Surikata CM, „Díky Jiřímu Fraňkovi a deníku Blesk se bude po mnoha letech své nerušené existence uzavírat nepříliš známé pražské podzemí Višňovka. Jiří Franěk je údajně „nezávislý speleolog“ – význam tohoto spojení příliš nechápu, ale téhož Fraňka pamatuji z dob, kdy se marně ucházel o členství v ZO 1-06 české speleologické společnosti Speleologický klub Praha.
Podnět k uzavření dala série článků Blesku o možném zneužití Višňovky teroristy k vraždě presidenta, což je teorie, zplozená tandemem Franěk – Blesk“
Pohřeb Višňovky
Neuvěřitelné žvásty o Višňovce přinesl deník Blesk.
Dle toho, co jeho redaktorka Eva Pospíšilová uvádí ve svém článku, je ministerstvo Vnitra české republiky zděšeno existencí podzemní chodby vedoucí z křoví v sadu Višňovka pod kbelské vojenské letiště a jeho representanti prosí Blesk o pomoc.
Nu, co také čekat od zelených mozků, je docela možné, že v případě hrozícího válečného konfliktu se třeba zachovají stejně a místo aktivace příslušných složek budou úpěnlivě telefonovat:.“Blesku, zachraň nás…“
Redaktorka tvrdí, že místo, kde ústil zasypaný vchod Višňovky je prostorem, kam je vstup zakázán a kde se „po neposlušných střílí.“ Nevím, chodím tam běžně, žádný voják si mne nikdy ani nevšiml, natož, aby po mně střílel.
V článku se dále píše, že chodbu mohou využít teroristé k tomu, aby pod letiště položili výbušninu a snadno tak zabili třeba presidenta, až zde bude přistávat se svým speciálem.
Takový terorista by musel být naprostý magor – na hranici letiště, kde je místo, které má Blesk na mysli, samozřejmě nikdy žádné letadlo nepřistává a každý soudný terorista tam dojde pěšky (aniž by mu někdo věnoval pozornost), místo toho, že by se plazil sto metrů štolou a pak se ještě prokopával půlmetrovým závalem.
Dle toho, co jeho redaktorka Eva Pospíšilová uvádí ve svém článku, je ministerstvo Vnitra české republiky zděšeno existencí podzemní chodby vedoucí z křoví v sadu Višňovka pod kbelské vojenské letiště a jeho representanti prosí Blesk o pomoc.
Nu, co také čekat od zelených mozků, je docela možné, že v případě hrozícího válečného konfliktu se třeba zachovají stejně a místo aktivace příslušných složek budou úpěnlivě telefonovat:.“Blesku, zachraň nás…“
Redaktorka tvrdí, že místo, kde ústil zasypaný vchod Višňovky je prostorem, kam je vstup zakázán a kde se „po neposlušných střílí.“ Nevím, chodím tam běžně, žádný voják si mne nikdy ani nevšiml, natož, aby po mně střílel.
V článku se dále píše, že chodbu mohou využít teroristé k tomu, aby pod letiště položili výbušninu a snadno tak zabili třeba presidenta, až zde bude přistávat se svým speciálem.
Takový terorista by musel být naprostý magor – na hranici letiště, kde je místo, které má Blesk na mysli, samozřejmě nikdy žádné letadlo nepřistává a každý soudný terorista tam dojde pěšky (aniž by mu někdo věnoval pozornost), místo toho, že by se plazil sto metrů štolou a pak se ještě prokopával půlmetrovým závalem.
Původně se zdálo, že Višňovku (rozumějme přístupný vstup) nechá zasypat velitel kbelské vojenské posádky – nakonec si však uvědomil, že vchod leží na soukromém pozemku mimo letiště a takové počínání by byla čístá zvůle.
Tak alespoň na chodbu upozornil policii s tím, že má obavu, aby dovnitř nelezly děti.
Vrátím-li se do svých dětských let, kdy jsem na Proseku bydlel, musím doznat, že hrát jsme si se spolužáky (jako děti) chodili zejména do Višňovky a dalších proseckých podzemních chodeb. Proti obavám veřejnosti, která raději vidí, když si děti hrají na silnici, než v podzemí, jsem spolu s kamarády z Višňovky přežil do dneška, kdežto těch pár spolužáků, co už nechodí na naše školní srazy zemřelo zrovna na přechodech pro chodce, které jejich rodiče, na rozdíl třeba od Višňovky, považují za bezpečné. Ale tyhle úvahy jsou jistě nošením dříví do lesa.
Tak alespoň na chodbu upozornil policii s tím, že má obavu, aby dovnitř nelezly děti.
Vrátím-li se do svých dětských let, kdy jsem na Proseku bydlel, musím doznat, že hrát jsme si se spolužáky (jako děti) chodili zejména do Višňovky a dalších proseckých podzemních chodeb. Proti obavám veřejnosti, která raději vidí, když si děti hrají na silnici, než v podzemí, jsem spolu s kamarády z Višňovky přežil do dneška, kdežto těch pár spolužáků, co už nechodí na naše školní srazy zemřelo zrovna na přechodech pro chodce, které jejich rodiče, na rozdíl třeba od Višňovky, považují za bezpečné. Ale tyhle úvahy jsou jistě nošením dříví do lesa.
Každopádně je Višňovka ojedinělý a zajímavý objekt, který si jistě zaslouží zájem jiných lidí, než je Jiří Franěk nabo redaktoři Blesku, prosazujících s dojemnou starostlivostí jeho likvidaci.
A tak lze jen uvítat, že vzdor snahám Fraňka a bulváru dojde k zajištění Všňovky vybudováním přístupové šachtice s uzávěrem, tak, aby jako jedna z pražských pamětihodností zůstala zachována pro další generace.
A tak lze jen uvítat, že vzdor snahám Fraňka a bulváru dojde k zajištění Všňovky vybudováním přístupové šachtice s uzávěrem, tak, aby jako jedna z pražských pamětihodností zůstala zachována pro další generace.
Surikata čili závěrem jen malé poděkování všem těm, kteří pochopili, že lepší, než nevratná likvidace jakéhokoliv kusu naší historie, je (když už to pod tlakem davu a bulváru jinak nejde), jeho šetrné uzavření a konzervace pro časy, kdy se na podobné objekty bude hledět jinýma očima (než na ně hledí Blesk a Jiří Franěk spolu se svými souvěrci) a zasloužili se o to, že vchod do Višňovky neskončí pod několika tatrami vojenské zavážky.