Malá Vidra – Krvavé hyeny „Mezi podzemnickými nadšenci se pomalu rozhořívá boj o ovládnutí pomyslného montanistického trůnu, který dnes zahájilo vyhlášení voleb do tak zvané Velké rady SKK. Zápas to bude tvrdý a nelítostný. Zdá se, že karty jsou předem rozdány a kladenskému Speovi nestojí v cestě nic, co by mu zabránilo v dosažení cíle, ke kterému upíná všechny své síly. A přece je tu jedna věc, na kterou Speo zapomněl – Surikatův Arcikam. Obrovský křemenný krystal, symbol nezávislosti, která se nechce nechat spoutat příkazy žádných rad, jejich předsedů a pofidérních pohlavárů“

Surikata, Pažout, MikeH a Jindřich kráčeli pevným krokem do zalesněného brdského svahu. Náhodný pozorovatel by si je podle elegantních a ladných pohybů snadno mohl splést se čtveřicí urostlých, bázně neznajících tygrů.
„Proč se ta štola, do které jdeme, jmenuje Orea?“, zajímal se Jindřich.
„Podle půvabné argentinské šlechtičny, kterou si roku 1865 přivedl na Dobříš kníže Jeroným Colloredo-Mansfeld“, vysvětlil sladce Pažout. „Měla stejné jméno jako místní bohyně půvabu a kníže po ní pojmenoval nejen štolu, ale i nedalekou horu a svého oblíbeného honícího psa.“
„Myslel jsem,“ namítl Mike, „že nejoblíbenější honicí pes starého knížete se jmenoval Kikina.“
„Rozhodně Orea,“ oponoval nekompromisně Pažout, „Kikina nebyl ani pes, ani štola a dokonce ani příkop.“
Jindřich se zasmušil.
„Na téhle lokalitě,“ vmísil se do hovoru Surikata, „jsou štoly tohoto neobvyklého jména dvě. Jedna je tak zvaná Stará Orea – a do té jdeme, druhá, Nová Orea je bohužel v délce asi sto metrů propadlá a mám obavu, že se do ní jen tak někdo nepodívá.“
„Stará Orea je ta štola, kde jsi našel svůj Arcikam?“, zeptal se Mike.
„To ne,“ odvětil Surikata, „Arcikam je mimořádně krásný a velký krystal křemene, který se těžko bude vyskytovat v ordovickém železorudném ložisku nebo nadložních břidlicích. Přinesl jsem ho z šachty děsu, do které se jde štolou hrůzy a je přitom třeba proplazit dvacet osm značně nestabilních závalů.“
Jindřich, Pažout a Mike uznale zamručeli.
„K čemu je dobrý takový Arcikam,“ otázal se Jindřich.
„Arcikam je král kamenů,“ pravil Surikata. „Jeho jméno jsem si vypůjčil z Dorůžkova překladu Tolkienova Hobita aneb cesty tam a zase zpátky. Je to zcela ojedinělý vzácný minerál, který má pro většinu montanistů zvláštní magické kouzlo. Věří totiž, že ten, kdo ho vlastní, získá díky Arcikamu neodolatelný vliv na své okolí a stane se vůdcem všech montanistů, kterým Arcikam ukáže.“
„Proto po něm tak touží kladenský Speo?“, duchaplně odvodil Pažout.
„Právě proto,“ potvrdil Surikata. „Kdyby Speo získal Arcikam, jeho věhlas by rychle začal stoupat a samozřejmě by vyhrál volby do kladenské velké rady, stal se po čase pohlavárem i v CMA a nakonec by ovládl samotnou Krasovou depresi.“
„Pro Boha,“ zděsil se Pažout, zalomil rukama a celý se roztřásl, „máš Arcikam dobře schovaný?“
„Samozřejmě,“ děl Surikata. Pažout se uklidnil a dokonce si začal do kroku pobrukovat jakousi lidovou písničku.

„Slyšel jsem,“ načal řeč Mike, „že nějaký spolek, který si říká Rychlá rota, chodí v zimě do štol hrát a zpívat netopýrům, aby se jim lépe spalo.“
„To je pravda,“ souhlasil Surikata. „říkala mi Dita, že když byla nedávno sčítat s docentem Lešnerem v černínské štole, narazili tam na nějaké tři dementy, ktěří stáli pod zavěšeným, zazimovaným netopýrem a vřeštěli tam za doprovodu heligonky, saxofonu a vozembouchu Mozartovu ukolébavku. Dita pravila, že docent málem dostal mrtvici a ti tři se hájili, že stejnou akci s úspěchem pořádají každý rok, aby se prý netopýrům lépe spalo. Nebohé zvíře bylo z jejich produkce napůl šílené. Škubalo s sebou skoro v agonii a ten magor s vozembouchem se prý zcela upřímně radoval, že netopýr tančí. Když je Lešner zapřísahal, aby hraní nechali, tak na něj napřáhli vozembouch a drsnými chraplavými hlasy požadovali, aby volil do Velké rady Spea.“
„To je strašné,“ rozhořčil se Jindřich, „a co ten netopýr?“
„Netopýr se několikrát divoce zazmítal, pak se pustil a spadl do vody. Protože docent Lešner odmítl provolat slávu velké radě, ti tři zmetci mu zabránili zvíře zachránit. Létavec se tak před vědcovými zraky chvíli zmateně plácal na hladině, potom táhle, zoufale zamňoukal a nakonec se utopil.“
Jindřich mimoděk zaťal pěsti a do očí mu vhrkly slzy.
„Vozembouchař pak Ditě a Lešnerovi roztrhal sčítací zápisník, prohlásil, že se svým bandem bude hrát na různých lokalitách celý měsíc a jestli přitom potká nějaké sčítače, bez milosti je utopí,“ dodal Surikata.
Pažout z lítosti nad utopeným netopýrem zoufale zaskučel. „A takoví lidé by se chtěli zmocnit arcikamu,“ dodal.

Cesta, po které naši čtyři hrdinové zvolna kráčeli náhle prudce zahnula do temného průseku. čtveřice ji opustila, pokračovala ještě sto metrů přímým směrem po křovinaté mýtině, pak vylezla na vršík porostlý několika břízami a zastavila se u nenápadné hromady chaoticky navršeného kamení.
„Stará Orea,“ pravil Surikata, „měla propadlé ústí v délce asi dvaceti metrů. Nechtělo se nám tu kopat žádný obludný příkop a tak jsme ji nafárali dva metry hlubokým komínem shora. Byla to hnusná práce. Skála naštěstí není celistvá a vrstvy břidlice, na kterou jsme narazili po metru a půl hlíny a kamení, se daly docela snadno lámat. Do ústí komína jsme usadili popelnici, utěsnili ji velkými kameny a dvanácti dávkami montážní pěny.“
„Velkolepé dílo,“ poznamenal Pažout.
„Ve štole je hned pod popelnicí asi metr vody,“ připomněl Surikata. „Díky tomu, že chodba mírně stoupá, bude voda klesat a po sto metrech bude na počvě jen bláto.“
Kameny byly odházeny, víko popelnice odhaleno a otevřeno, zevnitř zavanul zatuchlý vzduch. MikeH zarazil kolem otvoru tři klacky a napnul na ně výstražnou igelitovou pásku s logem SPT TELECOM a zákazem vstupu. Jindřich s Pažoutem se zatím protáhli popelnicí a zbytek výpravy je následoval.
„Fuj, ta voda je odporně ledová,“ prohlásil znechuceně Jindřich a prodíral se zarputile kupředu.
Po třiceti metrech z přímého směru odbočila doprava rozrážka.
„Tahle chodba,“ zdůraznil Surikata, „je novější, než Orea. Nenajdete ji na původní mapě a byla nejpíš vyražena za druhé světové války při nějakém průzkumu, kdy se ověřovalo, zda by tudy nebylo možno nafárat a dotěžit stařiny dolu Jeroným, který už ve dvacátém století nebyl přístupný.“
„To je celkem logické, četl jsem, že V dole Jeroným byly po jeho opuštění ponechány mocné obezděné pilíře z kvalitní rudy,“ zamumlal Pažout.
„Průzkumníkům ale brzy došly buď peníze nebo trpělivost,“ podotk Surikata, „jelikož rozrážka má necelých čtyřicet metrů a končí čelbou. My ji vynecháme, protože klesá po úklonu asi dvou stupňů a u čelby je tak zatopená, že se mezi strop a hladinu stěží vejde hlava.“
čtveřice udatných pomalu postupovala kupředu, voda klesala, až zmizela docela a vystřídalo ji okrové bláto. Štola se proměnila. Místo poloh světlých brdských křemenců, kterými procházela na začátku, byla nyní ražena v tmavých břidlicích, zbarvených místy limonitem až do červena.
„Nalevo je pár větších dobývek,“ deklamoval pro Mikeho s Jindřichem, kteří zde byli poprvé, Pažout, „ty si však prohlédneme až cestou zpátky. Teď se pokusíme dojít co nejdál štolou, má přes šest set metrů. Na konec se ale nedostaneme, bývá pravidelně zaplynovaný.“
Odvážlivci pokračovali v cestě, jejich kroky se dutě rozléhaly prostorem. Na obou stranách štoly zelo několik odboček do dobývek, všechy byly ale po několika metrech zařícené. Pak chodbu proťala deseticentimetrová kalcitová žíla a vzduch zhoustl.
„Dvě a půl procenta CO2,“ ohlásil Pažout, „vrátíme se. Teď následuje stometrový přímý úsek bez odboček a dál bychom se už udusili.“
„Orea má jen jedno patro?“ ptal se Jindřich, rýpaje ze žíly několik čirých, souměrných klenců.
„To nevím,“ řekl Pažout, „je tu několik hloubení, ale ta jsou pod vodou, mimo nich ještě dva zasypané komíny kamsi nahoru, do kterých se nikdo nedostane. Na mapě, kterou mám, je zakreslena jen samotná štola, překop k ložisku a rozfárání v něm chybí. Přikláněl bych se ale k názoru, že tu víc pater nebude. Ložisko bylo poměrně ploché a pokud ho nějaká tektonická porucha odhodila, tak ho asi sledovalo obyčejné hloubení.“
Dobývky, před rozhraním břidlic a křemenců tvořily tři větší, asi čtyři metry vysoké dómy, plné popadaných balvanů. Vypadaly spíše jako Dračí dóm v Srbských jeskyních, byly ale ponuré a chyběl v nich jakýkoliv náznak ozvěny. Po prohlídce následovala zpáteční cesta vodou a návrat popelnicí na povrch.
„Co bude Speo dělat, když nezíská Arcikam,“ uvažoval Mike, rovnaje kameny zpět na víko popelnice. „Kdo místo něj ovládne montanistický svět?“
„Myslím, že volby do Velké rady SKK Speo s přehledem vyhraje i bez Arcikamu,“ usoudil Surikata, „horší to bude mít s CMA a úplně nejhorší s Krasovou depresí.“
„No, ať to dopadne jak chce, hlavně ten Arcikam nespouštěj z očí,“ pravil vážně Pažout, hodil na zakrytý vchod něco větví a následován ostatními začal sestupovat na cestu. Stará Orea na čas osiřela.

Surikata CM „I když někteří jedinci presentují snahu Velké rady ovládnout montanistický svět poněkud černobíle jako zápas dobra se zlem a nedávají v něm síle Arcikamu (která samozřejmě reprezentuje dobro) žádnou naději, já sám vidím situaci daleko optimističtěji. Bez Arcikamu nemá Velká (temná) rada příliš šancí ani donutit k odstoupení z funkce presidenta Laca Lahodu a nahradit ho Velkou radou a tím méně svrhnout do zapomnění leadery Krasové deprese. Takže Velká rada se tak nanejvýš ujme vlády nad osiřelými ovcemi z SKK a to bude tak vše, co je v jejích silách.