Jak uvádí Kaši CM ve svém popisu na adrese http://fotkyakce.chytrak.cz/hra.htm, obecní kronika se poutavou formou zmiňuje o zajímavé příhodě, která se udála roku 1946 při výstavbě jednoho z tamních sklípků.
Při hloubení sklepa směrem do svahu prorazili kopáči díru do stropu tři metry vysoké dobývky dávno zapomenutého dolu z roku 1883 a jeden z nich do vzniklého otvoru spadl. Dobývka byla zaplněna vysokou vrstvou okrového bláta, v které nešťastník uvízl. Protože měl navíc zlomenou nohu, nebyl schopen (ani když mu byl dolu vhozen silný provaz) aktivně spolupracovat na své záchraně. Jeho kolegové nakonec situaci vyřešili tak, že ve vsi sehnali tažného vola, jeden z nich se spustil po provaze ke zraněnému nešťastníkovi a vůl pak oba postupně vytáhl ven.
Zraněný kopáč se jmenoval Bedřich Jelen, jeho zachránce Josef Hora. Jméno vola ani ostatních účastníků akce kronika neuvádí.
Kvůli této příhodě bylo rozhodnuto ve stavbě sklepa na tomto místě nepokračovat a posunout jej o nějakých 30 metrů dále na východ. Zde se však situace paradoxně opakovala – kopáči se sice nenabourali stropem do další dobývky, ale narazili na ni při prodlužování sklepa do hloubky. Kronika píše, že se pokusili důlní prostory prozkoumat, nicméně pro vysokou hladinu okrového bahna nakonec od svého úmyslu upustili. Do otvoru pak osadili dřevěná dvířka, která byla po nějakém čase odstraněna a průchod zazděn.
V pečlivě vedené kronice nacházíme samozřejmě i daleko starší zprávy o dole samotném. Byl otevřen dvacet pět metrů hlubokou (dnes zasypanou) šachtou, po roce těžby těžařstvo vyrazilo sedmdesát metrů dlouhou odvodňovací štola. Ložisko rozfáraly tři dlouhé sledné chodby, na kterých bylo dvanáct prostorných dobývek, v nichž horníci ponechávali poměrně mocné pilíře. Po vytěžení suroviny se těžba přesunula do dolu Otto, těžní jáma byla zakryta dřevěným povalem a dílo osiřelo.
Opuštěný důl brzy upadl v zapomnění. Stále zde zela přístupná odvodňovací štola, ale díky nedostatečně zajištěné těžní jámě, kterou se při deštích do dolu stahovala voda, ji do téměř metrové výše zaplnilo okrové bláto soustavně vyplavované z dobývek. Protože byl portál částečně zapadlý, tak se ve štole bahno hromadilo a odrazovalo případné zájemce od návštěvy.
Zlom nastal během druhé světové války, kdy se vlivem bombardování protrhla dnes neexistující vodní nádrž nad dolem, mocný proud vod prorazil shnilý záklop šachty a vypláchl důl takovým způsobem, že znečistil okry celé údolí pod štolou.

 

Tato nehoda na opuštěný důl upozonila takovou měrou, že německá posádka ze Svojšína těžní šachtu sestřelila a následně zasypala haldovinou. Podobně neblahý konec potkal i zabahněnou štolu; do jejího portálu byla stržena část svahu nad ním..
Léta plynula. V roce 2002 rozvodněný potok odplavil zásyp ze vchodu odvodňovací štoly, což neuniklo pozornosti místních obyvatel. Několik odhodlaných myslivců posílených notnou dávkou lihoviny vyrazilo na průzkum, ale po šedesáti metrech je zastavil neprostupný zával v místě, kdy nadložní horniny postihla těsně před ložiskem výrazná dislokační porucha. Důl zůstal nenavštíven a jako věrný pes čekal na návštěvu PMS a jeho kolegů.
V prosinci roku 2004 konečně nastal jeho čas.
Potože byl tento důl na rozdíl od svého známějšího souseda Otto (nemilosrdně zlikvidovaného předloni zdickým Timexem) téměř tři čtvrtě století nepřístupný a důlní mapy neexistují, nikdo z místních, s kterými jsme hovořili, neměl představu o tom, jak je dílo vlastně rozsáhlé a nedokázal na povrchu lokalizovat ani zasypanou šachtu. Jediné, co nám pamětníci ukázali, bylo torzo odvodňovací štoly a opuštěný sklep.
Štolu jsme prozkoumali ze všeho nejdříve. Je ražena v hrubozrné pevné metamorfované hornině, kterou jsme uznali za rulu a od dolu je hermeticky oddělena masivním závalem. V současné době je suchá, schůdná a velmi fotogenická. Bohužel, cesta do dolu tudy bez náročného vyzmáhání rozhodně nevede.
Po nafocení štoly jsme počali zkoumat zchátralý sklep. Jeho přední část, prostoru o ploše čtyři krát čtyři metry, kryje půlkruhová valená cihlová klenba, která je shora zahrnuta vrstvou hlíny. Odtud vedly dveře do zadního traktu, který je částečně vybudován stejným způsobem jako vstupní pasáž, částečně zahlouben do skály. Celý objekt je obezděn cihlami, v přední části, hned u vchodu, je stropní klenba (tíhou hlíny nad ní) porušena a deformována. Vzhledem k rozsahu poškození, je na místě pesimistická prognóza brzkého zřícení.
Hledání dávno zazděného otvoru v zadní části sklepa nepřineslo žádné ovoce, dokonce se nám nepodařilo ani přibližně určit místo, kde se před desetiletími nacházel. Vyšli jsme proto nad sklep a snažili se lokalizovat důl z povrchu. Situace je zde krajně nepřehledná, našli jsme několik výrazných propadů či pinek a určili celkem tři místa, kde se mohla v minulosti nacházet zasypaná šachta. Nakonec nás zaujal roztátý sníh před nízkou skalní stěnou se zřetelným výchozem kamenečné břidlice. Usoudili jsme, že horníci se možná v těchto místech nějakou dobývkou nebo komínem přiblížili k povrchu a začali jsme pod skalkou rýpat železnou tyčí, až jsme skutečně prorazili šikmý otvor dovnitř jakési prostory. Bohužel patrně se jednalo patrně o zbytek povrchového dobývání, nalezená prostora byla malá a s dolem rozhodně nikdy nekomunikovala..

 

I jali jsme se opět obcházet okolí a zaměřili se tentokrát na zvířecí nory ve svahu opodál ústí dědičné štoly. Stráň, v které důl leží, zde tvoří jakýsi oblouk a o necelých sto metrů dále na východ a asi 15 metrů výše, než ústí odvodňovací štola, jsme narazili na malou haldu se zjevně opuštěným jezevčím brlohem. Po hodině práce se zmíněnou tyčí a polními lopatkami se podařilo noru rozšířit a zjistit, že jde opravdu o možný vstup do dolu. Po následující hodině kopání a hrabání se objevila nepravidelná ukloněná polozařícená chodbička a za další půlhodinu jsme stanuli uvnitř dolu.
Stáli jsme v prostorné komoře, otvor, kterým jsme se dostali dovnitř byl nejspíš šíkmý větrací komín o sklonu nějakých 45 stupňů. Vytesán byl napříč skalními vrstvami a jejich neohlazené hrany činily náš sestup vzdor poměrně prudkému klesání komínu velmi snadným. Z ústí komína byl vysypaný rozměrný su?ový kužel, po kterém se dalo pohodlně sejít na samé dno komory.
Co nás nejvíce překvapilo, byla skutečnost, že v místech, do kterých jsme vstoupili, nebyla žádná voda. Počvu pokrývaly veliké silné kry rozpukaného červeného bláta, místy překáželo několik nebezpečně vypadajících louží, ale ty by se při troše opatrnosti daly projít i v kanadách.
Z komory jsme se vydali jediným průchodem do centrální chodby, která nás zavedla pod zasypanou šachtu. Z této chodby odbočovaly další dvě štoly, které rozfáraly ložisko západním směrem. Nepravidelně umístěné pilíře v dobývkách člení prostor do poměrně složitého systému a právě díky těmto ‚celíkům‘ je vzhled dolu velmi vděčným tématem pro fotografa. Vyšší hladinu řídkého bláta jsme zaznamenali teprve před závalem v ústí odvodňovací štoly. Ta je v této části (patrně kvůli poruše, vytvořené na kontaktu ložiska a nadloží) zpevněna suchou vyzdívkou. Podařilo se nám patrně lokalizovat i místo, kudy byl důl „nafárán“ při budování obou sklepů, jde o poměrně nejvyšší dobývku celého systému.
Na počvě jsme sledovali změ? stop zvířecích tlapek, doklad toho, že jezevec, jemuž jsme zlikvidovali brloh, byl patrně zdatným montanistou.
Ač je severovýchodní část dolu díky strmému svahu nad lokalitou velmi mělko pod povrchem (cca 4 metry), není ani v těchto místech patrný žádný zvláštní opad kamení nebo sebemenší zával. Ten jediný, na který jsme v obdivuhodně zachovalém dole narazili, paradoxně postihl odvodňovací štolu a zabránil tak místním dětem a dobrodruhům ve vstupu do díla, což by v paranoidní atmosféře, kterou v naší společnosti dětmi navštívené doly evokují, nepochybně znamenalo jeho likvidaci.

 

Slavny Surikata CM Poslední dobou pozorují provozovatelé hornických skanzenů zajímavý trend: klesající zájem návštěvníků o typické důlní exponáty, kterými se tato malá muzea pyšní. „Náročnější turisty už dnes neohromíte nějakým důlním vozíkem, zapřaženým za bafající lokomotivou,“ říká smutně Laco Lahoda z CMA, provozující Chrustenickou šachtu. „Všichni chtějí v našich dolech vidět to, co tam podle jejich (Internetem deformovaného) názoru skutečně patří – figuríny těch nejslavnějších montanistů, jako jsou třeba Surikata nebo Kaši s Blackratem. A? jim během exkurze podávám sebezajímavější výklad, stále mne přerušují otázkami: ‚A nějaké montanistické figuríny tu nemáte? Přívěšek nebo klíčenku s tím Surikatou neprodáváte?'“
Aktuální problematice exponátů v hornických skanzenech se proto budeme věnovat v přísštích aktualitách.