Z kláštera na kopci mnoho nezbylo. Zpoza trnitých křovisek smutně trčely zubaté okraje rozpadlých zdí vedoucích odnikud nikam, nebylo už poznat, co kdysi bylo budovami, co pouhými hradbami ani kde ve čtrnáctém století stával kostel, podle starých pramenů zasvěcený svatému Vojtěchu..
Studna zela na jižním okraji mimo staré rozvaliny uprostřed neurčitého rozpadlého průmyslového areálu.
„To má být také klášter?“, vyjádřil jsem své pochybnosti, hledě na industriální trosky, které jsem si troufl datovat kamsi do půlky devatenáctého století.
„V zásadě ano. Areál kláštera, tedy hlavně hospodářské budovy zasahoval podle staré rytiny, jejíž kopii máme na radnici, až tam dolu k rybníku,“ ukázal spolužák pod kopec k lesknoucí se zčeřené hladině, „ale to, na co koukáš je jen další pivovar, který zde vyrostl roku 1810 a koncem devatenáctého století byl opuštěn a začal chátrat, až do dnešní neutěšené podoby.“
„Proč někdo stavěl pivovar na kopci?“, divil jsem se upřímně takovému pošetilému počínání.
„To přesně nevím,“ připustil spolužák, „ale traduje se, že zde byl velmi vydatný pramen dobré vody a k samotnému pivovaru vedla po úbočí z východní strany velice slušná a široká cesta.“
Za tohoto nanejvýš plodného rozhovoru došla naše akční skupina k samotné studni. Byla kruhová, metr a půl v průměru. Ústí kryla železná konstrukce, pojištěná orezlou drátěnkou a připevněná třemi zámky k do země zabetonovaným kotvícím okům.
„Proč obec nezasypala i tuhle díru?,“ zajímal se Přebral.
„Jednak u nás není zvykem zasypávat studny, byť dočasně suché, jednak je to jediná přístupová cesta do podzemí, které by třeba někdy mohlo být archeologicky zajímavé,“ vysvětlil učitel, a přitom úspěšně odemkl všechny tři zámky.
Chopili jsme se uvolněného krytu a poodnesli jej stranou.
„Tohle že má dvacet metrů?,“ zvolal hlasem plným opovržení Mike Hammer, posvítiv si dolu baterkou.
„Myslíte, že víc?“, obával se učitel.
„Sotva osm,“ rozhodl Mike, „vidím i vchod do chodby. Dole je trochu vody, ale gumovky budou stačit.“
Vzhledem k malé hloubce objektu byl namísto lana instalován provazový žebřík, což přispělo k tomu, že se k sestupu odhodlal i spolužák, který měl původně zůstat venku na stráži. Protože neměl gumovky, vybavili jsme jej náhradními atomkeckami, což jej inspirovalo k sentimentálnímu vzpomínání na školní cvičení branné výchovy.

 

Do studny jako prvý po rozvinutém žebříku sestoupil Mike. Posvítil do chodbičky a prohlásil, že se nejprve sám vydá pár metrů kupředu, aby zjistil zda má průzkum vůbec nějaký smysl. Slyšeli jsme šplouchání vody, tlumené klení a nakonec se kolega vrátil ze své podzemní pouti k žebříku mnohem dříve, než jsme očekávali. „Zhasla mi baterka“, vysvětloval zdola, „ale to, čím jsem slezl, nebude studna, spíš nějaký větrací komín. Chodba mírně stoupá do nějaké hodně velké štoly. Tam už není voda, zato tma. Takže polezte dolů, určitě to stojí za vidění. A vemte mi náhradní světlo.“
I chápali se odvážlivci kroutícího se žebříku, pomalu slézali jeden za druhým na dno „studny“ a postupně prolézali chodbou dovnitř pod ruiny. Spolužák-učitel sestupoval předposlední, na žebříku se pohyboval rozvážně a s určitou dávkou oné důstojnosti, jaká je dána městským radním.
Já celý průvod uzavíral. Překvapilo mne, jak je sestup po provazovém žebříku nepohodlný a zalitoval jsem, že jsem si ke kotevním okům raději nepřipevnil lano. Prošel jsem desetimetrovou chodbou za ostatními a ocitl se ve velokolepé štole, vylámané v žulové hornině. V pravidelných intervalech padesáti metrů ji zdobilo patero cihlových vyzdívek do valené klenby, na konci se ve světle reflektoru rýsovalo několik pilířů navazujícího sloupového sálu.
Vydali jsme se kupředu. Za čtvrtou vyzdívkou se objevila křižovatka a z ní odbočovalo kamsi nahoru kamenné točité schodiště.
„Je to shora asi po čtyřech metrech zasypané,“ hlásil Pažout, který už stačil schody vyběhnout, „jsou tam vzpříčené klády, nějaké rozštípané dřevěné desky a na tom leží rozbité cihly a hlína.“
„Bude to patrně pivovarské sklepení,“ teoretizoval spolužák, „tou naší studnou se nejspíš dolů spouštěly a naopak nahoru vytahovaly sudy.“
„Sudy se ve většině pivovarských sklepů spouští šikmou chodbou,“ oponoval Pažout, „navíc to schodiště vypadá daleko daleko starší, než na nějaké devatenácté století. Určitě jde o klášterní sklep a za cvíli narazíme na hřbitovní chodbu plnou rakví s zetlelými mnichy.“
„Cihly v té studni na čtrnácté století nevypadají,“ namítl Přebral, „shodněme se třeba provizorně na vysvětlení, že jde o pivovarský sklep vzniklý rozšířením a vyčištěním klášterního podzemí.“
„To už by byl druhý klášterní sklep přestavěný na pivovarský v jednom dni,“ nezdálo se Pažoutovi, „copak v tomhle kraji mají zvyk na místě každého zbořeného kláštera stavět pivovar?“
Spolužák-učitel, na kterého se upřely naše tázavé zraky, odpověď neznal. Zmohl se pouze na poznámku, že o žádném dalším klášteru v okolí neví, kdežto pivovar býval typickou součástí každého městečka, kde vrchnost uplatňovala várečné právo.“

 

Na konci štoly jsme zaznamenali dvě slepé rozrážky, o kterých Pažout usoudil, že v nic byly umístěny oltáře. Nutno přiznat, že tato partie opravdu působila dojmem zpustlého románského chrámu.
Za křižovatkou následoval ohromný sloupový sál 30 x 30 metrů. Z něho vedlo opět točité schodiště kamsi do závalu a uprostřed jsme konečně narazili na opravdovou studnu. Nebyla vyzděná cihlami, ale kamenem a voda se zrcadlila metr pod okrajem.
„Diamantová voda,“ vydech obdivně Mike.
„A pořádně navibrovaná,“ dodal Pažout.
Spolužák neříkal nic, pokorně poklekl na všechny čtyři a hleděl do studny (ve snaze zjistit, je-li voda čerstvá, či zkažená) tak dlouho, až mu do ní spadly brýle.
„Do hajzlu,“ zanaříkal.
V severním rohu sálu se opět červenal cihlový portál a když jsme jím prošli, ocitli jsme se v podobné velkolepé štole, jakou jsme se do sálu se studnou dostali, akorát, že z ní tentokrát nevedlo žádé schodiště a výklenek „na oltář“ zde byl jen jeden. Na začátku a na konci téhle štoly však zely dva široké kruhové vyzděné otvory, které čněly asi šest metrů vysoko a končily půlkulovou klenbou. Zatímco první komín, bližší k sálu, vypadal neporušeně, stropní klenba ve druhém nevydržela a na počvě štoly se válelo asi šest uvolněných a následně vypadlých cihel.
„Všimněte si, jaký táhne z toho komína průvan,“ nabádal nás Přebral.
Zdálo se nám, že odtud netáhne nic, ale při důkladném prosvícení bylo vidět, že z obou komínů dva metry pod klenbou vedou do neznáma čtyři symetricky umístěné otvory opět ve tvaru vyzděných románských chodbiček.
„Bude tam další patro,“ poznamenal Standa,“ zkusíme na povrchu najít nějaký vchod.“ Vrátili jsme se do sloupového sálu a pokusili se prosvítit studnu, zda nevede nějaké chodba pod hladinou i z ní, ale na vodě plaval povlak prachu a světlo reflektoru pod něj neprorazilo hlouběji, než dva metry..
„Mohli bychom tam hodit jednu tu vypadlou cihlu z vedlejší štoly,“ navrhoval Pažout, ale nakonec jsme na studnu rezignovali a vrátili se k žebříku a vylezli zpět na povrch.
Pomocí kompasu jsme zaměřili místo, kde by se měla nalézat štola s komíny. Rozvalovala se tam hromada stavebního odpadu, stodola bez střechy a neprostupné šípkové křovisko.Vchod do podzemí žádný. Spolužák, zasmušilý ze ztráty brýlí nebyl schopen lokalizovat místa, kde obec vchody zasypávala, ale s určitostí tvrdil, že se tak dálo mimo tento areál. Pomalu se stmívalo a z nebe se snášel drobný déšť. .
„Jdem pryč,“ navrhl Pažout, „stejně jsme to tu všechno prolezli a na ty komíny se sem vrátíme.“
„Vrátili jsme poklop na místo, spolužák mlčky uzamkl „studnu“ a akce skončila.

 

Surikata CM, PMS, SRNS K zdolání komínů ve štole za sloupovým sálem, který nejspíš sloužil jako skladiště a ne jako keltská svatyně, jak se domnívá místní písmák, použijeme skládací duralový žebřík, který dosáhne do tří metrů a zbylý metr a půl osadíme nýty a vyjumarujeme po laně.
Na radnici jsme nahlédli do místní kroniky. Zatímco klášter zobrazuje pouze jedna velmi idealizovaná a z informačního hlediska naprosto bezcenná rytina z sedmnáctého století, od pivovaru jsme dohledali dokonce několik plánů souvisejících s jeho výstavbou. Podzemí na nich ale není zakresleno.