tam vnikly přinejmenším děti, i když třeba naopak u Osova do tamní propadlé chodby nevlezl před třemi lety celý půlrok vůbec nikdo.“
„A jak se ten opilec o té propadlé díře dozvěděl?“ toužil vědět Ludvík.
„Opilec vyprávěl, že se mu v noci, cestou z putyky, zdálo, že se v rozpadlém zámku míhá nějaké světlo. Alkohol mu dodal trochu odvahy, aby se vydal situaci prozkoumat, ale nedal mu jí tolik, aby došel až k samotnému zámku. Když se ocitl na kraji parku, který je neuvěřitelně zarostlý zplanělými stromy a křovím, uviděl, že se v rozvalinách skutečně pohybuje několik postav se svítilnami. Celkem rozumně uvážil, že by by ti světlonoši nemuseli být z jeho přitomnosti zrovna nadšeni a tak se dal na ústup. I když nebyl úplněk, svítil poměrně jasný měsíc a tak opilec na své osamělé pouti tu díru, když už kolem ní náhodou šel, zaznamenal. Druhý den se na místo vrátil. Do díry odvážně posvítil baterkou, ale mimo asi tři metry vysoké nekončící prostory nic neviděl a dovnitř se vlézt bál. Naházel dolu sice několik silných suchých větví, po kterých chtěl slézt dolů, ale pak se mu takový podnik zdál hodně riskantní a odešel radši sehnat nějakou pomoc do hospody. Tam mu však buď nikdo nevěřil nebo jeho objev nikoho nezajímal a výsledek byl takový, že s ním zpátky do parku žádný z jeho kumpánů nešel. V práci se druhý den svěřil kolegovi, ten to hned zavolal Pažoutovi. A protože Pažout nemá volno, tak sem jedeme my.“
„A hele, směrovka Dubenec 2 km. Jsme tady,“ dodal Míra.

 

Pětice odvážných srdnatě prošla bránou bez veřejí do parku. Byl opuštěný, plný namrzlých šípkových keřů a podivných starých stromů. Na zemi se povalovaly ztrouchnivělé vyvrácené kmeny, stará lednice a řada ojetých pneumatik . Opodál prosvítala silueta rozpadlého zámku. Střecha již zcela zmizela a vstupní rizalit na montanisty smutně hleděl dlouhou řadou rozbitých oken. Na bílé sněhové ploše se rýsovalo množství zvířecích stop, dvacet metrů od povaleného plotu zela nápadná černá díra.
„To bude ono,“ upozornil vcelku zbytečně Ludvík.
Otvor vznikl propadem cihlové klenby, asi metr hluboko pod okolním terénem. Okraje byly nepravidelné, ven trčelo několik mohutných větví, které sem údajně nastrkal opilec, aby pak ztratil odvahu po nich setoupit.
„Kvůli tomuhle přece nebudeme vázat lano,“ zhodnotil situaci Míra a první slezl dolu. Ostatní ho následovali, pod obézním Surikatou se jedna z větví s hrozivým praskotem zlomila.
Výprava se citla v klenuté místnosti o rozměrech čtyři krát sedm metrů s vysypaným hliněným kuželem pod vstupním otvorem, neomítnutý zděný portál ze dvou řad cihel ústil do podobné místnosti východním směrem. Z této místnosti vedl za stejným portálem třicet metrů dlouhý prostorný tunel s ucpaným komínem ve stropu. Vzduch zde byl zatuchlý a vlhký.
„Obyčejný blbý sklep,“ řekl zklamaně Mike, „nafáraný důl zjevně nikde.“
Za tunelem následovaly další tři místnosti, podobné té vstupní, z poslední pokračovala ve směru tunelu úzká cihlová chodba pod zámek.
„Zjevně jde o sklepy, které sloužily k uskladnění větších předmětů,“ uvažoval Míra, „tahat je sem tou chodbičkou by bylo nepohodlné. Musí tu někde být nějaký větší vchod.“
Badatelé se vrátili do tunelu a z tunelu do první místnosti s větvemi. Teprve nyní si povšimli, že její čelní stěna není čistě cihlová, jako všechny ostatní, ale jde o dodatečnou zazdívku ze směsi červených cihel a kamení.
„Nejspíš sem z venku vedl úvoz, který později při nějakých terénních úpravách v parku majitelé nechali zahrnout,“ zhodnotil situaci Mike.
Spokojena s tímto vysvětlením se pětice vydala zpět k úzké chodbičce. Byla nízká, na počvě zjevně ležela vrstva naplaveného bláta. Po sedmdesáti metrech vyústila do další, tentokrát o něco zajímavější místnosti.

 

I když byla tato prostora svými rozměry stejná, jako místnost, kterou montanisté do podzemí vstoupili, lišila se od ní ve dvou bodech. První rozdíl spočíval v tom, že za dalším obloukem se nacházel cihlový sloupový sál o rozměrech 20 x 16 metrů, z kterého vystupovalo zazděné schodiště kamsi do prostor zříceného zámku. Druhý, podstatnější rozdíl tvořila zasypaná chodba, upadající šikmo dolu na opačnou stranu.
„Je zřejmé,“ prohlásil přesvědčeně Míra, „že tahle chodba nemá se sklepením nic moc společného. Její nízký klenutý portál je osazen v kamenné zdi, která je zcela odlišná od ostatních čistě cihlových stěn sklepení.“
Ostatní se shlukli kolem portálu a svědomitě oklepávali zbytky omítky, aby tuto skutečnost potvrdili.
„Navíc je vyzděna nějakou břidlicí, zatímco všechny ostatní prostory, které jsme zatím prošli jsou cihlové,“ přidal se Surikata.
Pavlína posvítila mezi strop a zásyp, kde se utvořila asi deseticentimetrová škvíra.
„Vede to někam?“, tázal se nedočkavě Ludvík.
„Vidím tak čtyři metry před sebe, pak je ze stropu vypadlých pár kamenů,“ ohlásila Pavlína, „celé to klesá pod dvacetistupňovým úhlem dolů.“
„Pokud je sklon jen dvacet stupňů, nemůže ta chodba být zasypaná,“ usoudil Mike, „spíš to vypadá, že ji při výstavbě sklepení založili vykopaným nepotřebným materiálem.“
Ostatní pokyvovali souhlasně hlavami a zkoušeli do zásypu neúspěšně šťouchat větví, přinesenou z přístupové místnosti.“
„Myslíte, že je tam ten stříbrný mitrovický poklad?“, nechal se unášet fantazií Ludvík.
„Určitě ne,“ odpověděl Mike, „ale táhne odtamtud vzduch, nějaké prostory tam dole určitě budou.“
„Nevyhrabeme to?“ napadlo Ludvíka.
„Na to bychom potřebovali celý den,“ podíval se Míra znalecky do portálu, „teď bych to zabalil, mám hlad jako svině.“
Následoval zběžný průzkum celého podzemního areálu, načrtnutí plánku, návrat do vstupní místnosti a výstup po větvích do parku.
„Rozhodně se sem vrátíme,“ pronesl prorocky Ludvík a umístil s Mikem do otvoru bezprizorní ledničku. „Akorát tam pasuje,“ pravil spokojeně, přidal pneumatiku a vše zaházel větvemi a úlomky cihel.
„Když napadne další sníh, tak si toho nikdo nevšimne,“ dodal, „a my sem za týden přijedeme a byl by v tom čert, abychom se do té chodby nedostali.“

 

Malá ViDra „Že se kladenský Speo nestal v klubu, který sám založil, pohlavárem, mne hluboce rozčarovalo. Mám pro to ale jednoduché vysvětlení – Speovi se přes všechnu snahu nepodařilo získat slavný Surikatův arcikam jeho zmatení voliči dali zcela nelogicky své hlasy slavnému Surikatovi, který v těch volbách vůbec nekandidoval.
Mám-li hodnotit sobotní výpravu revivalu PMS, chovám určitou naději, že ona zavalená klesající chodba je opravdu úpadnicí do starého stříbrného dolu a že se do ní brzo podívám. Nemyslím, že by v ní nějaké stříbro zbylo, ale třeba narazíme alespoň na nějaký pěkný galenit“