„Ahoj kreténe,“ pozdravil bodře  Pažout Surikatu, když k němu na berounském nádraží přistupoval do auta, aby se společně vypravili na seminář Speleo Four Rum do Michalových Hor.
„Copak sis to připravil za prezentaci?“ odpověděl mu Surikata, hledící s údivem na velký balík, který Pažout nacpal na zadní sedadla.

Nedílnou součástí Speleo Four Rum jsou každým rokem exkurze do místního podzemí.

„Budu přednášet o irských tancích,“ odvětil hrdě Pažout, „a své vystoupení budu hojně doprovázet živými praktickými ukázkami. V tom balíku vezu potřebné propriety jako zelený přiléhavý trikot a krátkou sukénku s krajkovým lemováním.“
„Proč budeš, pro boha, na semináři o podzemí přednášet o irských tancích?“ zděsil se Surikata. „Co to má společného  s tématem?“
„Přední irský světec Svatý Patrik žil v jeskyni a vždy po ránu v ní tancoval s velšskou ovcí, která se jmenovala Sandy,“ opáčil ledabyle Pažout. „Je to doloženo v Zeyerově Písni o svatém Patrikovi, v osmdesátém pátém verši. Navíc se domnívám, že moje presentace tím, že bude odlišná od fádního promítání nebo rádoby odborného žvanění  ostatních účinkujících, na sebe zaslouženě strhne pozornost a já vyhraju hlavní cenu – roztřepeného bobra.“
Surikata obrátil oči v sloup, nastartoval, mlčky vyjel z nádražního parkoviště a zamířil na dálnici. Představa, kterak bude Pažout v Plané před jeskyňářským publikem na pódiu tancovat v krátké sukénce za doprovodu irských melodií, však jeho představivosti nedopřávala klidu.
„Poslyš, Pažoute,“ pravil zamyšleně, „viděl jsem onehdá nějaké skotské tance na Youtube. Pamatuji si, že je tancovaly štíhlé zrzavé dívenky v zelených šatičkách. Nedovedu si to vystoupení dost dobře představit v tvém podání – přece jen měříš sto šedesát centimetrů a vážíš sto dvacet kilo.“
„Sto dvacet pět,“ opravil Surikatu hrdě Pažout. „To, cos viděl na Youtube je stylizovaná podívaná pro hlupáky, které na tomto světě úspěšně reprezentuješ. Svatý Patrik byl menší a tlustší než já, o ovečce Sandy ani nemluvě. To, že ses ty koukal na nějaké vyskákané vychrtliny je dáno pouze tím, že v médiích stále vítězí kult vyzáblosti a vytváří zcela falešný obraz, který nemá vůbec nic společného se skutečností, o historii nemluvě. Irské tance se ve čtvrtém století, kdy svatý Patrik, biskup z Armaghu žil svůj plodný život, nikoliv bez příčiny nazývaly tance tlustých mužů.“
„Aha,“ řekl ne zcela přesvědčený Surikata a podřadil, protože se před ním objevilo pomalu jedoucí vozidlo silniční údržby.

Pažout převlečený za Elvíru sní o své roli irské tanečnice

„A o čem budeš přednášet ty?“ zeptal se Pažout. „Zase o důlním koníčkovi, jako loni?“
„Ne,“ odpověděl Surikata. „Tedy.. vlastně ano. Budu přednášet o temném a nepěkném období v dějinách mníšeckého dolu Skalka, kdy tam v padesátých letech docházelo k masivnímu zneužívání důlních koní a důlních žiraf.“
„K zneužívání?“ podivil se Pažout. „To jako, že s nimi tamní horníci páchali zoofili a sodomii?“
„Ale ne,“ pohoršil se nad Pazourovými představami  Surikata, „to bylo zcela jinak. Představ si padesátá léta v dole. Umounění, ale usmívající se horníci, utahaní důlní koně, zapřaženi do vlaků plných mizerné sedimentární rudy. A do téhle situace si někdo na ústředí vymyslí, že by na místo těch koní měly přijít důlní lokomotivy.“
„No a co je na tom zajímavého?“ zeptal se otráveným hlasem Pažout.
„Ze začátku nic,“ pokračoval Surikata. „Přesto, že se ústředí snaží celou akci utajit, mezi koňmi se cosi proslechne a začnou se šířit znepokojivá slova. U části koní plán vyvolá paniku. Jde o zvířata, která už desítky let nespatřila denní světlo, v dole se zcela aklimatizovala a představa, že by měla důl opustit, v nich vyvolává hrůzu. Několik koní zpanikaří a spáchá rituální sebevraždu skokem do slepé jámy. Těžba se zpomalí, protože zbylých koní je málo a lokomotivy není možné zprovoznit, jelikož v dole zatím není nataženo trolejové vedení.“
„To zní dramaticky,“ poznamenal Pažout. „Nezapomeň za chvíli odbočit z dálnice na Mariánky.“
„Situace v dole Skalka se stává kritickou, „ nenechal se Pazourovým nezájmem znepokojit Surikata. „Nedaří se plnit plán těžby, koně nejsou a tak musí situaci vyřešit zoologická zahrada, která do Mníšku promptně posílá deset mladých silných a přebytečných žiraf, které jsou pro další chov z genetického hlediska nevyhovující. Žirafy se rychle aklimatizují, jsou chápavé a ochotně se nechávají od zbylých koní vyškolit v tahání vozíků. Zpočátku zmatená a vyhrocená situace se zvolna konsoliduje. Důl opět jede na plný výkon a daří se i natahnout troleje pro lokomotivy. Tak přichází den, kdy do dolu vjede první elektrická lokomotiva metalist. Nedojede však daleko, protože zvědavé žirafy, které se na její první jízdu přijdou podívat, strhnou svými dlouhými krky trolej, ta se zkratuje a následně vyhoří špatně jištěná rozvodna. Jedna žirafa na následky zranění elektrickým proudem umírá.“
„Tak to dopadá, když se vše dělá narychlo a bez rozmyslu s jediným cílem, aby to bylo co nejdříve hotovo,“ zafilozofoval si Pažout.
„Ústředí, které chce modernizovat za každou cenu, výpadek rozvodny řeší nasazením dieselové lokomotivy BND 30 a to přináší problém. Horníci se kouřící a vrčící lokomotivy bojí, prchají před ní a odmítají ji obsluhovat. Kdosi na ústředí rozhoduje, že za strojvůdce této lokomotivy budou proto zaškolenii nyní už přebyteční koně. Tvrdí, že kůň je pro takovou práci dostatečně inteligentní zvíře, o čemž je, jak se později zjistilo, přesvědčen známým případem von Ostenových Elberfeldských koní, které jejich chovatel naučil počítat. Koně se řízení lokomotivy ochotně ujímají a protože v dole není ani tráva a nehřínají tam klisny (zkrátka věci, které by nežádoucím způsobem rozptylovaly koňskou pozornost), probíhá projekt celkem úspěšně a tři koně se naučí lokomotivu rozjet i zastavit.“
„Co že to dělají ty klisny? Hřímají?“ zajímal se Pažout.
„Hřínají,“ poučil ho Surikata. „říká se také řínají nebo vláčkují, což ale nemá nic společného s taháním důlního vlaku. Prostě jsou v říji.“
„To je důležité vědět,“ uspokojil se Pažout.

Kůň Ferda zodpovědně řídí lokomotivu BND 30. Nejšťastnější byl ve chvíli, kdy vyfasoval nové montérky

„ Dvacátého prvního dubna 1955 pak vyjíždí první důlní vlak tažený lokomotivou, řízenou nejschopnějším důlním koněm Ferdou. Je to velká sláva, v dole je přítomen ministr průmyslu a kůň bez vystřídání spolehlivě ovládá lokomotivu celou směnu. Jeho kolegové si vedou neméně zdatně a na ústředí si zodpovědní úředníci mnou ruce. Tento ideální stav však trvá pouhý týden. Pro žirafy, které se do kabiny lokomotivy nevejdou, ztrácí práce v dole smysl. Nikdo je nepotřebuje, horníci jim několikrát  zapomenou dát nažrat. Žirafy se v depresi potulují po strojovně a osmadvacátého dubna je jedna z nich sražena na hlavním překopu lokomotivou, kterou řídí právě Ferda. Žirafa srážku nepřežije. Nikdy se nevyšetřilo, zda šlo o souhru nešťastných náhod či zda žirafa, deprimovaná svou bezprizorní situací, pod rozjetý vlak skočila schválně. Nešťastný strojvůdce, kůň Ferda, se po nehodě zhroutí a musí být vystřídán. Směna je předčasně ukončena, přijíždí báňská vyšetřovací komise, ale když se začne shánět po svědcích nehody, zjistí, že žádní koně ani žirafy (mimo té jedné, přejeté) v dole nejsou. Rozrušená zvířata využila chaosu a utekla do starých dávno nepoužívaných prostor dolu, kam se za nimi z bezpečnostních důvodů nikdo neodvážil.“
„A sakra,“ ulevil si Pažout. „To je ale nepřehledná a zapeklitá situace.“

Dobrácký důlní koník Ferda a veselá žirafí samice Lanka v sobě zjevně nalezli zalíbení

„No právě,“ přitakal Surikata. „Představ si že důl zase stojí, protože není k dispozici žádný použitelný strojvůdce pro dieselovou důlní lokomotivu a stržené dráty pro elektrické metalistky zatím nejsou opravené. K tomu se kdesi v podzemí pohybuje parta důlních koní plus devět žiraf s razičským náčiním a zcela mimo kontrolu hloubí někde dole stále další a další chodby.“
„Hrůza“ podotkl Pažout a celý se otřásl jako pes, který vylezl z vody. „Co tam ti koně a žirafy vlastně žerou?“
„Loví zimující netopýry, nedávno jsem o tom natočil film,“ vysvětlil Surikata. „Ale věnujme se našemu příběhu. Ústředí poslalo do Mníšku dva vysloužilé strojvedoucí z Příbrami a těžba se po nucené odstávce zase rozběhla. Úředník, který vymyslel, že lokomotivy budou řídit koně, byl přeřazen na jiné místo a na koně a žirafy kdesi v podzemí se postupně zapomnělo. Zvířata, ponechaná svému osudu propadla kultu volné lásky a divoce se pářila mezi sebou bez ohledu na to, že patřila ke zcela odlišným živočišným druhům. Z toho pak vzniklo genovými mutacemi mnoho podzemních zrůd, z nichž se některé zapsaly i do mythologie, jako třeba trojhlavý pes Kerberos, střežící podsvětní říši dávných Řeků. Ve skutečnosti to nebyl trojhlavý pes, ale trojhlavý ponny. Není vyloučeno, že se stejným způsobem objevil v Mínoově labyrintu zlopověstný Minotaurus – člověk s býčí hlavou, po té, co se parta mníšeckých koní a žiraf prokopala pod zemí až na Krétu. I v tomto případě staré báje poněkud přehánějí – Minotaurus nebyl člověk s býčí hlavou, ale dvounohý míšenec koně a žirafy. Býčí podobu mu přisoudily teprve tamní pověsti, které respektovaly krétský býčí kult.“

Velká důlní tragedie, která spustila všechny temné a nečekané události, o kterých pojednává tento článek. Zhroucený Ferda a mrtvá žirafa.

Pažout usnul a začal hlasitě chrápat. Surikata si pomyslel cosi o perlách a sviních, odmlčel se a dál se věnoval řízení.

Surikatova přednáška o zneužívání důlních  koní a žiraf v železorudném dole v Mníšku pod Brdy  nevzbudila očekávaný ohlas. Několik jedinců během presentace znechuceně odešlo a potlesk svým zvukem připomínal spíše facky, dopadající na nešťastníkovu upřímnou  tvář. Pažoutův divoký, procítěný a profesionálně provedený irský  tanec naopak probudil v publiku nadšené ovace. Pažout musel ve své kráké sukénce s krajkou přidat několik přídavků a roztřapený bobr mu unikl jen o vlásek.