„Nabídka k průzkumu historického podzemí přišla od spolužáka z gymnázia, s který mi na nedávném školním srazu vyprávěl, že působí jako učitel a člen městské rady kdesi na Budějovicku, kde při výstavbě obchodního střediska na náměstí bylo třeba sanovat fragmenty rozsáhlých podzemních sklepů a štol obligátním vylitím betonem,“ vypráví Surikata.
„Staré sklepy ani stoky mne nijak zvlášť nezajímají, ale jak řeč pokračovala a spolužákovo líčení se přeneslo na historické jádro města, pod kterým ve středověku probíhala intenzivní těžba stříbra, napadlo mne položit mu otázku, zda se nezachoval nějaký vstup do oněch zmíněných středověkých dolů.“
„Myslím, že ano,“ pravil spolužák, „v těch místech kdysi stával klášter, vypálený nějakým podhejtmanem Jana Žižky z Trocnova a na jeho ruinách vyrostl kolem roku 1420 pivovar. Ten existoval asi do poloviny šestnáctého století, pak zanikl a plochu, kde stával, obsadily domy řezníků. řezníci potřebovali chladné sklepy a tak je sami kopali v poměrně měkké rule a zároveň objevili zapomenutá sklepení pivovaru a kláštera, která vyčistili a opravili cihlovou vyzdívkou. Při hloubení nových sklepů došlo k náhodnému nálezu několika kusů ryzího stříbra a později i dosti významného argentitového zrudnění. Následovalo asi tříleté dolování po žíle dvěma nepříliš dlouhými štolami a když byla žíla vyčerpána, do podzemí se vrátily šunky a salámy.“
„A řezníci okupují ty sklepy dodnes?“, zajímal jsem se, aby řeč nestála.
„Ne, v těch místech dnes stojí naše novogotická radnice,“ pochlubil se spolužák, “ sklepy jsou přístupné, čisté a prázdné, ale nikdo do nich nechodí. Pro nás místní to není zádná zvláštní atrakce. Ty dvě štoly po kutání stříbra jsou přístupné ze třetího patra sklepů. Tam nikdo nebyl už asi pět let a z bezpečnostních důvodů se tam správně ani nesmí. Radnice využívá pouze první, nejsvrchnější patro sklepení,kde je i elektrické osvětlení a betonové podlahy, ty dvě zbývající etáže jsou sice vyklizené, ale oficiálně nepřístupné. Je v nich vlhko, na zemi deseticentimetrová vrstva mazlavého bláta a asi to tak zůstane, protože nemáme peníze na jejich sanaci.“
Položil jsem spolužákovi mazanou otázku, jestli se v těch spodních patrech městských sklepů byl někdy podívat.
„Několikrát se stavební komisí,“ doznal spolužák, „ale do těch štol jsme nelezli – jsou nízké, úzké a nedá se v nich otočit. Zpátky se musí couvat a je tam zkažený vzduch.“
Podíval jsem se na spolužákův mohutný břich a usoudil, že by pro svoji tlouštku musel couvat možná i ve štolách na Americe.
„Někdy v sedmdesátých letech do těch štol lezli nějací místní nadšenci ale říkali, že jedna je po padesáti metrech zavalená, druhá má pár odboček, avšak je v ní voda a špatně se tam dýchá,“ dodal učitel a městský radní v jedné osobě.
„Možná by bylo dobré, kdyby ty štoly někdo zmapoval, aby ses nemusel bát, že se ti jednou propadne radnice,“ zpracovával jsem nenápadně dávného druha ze školních škamen.
„Ona se nepropadne,“ oponoval spolužák, „ale zmapovat by se to mohlo, jenže by se musel najít někdo, kdo by to udělal zadarmo. Když nám Geoindustrie mapovala podzemí pod náměstím kvůli stavbě obchodního centra, tak to platil investor. Radnice na podobné akce žádné fondy nemá.“
čas ubíhal, slovo dalo slovo a nakonec došlo k dohodě, že seženu několik přátel a obě staré štoly, když už ne zmapujeme, tak alespoň podrobně prozkoumáme.

 

Nevěda, co nás v Jižních čechách čeká, sezval jsem k akci několik kolegů. Vznikla tak akční skupina složená ze dvou archeologů, jednoho báňského historika a tří srdnatých montanistů, jejichž odvaha nezná hranic. Kolem desáté hodiny jsme dorazili před radnici, byli uvítáni mohutným učitelem a skromným pohoštěním. Po prohlídce nepříliš zajímavých archivních materiálů jsme se převlékli a vyrazili do podzemí. První patro sklepů bylo nudné a fádní. Betonové podlahy, betonem nastříkluté zdi. Připadali jsme si jako v uložišti radioaktivního odpadu v Litoměřicích a usoudili, že tahle pasáž nestojí za nafocení. Po zdolání třiceti dvou ohlazených kamenných schodů jsme se ocitli u pevných mřížových dveří, střežících vstup do spodního patra. „To byla ta patra spojena jen jediným schodištěm?“, divil jsem se takové pošetilosti.
„Kdepak,“ vysvětlil spolužák-učitel, zatímco marně zápolil se zarezlým zámkem, „těch průchodů bylo asi šest, ale při sanaci horního patra byly zrušeny a zůstal tenhle jediný. Původně ho rada chtěla nechat také zlikvidovat, ale nakonec byl ponechán, aby se ve spodních patrech mohla provádět občasná revize jejich stability.“
Protože zámek statečně vzdoroval klíčníkovu úsilí, byl nakonec odborně odstraněn několika mocnými ranami kladivem. Rezatá mříž kvílivě zaskřípěla, otevřela se a neochotně uvolnila cestu za dobrodružstvím.
Zažehli jsme svítilny a rozběhli se klasickým vyzděným sklepením s opěrnými pilíři.
„Tohle je podle všeho ten pivovarský sklep,“ poučoval učitel, „V době, kdy zde stával pivovar, tak horní patro sklepů neexistovalo a zástavba stála o pár metrů níže. Město pak postihly záplavy, po nich několik ničivých požárů a sklepy pod radnicí jsou z větší části zbudovány v navážce. Z tohoto patra vedlo několik šikmých chodeb na nádvoří tehdejšího pivovaru, ale jejich vchody jsou ve sklepení jíž pár set let zazděny a shora zasypány.“
Ani tenhle sklep naši akční skupinu příliš neoslovil a tak nás učitel zavedl k kamennému točitému schodišti, po kterém jsme sestoupili asi šest metrů hluboko do nízké cihlové válcové chodby, z které se do dálky rozbíhalo několik odboček.
„Tak tohle je nejstarší část sklepení, o kterém si myslíme, že patřilo k vypálenému klášteru,“ rozhovořil se spolužák. „Není tak prostorná, jako druhé patro, nenajdete zde velké sály, ale naopak hodně chodeb odnikud nikam a také oba vchody do starých štol. Zajímavé je, že tahle část sklepení neleží v jedné výškové hladině, ale ve východní části stoupá prakticky na úroveň onoho pivovarského sklepa, odkud jsme sem sestoupili. Odtamtud také vedou ty dvě stříbronosné štoly. Pivovarský sklep spojoval s tou vyšší východní částí dvacetimetrový tunel, ten byl ale později založen a zazděn.“
„Nemohli bychom ho prokopat?“, zajímal se Pažout.
Odmítavý spolužákův pohled byl mu odpovědí.

 

Spodní patro sklepů bylo rozhodně daleko zajímavější, než jeho vyšší sousedé. Tvoří jej páteřní chodba, z které odbočuje osm rozrážek, z nichž pět vede do zabahněných sloupových sálků o ploše 6 x 6 metrů. Dvě rozrážky jsou zavalené, poslední mírně stoupá východním směrem do velké klenuté, ve skále vytesané a částečně vyzděné místnosti. Z jejích protilehlých rohů vycházejí vchody do obou štol, západní stěna mezi nimi nese stopy zazdění spojovacího tunelu.
„Tak tady to je,“ shýbl se učitel k jedné ze štol, vysoké asi metr dvacet. „Zapomněl jsem vám říci, že v padesátých letech minulého století tady probíhal rozsáhlý archeologický průzkum. Našlo se nějaké nádobí, staré olejové lampy, ale po dolování nic. Ta padesátimetrová štola se tehdy klikatila asi tři sta metrů, zavalila se až někdy v sedmdesátých letech.“ Nahlédl jsem do štoly. Byla nízká, těsná a klesala šikmo dolu.
„Ona ta chodba bývala vyšší, asi metr padesát,“ pospíšil si s vysvětlením učitel, „ale při poslední povodni nám sklepy zaneslo bahno.“
Zalezl jsem do štoly a v podřepu váhavě udělal několik kroků. Bylo to značně nepohodlné, přilbou jsem drhnul o strop a tak jsem se spustil na všechny čtyři. Prolezl jsem asi třicet metrů, když mi na přilbě nečekaně zhasla karbidka. Protože mi už hezkých pár týdnů nefunguje piezoelektrický zapalovač na hořáku a zápalky z kapsy jsem ve stísněném prostoru nemohl vytáhnout, pokračoval jsem pár metrů potmě a poslepu až do míst, kde se strop poněkud zvýšil. Tam se mi podařilo pokleknout a vytáhnout náhradní ledkovou čelovku. Deset metrů přede mnou zel jílový zával a z něj trčelo ohnilé prkno. Otočit se v těchto místech nedalo a tak jsem počal potupně couvat. Couvání po čtyřech do kopce je samo od sebe hnusné, natož, když se vám neustále šprajcuje nádoba od karbidky mezi stěnu a bok a k tomu musíte čichat nespalovaný acetylén, protože si nedosahnete za záda vypnout přívod vody na karbid.. Těch třicet metrů bylo téměř nekonečných a když jsem konečně vylezl, byl jsem zpocený jako myš.
Kolegové zatím prozkoumali druhou štolu, která se zdála být (až na louže na počvě) poněkud přístupnější a tvořila krátký, patrně hluchý systémek. Pak se po jednom hrnuli do chodby, kterou jsem právě opustil.
„Hezké, leč malé,“ pochválil jsem spolužákovi sklepení, „něco většího by tu nebylo?“
„Těžko řící,“ odvětil spolužák, „dvacet kilometrů odtud je na kopci další rozbořený klášter, o kterém se říká, že z něj vedly chodby kilometry daleko.“
„To bude blbost,“ odtušil jsem, „chodba pod klášterem nepřináší žádný efekt. Na ražbě dlouhých štol zbankrotovala celá bohatá těžařstva, která odtud dolovala rudu. Proč by mnichové razili štoly jen tak.“
„říká se,“ zamyslil se radní, „že to dělali kvůli Žižkovi, aby před ním mohli utéct, až je oblehne. Ale to je samozřejmě pitomost, protože jednak by za těch dvacet let, co Žižka působil, mniši kilometr štoly nevyrazili a jednak by jim kilometrová vzdálenost východu z podzemí od kláštera při počtu obléhajících husitů a ploše, kterou zabrali, nebyla nic platná, nehledě na to, že i kdyby z kláštera utekli, daleko by se nedostali – udal by je první prohusitský vesničan. Nicméně chodby pod ruinami jsou, nebo alespoň byly, protože je před patnácti lety obec zasypávala, anžto někoho na schůzi napadlo, že by tam mohly vlézt děti.“
„A zasypala obec všechny vchody?“, tázal jsem se s nadějí v hlase.
„Všechny, které našla,“ potvrdil ponuře spolužák, „podle mne však nešlo o vlastní podzemí kláštera, ale o pár štol po těžbě stříbra, podobně jako tady pod radnicí. Ale je tam něco, co by tak akční spolek, jako jste vy, mohlo zajímat.“
„Copak?“, zvítězila ve mne zvědavost.
„Zůstala tam dvacetimetrová studna.“ pravil učitel, „Nejde vlastně o studnu, ale o cisternu, do které přiváděla vodu chodba odněkud z kopce. Ta chodba buď spadla nebo pramen vyschnul a studna je suchá. Ústí jsme nechali zajistit mříží se síťovinou, aby tam lidé nevozili odpadky, ale klidně vám ho odemknu. Lan máte, jak koukám dost.“

 

Surikata CM, PMS, SRNS „Opuštěná klášterní cisterna překonala veškerá očekávání. Podzemí, do kterého vede, je (jak by řekl Laco Lahoda) velké „jako sviňa“. Podobně jako pod radnicí se zde střídají vyzděné pasáže s obrovskými místnostmi vytesanými v rulovém masivu, kamennými schodišti, slepými polozasypanými šachtami a sloupovými sály. Do večera se nám podařilo projít asi půlkilometrový značně členitý systém s mnoha zazdívkami a závaly. Rozsah toho, co zbývá, nelze zatím určit, předpokládáme existenci vyššího patra, protože nahoru vede několik kruhových komínů o průměru dva metry a výšce cca 6 metrů. Kam vedou, se zjistí, až se vrátíme se skobami a plaketami.“