Klára, Krvavé hyeny A je to tady! Dětský klub Krvavé hyeny vchází pod záštitou Popovického montanistického superklubu na scénu. Krvavé hyeny jsou akční skupinou tří děvčátek a dvou chlapečků ve věku od tří do pěti let, toužící po skutečných adrenalinových zážitcích, podobných těm, které občas (se souhlasem rodičů) vídají v některých amerických filmech nebo o jakých jim vyprávějí jejich velcí přítelé z Popovického montanistického Superklubu. Minulou sobotu vyrazily Krvavé hyeny spolu se svými kamarády z PMS na první velkou podzemní výpravu, kterou zahájily na Surikatův návrh soutěží o to, kdo v co možná nejkratším čase najde a sní v nedalekém lese tu nejjedovatější houbu.
„Přesně tak,“ potvrzuje Jindřichova slova Surikata, „a proto, když jsme našli pod vyvráceným stromem tunel do obydlené liščí nory, vymysleli jsme pro náš dětský klub novou akční hru – vykopání zimujícího medvěda. Děti hrabaly, kopaly, šťouraly dovnitř klackem a přitom vzrušeně pištěly: ‚Medvěde, medvídku, vylez a pojď si hrát.'“
Rozzuřená liška nakonec nevydržela, a vyskočila z nory jako rezavý blesk. Pár členů Krvavých hyen povalila, několik kousla, ale všichni jsme se shodli, že větší legraci jsme dlouho nezažili.“
¨Já pak ty děti poslal do mělkého potoka, ať si akčně hrají na indiány a soutěží, kdo se jeho korytem co nejdále a nejnenápadněji proplazí,“ přidává se Ludvík. „Vody tam bylo sotva deset čísel, tak jsme nemuseli mít strach, že se haranti utopí. Navíc, když jsme je tak zabavili, mohli jsme se v klidu věnovat otvírce vchodu do tak zvané Mácovy štoly.“
„Máca v té štole samozřejmě nikdy nebyl a vůbec o ní neví,“ vysvětluje Petr, „ale Surikata usoudil, že bychom měli naše objevy konspiračně pojmenovávat po známých montanistech a podle slavných členů PMS revivalu se jich jmenuje už tolik, že v tom začíná být zmatek. Původně jsme mysleli, že to bude Štola udatného Kašiho, ale právě, když jsme na strom nad portálem připevňovali příslušnou informační tabulku, poslal Máca Surikatovi smsku, že je debilní kreten.
Surikata z toho měl až dětinskou radost, tabulka s nápisem Štola udatného Kašiho letěla smutně do kopřiv a štola nese od té chvíle hrdé jméno Mácova.“
„Mácova štola, je dědičná štola opuštěného dolu na železo z devatenáctého století,“ upřesňuje Surikata. „Nachází se v lese nad městečkem v západních Čechách a těžba tu probíhala od šestnáctého století. Tehdy byly ovšem ještě značné potíže s odvodem důlních vod a proto se kutalo jen v mělkých šachticích, sledujících povrchové výchozy ložiska ordovické oolitické rudy, podobné, jako je v Ejpovicích u Plzně. Teprve za éry podnikatele dr. Bethela Henryho barona von Strousberg (známého z Branaldova románu Král železnic), došlo k velkorysému rozfárání ložiska třemi šachtami a zmíněnou Mácovou štolou. I na tomto dole se však nakonec podepsal vysoký obsah fosforu v dobývané rudě, a protože dosud nebylo objeveno pudlování, které řeší, jak rudu fosforu zbavit, byly práce ještě před Strusbergovým úpadkem zastaveny a lokalita opuštěna. Krátce se zde těžilo ještě kolem roku 1870 a poslední akcí bylo přezmáhání štoly v padesátých letech minulého století, kdy se ověřoval rozsah ložiska a zvažovalo jeho znovuotevření.“
„Po prostudování důlní mapy a zhodnocení geologických poměrů nadloží ložiska jsme usoudili, že tenhle objekt stojí za otvírku, protože díky vysoké pevnosti nadloží i minimu výskytu tufových poruch ve směru, jímž byla štola ražena, lze předpokládat, že nebude postižena žádným výraznějším závalem. Problém byl pouze v tom, že celé okolí portálu bylo zaplanováno při dávných lesních pracích a nad úrovní stropu štoly se nacházela navážka kamenité hlíny ve výšce téměř dvou metrů, což nás zpočátku od kopání odrazovalo.“
„Otvírka trvala asi dva měsíce,“ vzpomíná Petr „a obnášela pět dní usilovných výkopových prací. Situace byla o to složitější, že jsme kvůli nekomunikativnímu hajnému museli naši činnost i své osoby neustále obezřetně maskovat. Používali jsme klasické montanistické převleky za divoká lesní zvířata, jednou v nejvyšší nouzi i za pětici spokojeně se pasoucích žiraf.
Do karet nám hrál podzim poskytující spousty spadaného listí, suchých větví, nevlídné sychravé počasí a všudypřítomné šero, které poněkud kompenzovalo ty nejzjevnější nedostatky našich převleků – třeba Petr, převlečený za kolčavu dva dny neměl vůbec ocas a za takto snížené viditelnosti si toho nikdo ani nevšiml.
Práce jsme začali vykopáním vstupní šachtičky, kterou jsme za tři dny zahloubili do metru a půl. Šlo to ztěžka, metr hluboko nás zaskočily velké kameny a my je museli pracně rozbíjet, abychom je vůbec dostali ven. Šachtu jsme byli proto nuceni dvakrát podstatně rozšířit, což znamenalo předělat bednění a pažení, které bránilo sesuvu hlíny z boků a samozřejmě i poklop, který po našem odchodu jámu uzavíral. čtvrtého dne ráno jsme narazili na skálu a odpoledne podle ní vyhloubili sondu, až jsme konečně objevili ucpaný portál a mohli se začít probíjet skrz. V šest hodin se podařilo ucpávku prorazit, vytvořit průlezný otvor a nahlédnout dovnitř. Uviděli jsme štolu a zjistili jsme také, že je v ní po pás zcela čiré vody.“
Chvíli po této události k nám dorazily Krvavé hyeny, které už poněkud přestalo bavit soustavné plazení potokem a se zájmem pozorovaly výsledek naší práce.
„Už jste to vykopali, ó hrdinové?“ tázalo se děvčátko ledva tříleté.
„Samozřejmě,“ odvětil Jindřich, „ale uvnitř je voda téměř ke stropu. Vlezeme tam zítra, až se na to pořádně oblékneme.“
Děvčátko radostně zatleskalo.
„Slavný Surikato,“ oslovil leadra PMS malý, roztomilý chlapeček, „našli jsme opodál malou díru, můžeme ji pojmenovat po tobě?“.
„Jak je dlouhá,“ vyzvídal Surikata..
„Asi jako moje ruka,“ zapřemýšlel krátce hošík..
„Tak to jí můžete pojmenovat leda po SKK,“ rozhodl Surikata..
„Fůůůj,“ volaly děti a znechuceně se vrátily k potoku..
„Slyšel jsem,“ zmínil Ludvík, nahlížeje zvědavě otvorem do štoly, „že SKK zjišťuje přítomnost plynu v podzemí tak, že dovnitř zvučně zavolá: ‚Halo!!‘. Od plynu se údajně zvukové vlny odrazí, volající uslyší nezaměnitelnou ozvěnu a vydá pokyn k útěku. Není-li v dole ozvěna, není tam ani plyn ale SKK uteče stejně.“
„Také jsem to slyšel,“ připustil Surikata, „my ale zítra budeme indikovat případný výskyt kysličníku uhličitého raději interferometrem.“
Následujícího dne kolem poledne byly výkopové práce (tentokrát bez Krvavých hyen) dokončeny.
„Skvělej vylejzák,“ zhodnotil dílo Jindřich a jako prvý se zasunul do vchodu.
„Hallo!!!“, zařval zkusmo před sebe a stonásobná ozvěna vrátila jeho výkřik zpět roztříštěný do chaotické směsi slabik a hlásek jako děsivý skřek smrtonosného důlního skřeta. Jindřich však neutekl. Vyňal ze záňadří indikátor a na místě prokázal, že metoda SKK nedává v praxi zcela přesné výsledky. V třistametrové Mácově štole nebylo ani půl procenta plynu.
Za Jindřichem následovali ostatní a nastal pochod mrazivou vodou.
Štola, pojmenovaná po chrabrém Mácovi měří 340 metrů, je přímá a čistá bez rozrážek. Prvních sto metrů proráží ukloněné vrstvy brdských křemenců, pak následují břidlice se značným obsahem hnědele. Na konci je ohavný zával z vysypané tufové poruchy ve stropě. Za závalem štola dle starých map pokračuje ještě asi 150 metrů k překopům do ložisek a vlastním dobývkám. Tato část je ale díky nadržené vodě za závalem prozatím nepřístupná.
Jo, Krvavé hyeny „Mnoho montanistů, jeskyňářů a dalších podzemních badatelů nás žádalo o nějaké video se slavným Surikatou, které by si mohli doma přehrávat na svých počítačích a poučovat se z jeho hrdinného postoje, gest a pohybů. Jsme rádi, že dnes můžeme tomuto přání vyhovět. Mike Hammer pro vás natočil Surikatu při prolongaci krasové dutiny na Koukolově hoře. velikost souboru je 4,7 MB a jedná se o formát mov, jenž lze přehrát v programu Quick Time, který najdete například na CD-romech dodávaných se software k fotoaparátům Olympus. Totéž video v poloviční velikosti a formátu mpg si můžete stáhnoutzde. .“