„Také jsme v našem lese měli důl,“ řekl mi přítel Petr Štěpán, když jsem mu ukazoval několik fotografií z těch nejprofláknutějších podzemních lokalit.“
„Důl a v tvém lese?“, ubezpečoval jsem se, vzpomínaje, že přítel v devadesátých letech úspěšně zrestituoval mimo rozpadlého statku s polnostmi a pastvinami i sedm hektarů vzrostlé smrčiny.
„Jasně,“ přitakal Petr, “ v Babím koutě.“
Nevěděl jsem sice, kde leží Babí kout, ale vize dolu na soukromém pozemku mne zaujala.
„Dá se do toho tvého dolu vlézt?“, vyzvídal jsem opatrně.
„Ale kdepak,“ zchladil mé nadšení přítel, „myslivci ho, když jsem chodil na průmyslovku, zasypali.“
„Třeba by šel zase vykopat,“ snoval jsem nit myšlenek, jako pavouk pavučinu, „třeba ti dobří myslivci byli ožralí a přes vchod naházeli jen nějaké klacky a přes ně listí.“
„To nevím, “ soudil Petr, „pokud se pamatuju, vysypali do vchodu dvě multikáry hlíny, s klacky ani listím bych příliš nepočítal.“
„Dvě multikáry není tak mnoho,“ přemýšlel jsem nahlas, „jak ten důl vlastně vypadal, víš o něm něco? Nebyla to jen dvoumetrová jáma kolmo do země.?“
„Byl to důl Jeroným,“ prohlásil ukřivděným hlasem přítel, „žádná dvoumetrová díra. Těžila se v něm za války měď. Na kopci nad Babím koutem, kde už to patří Bendovi, byla šachta a to, co je v mém lese, je od ní sledná štola. Mám to napsané na výpisu z katastru nemovitostí.“
„A byl jsi někdy v té štole?“, zajímal jsem se, věda dobře, že podobné objekty bývají pro vesnický dorost častým místem dětských her.
„Samozřejmě,“ prohlásil pyšně přítel, „mockrát. Hledali jsme tam německý poklad, ale buď tam nikdo žádný neschoval nebo jsme měli jednoduše smůlu. Ta chodba vedla až pod šachtu a to je nějakých čtyři sta metrů. Nejdřive se táhla rovně, ale před šachtou se větvila do několika odboček a obíhaček, podle toho, jak horníci sledovali, ztráceli a zase nacházeli žílu.“
V duchu jsem počítal. Přítelův les může být od Popovic nějakých sedmdesát kilometrů, což není zas tak daleko. A je-li důl tak rozlehlý, jak Petr tvrdí, určitě to stojí za výpravu.
„Co kdybychom ten důl vykopali?“, zeptal jsem se zkusmo. „Mohl by ses tam po létech zase podívat. Takové oživlé obrazy uplynulého mládí jsou něco, co člověk nenachází každý den.“
„Jsi magor,“ odmítl přítel, „já mám tak akorát čas kopat nějakou přiblblou štolu. Ještě na mě pak myslivci budou řvát, že mám v lese bordel.“
„Myslel jsem, že je to tvůj les,“ podotkl jsem zmateně.
„Samozřejmě, že je,“ upřesnil přítel, „ale když máš pozemky, tak je musíš poskytnout mysliveckému sdružení jako honitbu. Nestojím rozhodně o to, aby do té jámy, co chceš vykopat, spadl nějaký fořt a pak se na mne hojil.“
„Já bych ji zase zaházel,“ sliboval jsem..“

 

Po dlouhém přemlouvání nakonec Petr souhlasil, že si v jeho lese můžeme důl (když ho pak zase zaházíme), na weekend otevřít. Ve slabé chvilce dokonce slíbil k akci půjčit traktor s hydraulickou lžící, nakonec ale usoudil, že by kvůli jeho dopravě na místo musel vlastním lesem zřídit sto metrů dlouhý průsek a od své šlechetné nabídky ustopil.“
„Lopaty a krumpáče vozit nemusíte, ty vám půjčím,“ šklebil se vesele.
Než se sešel týden s týdnem, byla dána dohromady parta nejstatečnějších montanistů a dvě plně naložená auta vyrazila k Babímu koutu. Celou objevnou akci, tak jak probíhala, zde popíše rokycanský montanista Peos.
„Babí kout byl vzdor svému podivnému jménu obyčejný svažitý kus hustého smrkového lesa. Povrch rozrývaly zašlé stopy po starém dolování, dole u cesty se tyčila rozsáhlá plochá halda. Od haldy mírně stoupal mělký zářez a po deseti metrech se pozvolna ztrácel, až zmizel docela. Surikata s Pažoutem se vydali nahoru na kopec hledat jámu, ostatní se skepticky rozhlíželi po okolí.
„Asi to ti myslivci zasypali příliš důkladně,“ usoudil Mike, „a ten Surikatův kámoš je pěknej dement. Mohl to sem alespoň předem dojít okouknout a my nemuseli jezdit zbytečně do nějakého debilního Babího kouta a mohli jsme ležet doma.“
Dlužno dodat, že Surikatův přítel Petr Štěpán se naší akce neúčastnil, a když jsme ho vyzývali, aby nás vedl, pouze nezřetelně zamumlal, že se mu právě telí kráva. Ochotně zapůjčil nářadí, o štole neurčitě pravil, že je nad haldou a na tu prý narazíme, když půjdem po cestě.
Pomalu jsme propadali skepsi a nad haldou se rozhlíželi už jen proto, že jsme tam sbírali poměrně hojné houby, když se vrátili Surikata s Pažoutem.
„Šachta je zabetonovaná, hlásil Pažout,“ jsou tam zbytky nějakých základů a jinak nic. Už jste našli tu štolu?“
Zahambeně jsme přiznali, že nikoliv.
Pažout se prošel po okolí, zastavil se u mělké prohlubně a zvolal: „To bude tady, můžete začít kopat.“
I chopili jsme se lopat a krumpáčů a dali se do práce. Půda byla písčitá, jáma se prohlubovala a brzy jsme narazili na svislou skalní stěnu.
„To už bude portál,“ usoudil Surikata a my, posíleni nadějí zdvojnásobili své úsilí. Když se zdálo, že jsme opravdu narazili na skálu, pod kterou bude vchod do dolu, Surikata s Pažoutem pravili, že už si to dokopou sami, vyhnali nás z jámy a pustili se do práce.
Bylo velmi poučné tyto dva slavné montanisty pozorovat. S každým kopnutím krumpáčem nebo vyhozením hlíny lopatou pronášeli tak hluboké montanistické sentence, až se v nás tajil dech.
„Myslím, že už tam budem,“ řekl třeba Surikata, opíraje se o krumpáč a my všichni tleskali, protože nám bylo jasné, když nám takovou věc řekne sám Surikata, tak se nemůže mýlit.
„Jo jo,“ přitakal Pažout, šťouraje se lopatou pod převisem, a my opět tleskali, protože jsme tu krásnou štolu už v duchu viděli před sebou.
„Bude pěkně dlouhá,“ děl Surikata a já vzrušením udělal několik kotrmelců ale hned jsem vstal a čekal, co za moudro upadne od pysků Pažoutovi.
„Pět minut a jsme tam,“ upřesnil onen bodrý muž.
„Myslíte,“ odvážil jsem se oba montanisty vytrhnout z jejich dialogu, „že by ten důl vykopali i Kladeňáci?“
„To určitě,“ zasmál se s pohrdáním Pažout a Surikata si odplivl.
„Lezou asi někde tou svoji cvičnou trubkou, co?“, rýpnul jsem si.
Surikata s Pažoutem se zasmáli a mne zaplavil pocit dosud nepoznané pýchy nad tím, s jakýma pašákama jsem na akci.
„Co to tady, kurva, děláte,“ ozvalo se mi za zády a já se lekl, div mi neupadla hlava. Statný myslivec se zlomeným kulobrokem na rameni nás obešel a se zájmem se díval do vykopané jámy.
„Odkrýváme slednou štolu dolu Jeroným,“ řekl Pažout a vytáhl na myslivce svazek rozličných průkazek. „Tady?“, podivil se myslivec, “ to kopete zbytečně, štola byla támhle“ a ukázal asi o dvacet metrů vedle k neuspořádané hromadě kamení.
„Jste si tím jist?“, váhal Pažout.
„Samozřejmě,“ odtušil myslivec, „Vždyť jsem ji sám zavážel. Co v ní chcete dělat?“
„Bilanční průzkum ložiska,“ zamumlal Pažout a Surikata vytáhl z kapsy nějaké mapy a koukal do nich tak chytře, že myslivec uvěřil. Když uslyšel, že po provedení onoho bilančního průzkumu vchod opět zaházíme, uklidnil se, vytyčil klackem místo, kde je třeba kopat a v pokoji odešel.

 

 

Do kopání na novém místě se již Pažout se Surikatou nehrnuli, navlékli se do výstroje, nasadili si helmy a občas nám poskytli cennou radu, jak lépe a efektivněji pracovat. Když jsme měli jámu metr hlubokou, vyzval nás Surikata k hloubení šachtice s pomocí kýblu na laně, což práci značně zrychlilo a když dosáhla díra stodvaceticentimetrové hloubky, narazili jsme na portál. Nastalo rozšiřování jámy a kopání terásek, jelikož Surikata prohlásil, že chce mít k portálu schody. Konečně se podařilo prorazit do štoly otvor, posléze do něj zarazit kýbl a vytěžit z něho tolik hlíny, že by se dovnitř dalo vlézt po čtyřech.
První do štoly zalezl Mike, aby za vchodem detekoval případný nebezpečný plyn. Měřil dlouze a svědomitě Surikatovým interferometrem a výsledek, který získal, byl nečekaně negativní. Pak se na krátký průzkum vydal sám Surikata. Došel k první křižovatce, tam zaváhal, otočil se a vrátil se pro ostatní. A tak jsme až na záchrannou četu o síle dvou mužů vstoupili do dolu všichni. Dílo sestává z 360 metrů dlouhé přímé páteřní chodby, z níž odbočuje sedm rozrážek; tři východním směrem, čtyři západním. čtyři rozrážky jsou poměrně krátké (do dvaceti metrů) a slepé, tři tvoří spolu s několika slednými malý rozkošný labyrint. Páteřní sledná štola sleduje asi deset centimetrů silnou křemennou žílu, místy s žalostnými zbytky chalkopyritu a končí u zatopené těžní jámy, zakryté shora betonovou deskou. Výška šachty nad hladinou k desce je 28 metrů, průzračná voda se dá prosvítit na další spodní zatopené patro. Dle důlní mapy má jáma osmdesát metrů.
Když jsme vylezli, vystřídala nás záchranná četa a my jsme šli pozvat Surikatova přítele k exkurzi. řekl, že mu štola může být ukradená.
Po obligátním focení a mapování byl vchod do Jeronýma opět zaházen.

 

Kaši, certifikovaný montanista „Nadějnou měděnou žílu sledovala námi mapovaná štola v roce 1940. O rok později byla z popudu německých okupačných úřadů zaražena šachta Jeroným na první a druhé patro. V roce 1943 dosáhla v hloubce osmdesáti metrů nejspodnějšího třetího patra. Celkem bylo vyraženo bylo 660 běžných metrů chodeb a vytěženo 17000 krychlových metrů materiálu, převážně hlušiny. Dle dostupných údajů poskytl Jeroným 37.000 tun mědi.
První patro, je, jak jsme mohli sledovat, raženo v pevném granitovém masivu, mocnost rudné žíly ve stropě kolísá od pěti do šedesáti centimetrů.“