Jo – Krvavé hyeny „Děj druhého dílu populární hry Doxáci v Proudkovicích zde přinášíme ve značně zkrácené a osekané podobě. Přesto doufáme, že bude cennou inspirací pro mnoho divadelních spolků v této zemi, které třeba nemají tak silné autorské nebo dramaturgické zázemí, aby sami vytvořili podobný emotivní, srdceryvný klenot, jakým Doxáci v Proudkovicích bezesporu jsou. Je skutečností, že síla této hry se projeví naplno teprve v nyní uváděné části a nám nezbývá, než jejím interpretům popřát vítězné tažení po prknech, které znamenají svět..“

Obraz prvý
Zšeřelá štola. Na počvě zčernalé praže, na pražcích rezavé koleje. Pod stropem visí zprohýbaná lutna.
Trojice mladíků v salonním oblečení namáhavě tlačí štolou bílý klavír, čtvrtý chasník na něj přitom hraje. Všichni dohromady zpívají: „My jsme mladíci, my jsme mladíci, do Proudkovic jdem, my jsme mladíci, my jsme mladíci, v hrdlech máme hlen…“
V pozadí za mladíky se pomalu zjeví ozářená postava v nadživotní velikosti a kšiltové čapce SKK. Zasmušile pohlédne na mladíky, kteří ji nevnímají a dunivým basem zapěje: „Jste mladíci, jste, ale nezodpovědní, jste mladíci jste, krajně nehodní..“
Poté postava pohasne a zmizí a akce se soustředí na skupinku u klavíru.
Mládenec, který doprovází zpěv hrou na klavír náhle přestává hrát, hlučně zavírá víko a zmateně se rozhlíží kolem sebe.
„Sakra, kde to jsme?“ vykřikne.
I ostatní tři mladíci nechápavě zírají do všech stran.
„Kde jsme se tu vzali? Co tu hledáme? Jak se dostaneme zpět?“ volají.
„Přišli jsme odtud,“ tvrdí jeden a zarputile ukazuje před sebe.
„Kdepak, odtamtud,“ oponuje mu druhý a pohlíží opačným směrem.“
„Probůh, Vždyť my jsme v nějakém opuštěném dole,“ kvičí třetí a chvěje se hrůzou po celém těle.
„Proč jsme v dole?“, ptá se zděšeně hráč na klavír.
„Protože jsi nám říkal, ať sem vlezem,“ vzpomíná si jeden z jeho kolegů, „tvrdil jsi, že to bude hrozná legrace. Sliboval jsi, že se tu strašně ožereme, pozvracíme se…“
„Sakra, to jsem asi opravdu říkal,“ přiznává muzikant, „ale nějak jsme to nezvládli. Rozhodně vůbec nevím kde jsme, ani si nepamatuji jak jsme se sem dostali.“
Ostatní souhlasně kývají hlavami.
„Musíme rychle pryč,“ křičí jeden přes druhého.
Nechávají klavír klavírem
Několikrát probíhají po jevišti sem a tam , pokaždé zcela jiným směrem. „Běda,“ volají zlomenými hlasy, „jsme ztraceni..“
Opět se objeví ozářená postava v nadživotní velikosti a kšiltové čapce SKK a zopakuje svoji písničku o nezodpovědných mladících. Pak se přiblble usměje, pomalu rozplyne a zmizí.

Obraz druhý
Scéna se pomalu rozsvěcí a ukazuje se prostorná dobývka, vyztužená dřevěnou výdřevou, na které visí zapálené lampiony. Mezi stojkami vidíme rozestlanou manželskou postel, palisandrový konferenční stolek s pohodlnými křesílky, vypnutý televizor a dobře zásobený bar. V rohu stojí staré brnění a za ním police se vzorky vrtů .Zkrátka typická důlní scenérie.
Uštvaní mladíci se vpotácejí zleva do dobývky. Vyčerpaně usednou do křesílek, stírají si pot z orosených čel a poděšeně piští.
„Zkurvený důl,“ říká jeden, „už se asi nikdy nedostaneme ven.“
„Proč jsme sem jen lezli,“ táže se zdrceně druhý, vytahuje z kapsy chleba se salámem a bez ohledu na vyhládlé pohledy ostatních ho rychle, hltavě pojídá.
„Myslíte, že tady umřeme?“ zajímá se jeden z mladíků.
„Asi ano,“ odpovídá mu jiný a zapíná televizor. Na obrazovce se objeví hlasatelka, v ruce drží papír a zvolna čte: „Dnes odpoledne se poblíž obce Krásná Hora ztratilo několik nerozvážných mladíků….“
„Proboha, to je o nás, vypněte ten krám, nemohu se na to koukat,“ řičí mladík, který v prvním obraze hrál na klavír a zakrývá si oči.
Televize je vypnuta, dobývkou se rozhostí hrobové ticho.
„Není nám pomoci,“ kvílí mladík s chlebem a salámem, „nikdy nenajdeme cestu zpět…Ten důl je zakletý.“
„Už odtud nevylezeme …Zemřeme tu hlady … Naše kosti sežerou potkani,“ vzlyká další.
Z pod baru vykoukne veliký potkan, mlsně se olízne a zase zaleze.
„Tys nás sem zavlekl,“ vyčítá salámový mladík s nenávistným pohledem klavíristovi, „kvůli tobě tu chcípneme.“
Potkan opět krátce vykoukne z pod baru, tentokrát má kolem krku uvázaný ubrousek a v levé pracce třímá rezavou vidličku.
Klavírista rezignovaně sedí na křesílku a tiše pláče. Náhle přestává, hrdě zdvihá hlavu, oči mu planou a září z nich naděje.
„Něco mne napadlo,“ říká slavnostně, „naše záchrana je blízko.“
Ostatní vyskočí s křesílek, obestoupí ho a doslova mu visí na rtech.
Z pod baru opět vykoukne potkan, znechuceně si odvazuje ubrousek a zahazuje vidličku.
„Nic není ztraceno,“ vysvětluje klavírista. „Naděje žije, dokud existuje Rychlá rota.“
„Rychlá rota?“, ptají se překvapeně ostatní, „co to je za kokotinu?“
„Celou zemí se nesou pověsti a zkazky o Rychlé rotě,“ vysvětluje klavírista, “ Rychlá rota je poslední nadějí všech, kdo se ztrácí v bezvýchodných podzemních labyrintech. Každou noc objíždí všechny opuštěné doly a naslouchá, zda se z hlubin neozývá kvílivý pláč bloudících zoufalců. A jakmile ten pláč zaslechne, s nasazením vlastních životů zasáhne.“
„Jsi si jist, že ta slavná Rychlá rota pojede právě kolem tady toho dolu?, zdráhá se uvěří takovému štěstí salámista.
„Jsem si tím jist,“ potvrzuje s jistotou klavírista. „Rychlá rota objíždí všechny lokality. Zasáhne i tam, kam se bojí vstoupit jeskyňáři, hasiči nebo báňská záchranná služba. říká se, že ji tvoří ti největší hrdinové, a nejčestnější lidé, jaké Bůh stvořil. Každý z nich je třikrát tak chytrý, jako každý z nás, všichni jsou o hlavu větší, než normální člověk. Jejich vůdce umí zpaměti – i kdybys ho v noci probudil – uvázat tři různé uzle“
„Pane jo,“ vzdychají obdivně ostatní. Pak se všichni začnou šťastně usmívat, objímají se a volají: „Ať žije Rychlá rota, jsme zachráněni. Zachráněni…“.
Světlo zhasíná, obraz druhý končí.

Obraz třetí zde pro nedostatek místa vynecháváme – ztracenci jsou v něm traumatizováni psychodelickými vidinami. Zjevuje se jim čarodějnice, jednonohý skřítek a poletující hlava bez těla. Mimo negativních účinků na psychiku, nemá třetí obraz na situaci mladíků vcelku nijak zásadní vliv.

Obraz čtvrtý:
Štolou uhání důlní lokomotiva táhnoucí klanicový hunt, na něm akčně postávají členové Rychlé roty ve svítivých enormně čistých overalech. Všichni mají stejné přilby, onanovací baterky a každý třímá svůj vlastní interferometr. Lokomotivu řídí Kikina, hlavu má vystrčenu z budky do profilu, usmívá se a hystericky mává cepínem. (Ve skutečnosti stojí lokomotiva na místě, za ní se ale ďábelskou rychlostí pohybuje na roli papíru namalovaná štola.).
Po minutě jízdy Rychlá rota na klaničáku rozvíjí velký transparent s nápisem „PMS je nejlepší, Rychlá rota je shit“, zapaluje ohňostroj, tleská a tleská.
Podle rozpačité reakce publika Rychlá rota pozná, že není něco v pořádku a rychle vyměňuje transparent za jiný se slovy „Shit je PMS, nejlepší je Rychlá rota.“ Diváci jsou spokojeni, Rychlá rota mává, tleská a jásá ještě o něco víc, několik jejích členů pod vlivem zběsilé jízdy usilovně zvrací.

Obraz pátý, finále:
Scéna se vrací do dobývky se zbloudilými nezodpovědnými mladíky. „Jsme tu už tři hodiny,“ hořekuje salámista, „kde je ta Rychlá rota?“
„Třeba žádná Rychlá rota neexistuje,“ pochybuje jeho druh, „třeba si to tenhle magor (ukazuje na klavíristu) všechno vymyslel.“
Klavírista nemá sílu oponovat, vrhá se do odestlané postele, přetahuje si peřinu přes hlavu a tiše štká.
„Nikdo nám nepomůže, nikdo nás nezachrání,“ hořekuje salámista, „umřeme tu hlady a žízní. Pojďte, raději se navzájem uškrtíme, ať se netrápíme.“
„Ano, uškrtíme se,“ volají ostatní, včetně klavíristy, který zase vylezl z postele, „to bude hrdinná a příjemná smrt.“
Zoufalci se staví dva a dva proti sobě, chytají se navzájem za hrdla a počínají svírat prsty, když v tom slyš – z dálky se ozývá cinkání kol o koleje, vrčení motoru, potlesk a rozjařené hlasy. Mezi výdřevou prokmitává blížící se světlo a na scénu pomalu vjíždí lokomotiva s klaničákem, mávající Kikinou a dalšími členy Rychlé roty.
„Rychlá rota,“ řvou společně ztracení mladíci a uskakují stranou, aby nebyli svými zachránci přejeti, „ti pašáci skutečně existují, jsme zachráněni.“
členové Rychlé roty seskakují s klaničáku, zjišťují obsah kysličníhu uhličítého i metanu, Kikina měří ztracencům krevní tlak a puls. Všichni se objímají, líbají a jásají, v návalu radosti rozbíjejí nábytek a zapalují postel. Opona padá, druhý díl končí.

Surikata CM „I když hra končí v podstatě happy endem, je třeba si uvědomit, že ne vše musí být nutně tak růžové, jak se nám na první pohled jeví. A tak se divák může jen dohadovat, zda slavná Rychlá rota skutečně vyvede zbloudilé nezodpovědné mladíky ven, nebo je v odlehlém dole naopak povraždí, okrade a nahází do šachty i s klavírem, či zda třeba po návratu před důl nebude zatčena policií, která tam už na ní čeká. Možností, jak celý příběh (který zůstává prakticky otevřený) skončí, je mnoho a každý mu jistě vybere takový konec, jaký by aktérům sám přál. Já sám jen doufám, že Kikina šťastně vyvede lokomotivu s zapřaženým huntem plným jejích kolegů a zachráněných mladíků bezpečně ven.“