Minulou neděli se naskytla návštěvníkům důlní (rudné) expozice Národního technického muzea v Praze na Letné možnost sledovat během prohlídky amatérské představení „Doxáci v dole smrti“, které společně v krátké době nastudovali Skupina PMS Revival Band, dětský klub Krvavé hyeny a několik jejich prátel.
Děj krátké (ale akční) hry se odehrává přímo v umělé štole expozice a reálně ztvárňuje nedávnou aféru, která skončila pro pár známých prolézačů několikatisícovou pokutou od Obvodního báňského úřadu Kladno.
V rolích hlavních protagonistů oné památné události vystoupili známý mim Vojta (jako král montanistů Surikata), Kikina (jako Kikina), Kaši (v roli Kašiho), Blackrat (coby dobrosrdečný El Mumio) a Lenka (představující Velkého Angoráka, předáka badatelské společnosti Angora).
Surikata nehrál sám sebe, protože představení režíroval a o roli Doxáckého pohlavára nikdo nestál, což se na kvalitě hry nijak neprojevilo.
Děj dramatu začíná ve chvíli, kdy jsou montanisté uvnitř dolu asi kilometr a půl od vchodu a jejich dva kolegové se přes varování ostatních s ďábelským chechtotem vydávají dále do míst, která jsou zaplavena smrtícím plynem.
Smích doznívá, reflektor osvětluje scénu, kde se Surikata, Kasi, Kikina a El Mumio tísní v nevelkém výklenku.
Kikina náhle zalomí rukama, vyběhne do štoly a naléhavě volá „Magoři, pojďte zpátky.“
Z dáli se vrátí hluchá ozvěna jejího zvolání, a pak následuje hluboké ticho.
Kikina znovu lomí rukama, pak táhle zakvílí a znechuceně se vrací k ostatním do výklenku.
Nasleduje chvíle ponurého mlčení. Ticho přeruší až El Mumio, řka příjemným barytonem výstižná slova:“Do prdele.“
„Moudrá řeč,“ souhlasí Surikata a ticho pokračuje. Z dáli pomalu tiše hraje Mozartovo rekviem.
Uběhne několik minut. „Nechcete je někdo jít hledat?“ ptá se vyzývavě Kikina.
Mozartovo rekviem nenápadně přechází do úvodní hrdinská pasáže z Orfovy Carminy Burany, Kasi a Surikata se zdvihají a udatně vycházejí z nasvíceného výklenku do tmy. Chvíli se nic neděje, pak se ze tmy ozvou vzdálené hlasy:“K čertu, zhasla karbidka a nehoří zapalovač…Nedá se tu dýchat…Musíme se vrátit..“
Diváci ani nedutají, čela se jim lesknou potem.

 

Kaši se Surikatou se vypotácejí zpět na scénu a znaveně usednou do výklenku. Kikina z El Mumiem odvážně tlučou do lutny a volají ztracené druhy. Hudba opět mění motiv, tentokrát na „Proč bychom se netěšili“. Když se Kikina ani El Mumio nedočkají odpovědi, usedají vedle Kašiho a Surikaty.
„Jak jsou tam dlouho?“ táže se Kikina.
„Asi dvacet minut,“ odtuší Kaši, hledě na velké, zlacené sloupové hodiny stojící ve štole pod dírou po vrtáku.
„Půjdeme jim ještě jednou naproti,“ rozhoduje El Mumio, chápe se svítilny a čtveřice znovu odchází do tmy. Je slyšet volání, údery do kolejnic a hluboký hlas, monotónně prozpěvující tento text:“Jsem plyn, dusivý plyn, smrtelný plyn, všechny udusím..“
Surikata, Kaši, Kikina a El Mumio se vysíleně vrací z temnot, usedají zpět do výklenku, chroptí, kašlou a drží se za hrdla.
„To snad nemůže být kysličník uhličitý,“ podotýká Kaši, „připadá mi to jako yperit.“
Následuje mlčenlivá pauza, od vchodu jsou slyšet vzdálené kroky, které pozvolna sílí a na nasvícenou scénu vchází Velký Angorák. „Nezahráli byste si karty?“ ptá se.
„Co je to za magora?“, kroutí hlavou Surikata.
„Jsem Velký Angorák, předák badatelské společnosti Angora,“ deklamuje snaživě postava. „Bádám v podzemí, dokážu vyrobit diamantovou vodu nebo otočit záření vyvolané rezonancí na čarovém kódu.“
„To se mi snad zdá,“ ulevuje si Kikina.
„Také bych vás mohl naučit, jak dát vlastní logo na cizí fotku,“ navrhuje Angorák.
„Jdi do hajzlu,“ říká pomalu Surikata, Angorák krčí rameny, otáčí se a odchází z dolu.
Kaši pohlédne na hodiny a zachmuří se. Zjevně mu není do řeči.
Kikina jeho pohled sleduje. „Už jsou tam čtyřicet minut, dodává.“
„Tak to už jsou určitě mrtví,“ rozhoduje Kaši, „nemá cenu tady sedět. Kikina a El Mumio půjdou ven zavolat záchranku. My tu se Surikatou ještě půl hodiny počkáme, pak se vrátíme za vámi.
Kikina s Mumiem vstávají, naposledy pohlížejí do chodby a snaží se zachytit vzdálené hlasy nebo ozvěny kročejů svých ztracených druhů. Pak se berou za ruce a smutně tančí směrem k východu. Padá opona, diváci nadšeně tleskají.

 

O přestávce, která poté nastává, probíhá živá diskuse na téma proč má SKK na svém webu Surikatovy články o likvidacích, když slíbilo, že vše, co tohoto slavného montanistu připomíná, ze svých legračních stránek bez milosti vymýtí nebo jaké důvody vedly Doxáky, aby ve své internetové knize návštěv skryli tlačítko pro přidávání nových příspěvků.
„A jak se do té jejich knihy ty nové příspěvky vlastně bez tlačítka zadávají?“ ptá se nechápavě jedna z návštěvnic.
„To může udělat asi jen ten jejich pohlavár,“ projevuje svůj názor podsaditý čtyřicátník.
„A jak ten pohlavár vlastně vypadá?“, zajímají se další diváci.
Surikata nechává kolovat fotografii doxáckého vůdce.
„Fuj, ten je škaredý,“ shoduje se publikum.
Přestávka pomalu končí, hra pokračuje druhým dějstvím.K objevu nevelkého pískovcového podzemí poblíž Sulkova u Plzně (viz horní snímky), které vzniklo tak zvanou selskou těžbou kaolinického písku, přivedl Revival PMS band místní kronikář. Jde o cca 70 metrů dlouhou chodbu s několika rozrážkami a dvěma komorami. Těžba probíhala sledováním nepravidelných tektonických poruch, proto celé dílo, podobně jako jeho větší příbuzní v Praze Proseku, působí poněkud chaotickým dojmem. Důl byl opuštěn ve třicátých letech dvacátého století, krátce nalezl za války využítí jako kryt a o třicet let později jej bdělí občané znepřístupnili zasypáním všech tří vchodů. Od předloňských povodní je do něj možno sestoupit 3 metry hlubokým propadem pod vyvráceným stromem.

 

Jo, Krvavé hyeny „Ač je Sulkov u Plzně znám jako významná černouhelná lokalita, žádné přístupné podzemí zde mimo posledního objevu PMS revival bandu nenajdete. Uhlená sloj byla poměrně hluboko pod zemí a těžba tehdy probíhala dnes zasypanými šachtami. Dle vyprávění místního kronikáře se písek v menším množství doloval ještě na několika dalších místech v okolí. V těchto případech se však jednalo o povrchové dolování, během něhož žádné podzemní prostory nevznikly..“