Tak jako spontánně vznikl KD revival band, zmiňovaný v předminulých aktualitách, spatřil díky snaze několika plzeňských montanistů následně světlo světa i revival stále populárnějšího Speleologického klubu Kladno. Jeho členové si sice na klubových výpravách nenasazují masky svých velkých vzorů, o to častěji se vyžívají v napodobování jejich běžného chování.
„Víte,“ říká nám Petr Zmatlík, který v klubu zastupuje postavu samotného Spea, „my si ze všeho nejraději hrajeme na kladenský Speloklub v akci. Vypadáto to tak, že se vydáme na dětské hřiště nebo do hospody, cestou si vymyslíme nějakou akční příhodu a pak se snažíme vcítit do postav našich hrdinů a chovat se tak, jako se chovají oni. Předvedeme vám třeba, jak si představujeme jejich výpravu do zaplaveného a zasypaného stříbrného dolu.“
Petr svolává své kamarády, krátce se s nimi radí, pak dvakrát dlouze zahvízdá a celá skupina se vydá loudavou chůzí k nedaleké rokli.
„Je ten důl daleko?“, ptá se drobný, leč sporý chlapík, představující Kladenskou Kikinu.
„Kdepak, hned támhle v tom křoví,“ odpovídá bezstarostně Petr Zmatlík – Speo.
„Mám novou fotku slavného Surikaty,“ vykřikuje dlouhý habán v zeleném overalu, nepříliš úspěšně napodobující známého Bagra.
Skupinka se zastavuje a pozoruje, jak zelenooveraláč vytahuje ušmudlanou barevnou fotografii.
„Jé, ten je krásný,“ piští nadšeně Kikina, „půjčíš mi ho?“
„Ne, to nejde, ty bys ho ušpinila,“ brání se Bagr a bleskurychle schovává obrázek za ňadra.
Kikina pláče.
„To je toho,“ konejší Kikinu čtvrtý mládenec, jakýsi Zdeněk Malotín, hrající pro tuto chvíli roli HonzyH.“Já mám také Surikatovu fotku a je dokonce daleko větší, než ta Bagrova.“
Po chvilce hledání vyndavá se šťastným úsměvem snímek z batohu a strká ho Kikině k uslzené tváři. Kikina přestává plakat a Bagr, vyňav vlastní fotografii velkého Surikaty ze záňadří, žárlivě porovnává, zda je Malotínův snímek opravdu o mnoho větší, než jeho.
„Já mám také Surikatovu fotku,“ chlubí se Zmatlík – Speo a pyšně rozbaluje ohromný srolovaný plakát s usměvavým obličejem krále montanistů. Ostatní závistivě sliní.
„Speova fotka je sice větší, ale není tak hezká jako moje,“ míní Malotín – HonzaH a utíká před zuřícím Speem, který po něm nenávistně hází kameny a drny.
„Ale hoši, nechte toho,“ chlácholí rozdováděné jinochy statný vousáč, ne nepodobný kladenskému Pavelsonu. „Máte oba moc hezké fotky, ale já sebou raději rovnou nosím Surikatovu přenosnou sošku.“ Vytahuje z mošny barevnou porcelánovou figurku, Speo i HonzaH zanechávají kočkování a se zájmem si ji prohlížejí. Kikina už zase pláče.
„Zazpíváme si něco,“ navrhuje rozvážný Pavelson a začíná mručivým hlasem notovat populární montanistickou odrhovačku „Ó Surikato, temných dolů pane..“ Ostatní se pomalu přidávají a tetínskou kotlinou zní mohutný chorál, o který by si, (kdyby nebyl tak příšerně falešný) zasloužil přívlastek velebný.
Aktéři dozpívají, uvolňují se a pomalu se vracejí ke svým civilním postavám.
„Takhle si vydržíme hrát celé dny,“ dodává Petr Zmatlík a celá skupina odchází a mává na rozloučenou.

Druhou scénku, ne nepodobnou starověkému dramatu, předvedlo Moravskoje SKK vozkrešenie přímo na podiu tetínského kulturáku.
(Na scéně stojí rozviklaný stůl, kolem něho šest židlí, v koutě trčí zaprášený klavír, po zemi se válejí poházené detekční trubičky a několik svazků neoloupané cibule. U stolu sedí Ivo Vostárek, představující Spea, proti němu Pavel Dokulil v roli Pavelsona. Zbytek skupiny tančí v převlecích za lesní zvířata kolem klavíru odvážné variace na čajkovského Labutí jezero.
Reflektor soustředí světlo na desku stolu, u něhož Speo namáhavě slabikuje z tlusté knihy a Pavelson vyřezává v borové kůry Surikatovu sošku.)

„Ach, proboha,“ řve náhle v šílené hrůze Speo a daleko od sebe zahazuje knihu, kterou se právě nepříliš úspěšně pokoušel číst.
„Co se děje, Pavle, “ ptá se nejistě Pavelson hřejivým otcovským tónem.“
„Ta-ta kniha,“ koktá na smrt vyděšený Speo a ukazuje chvějícím se prstem na právě odhozenou publikaci.
„Kniha Ti neublíží, Pavle,“ konejší přítele Pavelson, „kniha je přítel.“
„É-e-e-e, “ mektá Speo dosud bez sebe.
„Bylo v té knize něco, co tě postrašilo?“, vyzvídál Pavelson, hladě něžně kolegu po kosmaté hlavě.
„Je tam napsáno…napsáno…..,“ vzpamatovává se poněkud Speo, třeští před sebe oči a nadměrně sliní.
„Co je tam napsáno, Pavle, příteli,“ vyzvídá Pavelson, sbíraje ze země Homérovu Odysseu. Pečlivě utírá rukávem ušpiněnou vazbu a pokládá knihu na volnou židli
„Stojí tam – Z těla mu vytrhli hambu a psům ji pak na syrovou vrhli,“ kvílíl Speo.
„Komu vytrhli jakou hambu?“ nechápe přítele Pavelson.
„Odysseovi,“ vysvětluje Speo plačtivým hlasem.
„Odysseovi?“ zarazil se Pavelson, “ já se lekl, že Blancmanovi. Kdo je to Odysseus?“
„Nevím, asi nějaký montanista,“ blábolil Speo, „píše se tam o něm, že se pokoušel dostat z nějaké jeskyně, kde měl jednooký obr ustájené ovce.“
„To je divné, mumlá Pavelson, „žádného Odyssea montanistu neznám, asi to bude nějaký začátečník.“ „Pavle,“ padá Speo na kolena, „já se tak bojím toho obra…Udělej něco…Spal tu knihu…“

Zbytek skupiny opouští klavír a zahaluje Spea s Pavelsonem průsvitným černým silonovým závojem. Scénka končí, všichni se uklánějí, jeskyňáři tleskají, občas se ozve nesmělý výkřik „sláva Surikatovi“.

Setkání jeskyňářů na Tetíně je za námi a nic nestojí v cestě další prolongační činnosti. Ne každý den je však úspěšný a tak včerejší pokus o návštěvu štoly Kristýna, která v roce 1740 otevřela stříbrnou žílu Ferdinand, neskončil zdaleka tak optimáně, jak se původně předpokládalo. Po odstranění obligátních maskovacích prvků ze zakrytého ústí štoly a otevření víka sudu, který zajišťuje vchod, se vyvalily důlní vody v takovém množství, že jejich proud odplavily bezmocného explorera až pod haldu. Na snímku je vidět stav portálu po dvaceti minutách od otvírky.

Surikata CM, PMS, SRNS „Poněkud mne zklamalo, že celkem nezajímavý SKK Kladno si získal tolik obdivovatelů a že vznikají skupiny, které spatřují svůj smysl v napodobování jeho poněkud chaotické činnosti. Přitom nesrovnatelně akčnější Popovický montanistický superklub paradoxně nezlákal ani jediného epigona. Několik předních herců z Národního divadla se sice mlhavě zmínilo o tom, že by rádi nastudovali komorní drama na téma PMS v šachtě Dagmar, obávám se však, že tato bezesporu zajímavá myšlenka zanikne rychleji, než vznikla .“