„Důl, z kterého pocházejí dnešní fotografie,“ vysvětluje ochotně Surikata, „byl do začátku září montanistické obci zcela neznámý. Nelze se totiž k němu přes všudypřítomné skalní útesy nijak zvlášť snadno dostat, jediná slušná přístupová cesta vede skrz soukromý pozemek, na který jeho nepříliš přátelský majitel velmi nerad povoluje komukoli cizímu přístup. Ze tří původních vchodů je relativně zachovalý již jen jediný, situovaný v hluboké rokli, na jejímž dně se třpytí skrovný potůček, vlévající se o sto metrů dále do Berounky. Sama vesnice, v jejímž katastru se objekt nachází, nepůsobí nikterak přívětivým dojmem. Když jsem do ní přijel, měl jsem pocit, že tam nebydlí nikdo jiný, než samí paranoici – tolik cedulí ve stylu „Soukromý pozemek“, „Soukromá cesta“, „Vstup zakázán“, „Vjezd zakázán“, jsem dosud pohromadě neviděl.“
Surikata si zasmušile odplivuje a po chvíli pokračuje: „První potíž, která by méně odhodlaného badatele zastavila, vznikla ve chvíli, kdy jsem se potřeboval dostat ke starému mlýnu, za kterým se rokle se vchodem do štoly nachází. Mlýn totiž stojí přímo vedle náhonu u řeky asi kilometr od zmíněné vesnice, která se naopak krčí na nezalesněném kopci nějakých sto metrů nad Berounkou. K mlýnu sice shora vede úzká asfaltová cesta, ale tu jako němé memento neúprosně střeží odporná výše annoncovaná značka ‚Zákaz vjezdu‘ uprostřed doplněná neumělým černý textem ‚Soukromá cesta, vjezd zakázán.‘ Je pravda, že podobně upravenou značku ve vyhlášce 80 nenajdete a její platnost je tedy více než sporná, ale je těžko tuto skutečnost vysvětlovat idotovi, který ji právě osadil a dme se nad svým činem (normálnímu člověku těžko pochopitelnou) pýchou. Správní montanisté jsou samozřejmě pro takové případy vybaveni samolepicí fólií, na které je plotterem vyřezána značka náhradní. Zastavil jsem proto svůj expediční motocykl a vyhledal v batohu neškodné omezení rychlosti na sto kilometrů v hodině. Nalepil jsem je na původní značku, uhladil, pár minut zálibně pozoroval, pak opět nasedl, uvedl stroj v chod a pokračoval v jízdě. Sjel jsem serpentinami na dohled od mlýna, který autor značek zadaptoval na krajně nevkusné rekreační středisko a tam mne zastavila další značka, zakazující tentokrát mimo vjezdu na pozemek i samotný vstup per pedes. I ponechal jsem motocykl před značkou a pokračoval pěšky ke stavbě, kde mne již z dálky vyhlížel nepřátelsky vyhlížející muž s zavile štěkajícím šakalem.“

 

„Po krátké výměně urážek mne od ataku hlídačova zvířete zachránila jednak bezostyšná lež, že jsem o návštěvě domluven s majitelem areálu (jehož jméno jsem si před tím vyhledal na Internetu), jednak pohrůžka, že bude-li šakal na mne poštván, bez milosti ho okamžitě zastřelím z legálně držené zbraně a pak učiním v sebeobraně totéž s hlídačem. Patřičnou váhu mé hrozbě dodala patrně skutečnost, že se mi na opasku houpalo hrozivé pistolové pouzdro koupené v berounském Armyshopu plné detekčních trubiček na CO2, což pro podobné případy vřele doporužuji,“ dodává sebevědomě Surikata.
„Provázen nenávistným zrakem novodobého slouhy a psovoda v jedné osobě jsem přešel po břehu náhonu přes areál krajně ohyzdně přestavěného mlýna a po dvou stech metrech zabočil do rokle. Zpočátku vypadala jako každá jiná v okolí. Strmé, srázné, místy skalnaté stěny, na dně nehluboký okrový potok, přes něj popadaná torza uhynulých stromů. Po sto metrech se rokle poněkud rozšířila, levý břeh potoka se stal pozvolnější a již z dálky na něm byly patrné rozsáhlé černé haldy. Na nich je zajímavé, že je místní usedlíci a dokonce i někteří subintelektuální montanisté omylem považují za zbytky po těžbě černého uhlí. Zažil jsem dokonce laedra jednoho nejmenovaného speleoklubu, který při jakémsi bivaku v podobném místě nanosil na skomírající táborák několik kýblů totálně ohnivzdorné černé břidlice, slibuje přitom ostatním, že teprve teď se pořádně zahřejou. Podporu podobným teoriím skýtá i fakt, že v těchto lokalitách bývá staleté zbořeniště, kterému se v souladu s tradicí dodnes říká „olejna“. Nevím proč, ale v nepoučených jedincích tenhle název asociuje představu, že se v oněch místech z onoho imaginárního uhlí bůh ví jakým způsobem lisoval olej. Skutečnost je ovšem taková, že v lokalitách tohoto typu se těžila černá kamenečná břidlice a v zmíněné olejně se zpracovávala na dýmavou kyselinu sírovou, obecně zvanou oleum. Haldovina má dodnes tak nízké Ph, že se na ní málokdy uchytí nějaká vegetace.“

 

„Zasutý vchod do systému jsem našel hned na první pokus. Stačila hodina práce s montanistickými hráběmi a z odkrytého otvoru na mne dýchl chlad podzemí. Nechal jsem čerstvě odkrytou díru dvacet minut větrat a vydal se hledat další dva vchody, o kterých se zmiňuje R.Jirkovský v Hornickém věstníku z roku 1924. Našel jsem je, ale jsou, bohužel, v takovém stavu, že bych je asi nikdy nevykopal. Vrátil jsem se ke svému otvoru a po orientační detekci CO2 se nohama napřed zaplazil dovnitř. Ocitl jsem se v krásně barevné poměrně suché štole, jejíž počvu kryla pěticentimetrová vrstva hustého okrového bahna, na němž nebyla patrná jediná stopa lidské nohy. Chodba byla dlouhá deset metrů a na obě strany z ní odbočovaly další dvě štoly. Vydal jsem se bližší z nich doprava, to jest na jih. Moji výzkumnou pouť ukončila po šedesáti metrech čelba, naštěstí dva metry před ní dávní horníci vyrazili křížení vedoucí jednak na jedné straně k dalšímu zasypanému vchodu z rokle, jednak v opačném směru do druhé paralelní štoly, z které odbočovalo několik chodeb do prostorných vyrubaných dobývek. Touto štolou jsem se vrátil zpět do přístupové chodby k prokopanému vchodu a vydal se zkoumat severní část systému. Štola bližší ke vchodu mne zavedla do nevelké zatopené komory, z které vede šikmo dolu stejně beznadějně zatopené hloubení. Vzdálenější štola zahnula na východ a chvíli se svažovala dolu a zmateně klikatila, až skončila bez jakékoliv rozrážky po sto dvaceti metrech čelbou. Místo, kde na vnitřní systém navazoval třetí zasypaný vchod, jsem nenašel. Buď s tímto dílem nekomunikuje a nebo, vzhledem k tomu, že je výškově o dva metry níže, než ostatní dva portály, je možné, že ústí do nižší úrovně, přístupné zatopeným hloubením.
Po ukončení průzkumu, načrtnutí orientační mapky, nezbytném fotografování a odběru několika vzorků atapických sulfidů jsem důl opustil, vchod založil velkými kameny z potoka a vše úhledně zahrnul hlínou.
Při návratu kolem mlýna na mne šakalí muž z okna povykoval, že majitel o mně vůbec neví a podle jeho přání mám vyčkat příjezdu policie, kterou ne mne obětavě zavolal. Zakřičel jsem na něj, že na policii počkám ve stínu v lese, došel k motocyklu a pokojně odjel,“ končí vyprávění Surikata.

Surikata CM, PMS, SRNS „Je pozoruhodné, že ač jsem na tuhle akci lákal několik kolegů, nikdo neprojevil zájem se jí zúčastnit. Je to jistě škoda, protože podobný dement, jakým byl onen mlýnský hlídač se jen tak nevidí a určitě stojí, jako místní pozoruhodnost, za zhlédnutí. Dodám ještě, že okrové bláto je zrádně kluzké a ač jsem dolem kráčel v zánovních kanadách, ani jejich zachovalý vzorek nezabránil, abych dvakrát nepadl na záda. Dlužno podotknout, že okrové skvrny nelze nijak účinně bezezbytku z oděvu vyprat.“