Knížka měla být volným pokračováním tehdy již vyprodané Podzemní Prahy, což znamenalo stejný formát a několik stovek ilustračních fotografií z produkce berounského fotografa Martina Majera. Protože se Martinovi zrovna v té době narodil druhý syn, a nebylo tedy jisté, zda svázán otcovskými povinnostmi stihne sám nafotit všechny požadované lokality, oba autoři mne požádali, abych to, co bude chybět, doplnil.

Když se vydáváte do podzemí, je třeba konspirovat. Nám se osvědčilo převlečení za kardinály.

„Ta knížka by se na rozdíl od Podzemní Prahy měla týkat pouze hornictví a činností, které s ním souvisí,“ řekl Václav, když jsme se sešli u něj na Proseku. „Vynecháme pro tentokrát jeskyně, stoky i městské vodovodní přivaděče, krypty či starobylá sklepení. Oproti tomu je nutno nafotit nejen interiéry důlního podzemí, ale i věci, které s ním souvisí na povrchu. Tím nemyslím, pouze těžní věže, propady, haldy a jiné pozůstatky hornických areálů, ale třeba kostely, které vyrostly jako poděkování svatým hornickým patronům. Vhodné budou i lesy, co poskytovaly dřevo nejen pro důlní výztuž, ale i pro výrobu dřevěného uhlí potřebného pro první vysoké pece. Nezapomeňte na potoky přivádějící vodu pro pohon důlních strojů a foťte i krajinu, kterou přetvořila hornická činnost.“
„Já vyfotím několik koní,“ navrhl jsem. „Kůň je zvíře, provázející horníky od nepaměti, když jim z temných a stísněných podzemních prostor pomáhal vytáhnout důlní vozíky s vytěženou rudou. Bude to hold všem těm koním, kteří byli přinuceni opustit své sluncem prozářené pastviny a strávit zbytek života ve věčné tmě a chladu s těžkým rachotícím nákladem za zády.“
„Foťte vše, co se vám bude líbit, ať máme z čeho vybírat,“ ukončil debatu Václav a my se rozešli ke svým domovům.

Fotografování podzemních objektů je sice z technického hlediska vcelku jednoduché, ale zároveň logisticky problematické tím, že se do fotografovaného podzemí musíte nějakým způsobem dostat. U důlního podzemí je problém navíc umocněn skutečností, že báňské předpisy a Zákon o přestupcích neoprávněný vstup do důlních děl zakazují a pokutují. Znamenalo to poprosit organizace, které mají důlní díla, jež jsme hodlali nafotit ve správě o umožnění přístupu a zároveň o povolení v těchto objektech fotografovat.
Udivila nás ochota, s níž nám ti, které jsme oslovili, vyšli vstříc a stejně tak nás překvapilo striktní odmítnutí Správy Českých jeskyní, když jsme její vedení poprosili o svolení vyfotit si pseudokrasové komory v opuštěném fluoritovém dole na Děčínském Sněžníku.

Tak zrovna tuhle fotografii jsme do knihy nevybrali.

A tak týdny ubíhaly. Martin pilně fotografoval, protože měl mimo Podzemních Čech na práci ilustrování několika dalších knih a já zatím vyčkával, a přemýšlel, co vyfotit, aby to bylo alespoň trochu zajímavé, ale stále mne nic nenapadalo. Až jednou, když jsem si prohlížel své staré fotografie z předchozích podzemních výprav v marné naději, že by z nich šlo do knihy něco použít, vzpomněl jsem si na velkolepou třicet metrů vysokou podzemní komoru v železnorudném dole Na Černé rudě. Má totiž vysoko ve stropě proražené dva otvory, kterými za vhodných podmínek dovnitř proudí  v úzkých pruzích denní světlo, což působí podobně, jako když sluneční paprsky proniknou okny zšeřelého chrámu v rovnoběžných zářících sloupcích   přímo na oltář.

Vyjednat s podnikem Diamo Příbram, jemuž péče o Černou rudu přísluší, návštěvu dolu trvalo pouze jeden den a tak jsme s báňským technikem Petrem Kopečným a figurantkou Elvírou jednoho pošmourného deštivého rána vyjeli směrem na Kutnou Horu. Na obloze visely těžké šedivé mraky a stav počasí v nás probouzel depresivní nálady.
„Do nitra dolu se dostaneme s povrchu úpadnicí,“ připomněl jsem, když jsme byli od cíle vzdálení posledních deset kilometrů „Není sice nijak extrémně strmá, ale uvnitř bývá napadané listí a se stropu kape voda. Proto do ní raději slezeme po laně pro případ, že by někdo z nás uklouzl, upadl a pak se bezmocně za poděšeného křiku kutálel až na dno. Úvazy a slaňovací pomůcky jsem přibalil po třech sadách, ať máme každý své vybavení. Lan je v autě také víc, než budeme potřebovat.“
„Slyšela jsem od Pažouta, že název úpadnice se používá pro část dolu, kde znavení horníci často padali a zraňovali se,“ pravila s bezelstným výrazem Elvíra.
„To rozhodně ne,“ zhrozil se Petr.“ Úpadnicí nazýváme šikmou chodbu, která není zcela vertikální, jako je tomu u šachty, ale není ani vodorovná, jako obyčejná štola. Je to zkrátka jáma, která vede prudce šikmo dolu pod zem, čili upadá.“
„Upadá morálka, zdvořilost, dobrý vkus a slušné mravy. O nějaké úpadnici jsem nikdy nic podobného neslyšela,“ mumlala zatvrzele Elvíra, odmítajíc se s tím pro ni podivným slovem smířit.

Doly bez úpadnic se začaly razit teprve  po protestech horníků, co v úpadnicích neustále padali.

Když jsme zastavili před dolem, zatažená obloha se roztrhala a zpoza mraků vykouklo nesmělé jarní slunce.
„Přeje nám štěstí,“ řekl jsem, zatímco Petr uvazoval čtyřicetimetrové lano k ocelové konstrukci nad strmě klesající chodbou, kterou kdysi těžní stroj z hloubi dolu vytahoval na povrch vozíky naložené železnou rudou. „Kdyby vítr ty mraky nerozfoukal, mohli jsme se se slunečním svitem procházejícím okny ve stropě a tím i zamýšleným fotografováním rozloučit.“
„Je určitě nutné lézt dovnitř tou hnusnou dírou, které říkáte úpadnice?“ ignorovala můj proslov Elvíra hledící s krajní nedůvěrou do otvoru, kam Petr právě hodil volný konec lana. „Nějaká jednodušší cesta by k dispozici nebyla? Vzala jsem si s sebou na focení bílé svatební šaty a pokud v nich polezu dolu a upadnu, umažu se tak, až budu vypadat jak nějaká tuctová šmudla či dokonce zanedbaná špindíra.“
„Tou úpadnicí pouze sestoupíme na první patro dolu, což není daleko,“ vysvětloval jsem. „Potom už vcelku pohodlně dojdeme po rovině na místo, kde máme v úmyslu fotit a teprve tam se převlečeš do svých bílých šatů. Jiná cesta dolu nevede, leda že bychom se odhodlali slanit nějakých třicet metrů přímo do komory dírami v jejím stropě a tu samou výšku pak vylezli po laně zpět nahoru.“
„Jak hluboko tou úpadnicí polezeme?“ zajímalo Petra.“
„Řekl bych nějakých ubohých deset až dvacet metrů,“ odhadl jsem, rozpomínaje se na dobu, kdy jsem důl Na Černé rudě naposledy navštívil. „S trochou opatrnosti se dá na dno sejít bez lana, ale dole hornina tvoří nepříjemný přes metr vysoký oslizlý schod, na kterém člověk snadno uklouzne, upadne a zlomí si několik údů.“
„Nebylo by jednodušší slanit a následně zas vyšplhat těch třicet metrů?“ tázala se Elvíra, zatímco si balila věci, které ponese s sebou. „Nevím čím to je, ale k té vaší úpadnici nemám žádnou důvěru a už vůbec se mi nelíbí představa, jak padám z nějakého oslizlého schodu.“
„Lano visící dolu do komory by nám hyzdilo fotky a těžko by se retušovalo,“ vymlouval jsem se, nemaje nejmenší chuť šplhat po laně jak cvičená opička. „Ale dost řečí. Slezu teď úpadnicí dolů a jakmile budu na dně, zajdu za roh, aby na mne nepadaly kameny, které při vašem sestupu uvolníte. Odtamtud na vás zavolám, že je cesta volná. Po mně poleze Elvíra a až se také schová do bezpečí, uzavře naši skupinu Petr.“
A s těmi slovy jsem začal opatrně sestupovat. Chodba byla kluzká, občas se mi pod nohama pohnul kámen, aby se pak s rachotem zřítil do hlubin. Podíval jsem se nahoru a perspektiva mé kolegy zmenšila na velikost směšných dětských maňásků.
„S těmi deseti nebo dvaceti metry, jsem se asi poněkud spletl,“ uvědomil jsem si, když se mi vzápětí slaňovací brzda zarazila o uzel na konci lana.
„Hej,“ zvolal jsem nahoru. „Ten pitomý špagát nestačí na dno a dokonce ani k tomu schodu, který s jeho pomocí musíme zdolat. Skočte do auta pro další lana a pošlete sem mi jedno, ať ho mohu navázat.“
„Ten špagát není pitomý,“ ozvala se shora Elvíra. „Pitomý jsi ty, když sis myslel, že tahle díra bude mít pouhých deset metrů. Říkal jsi přece, že ta komora, kam jedeme fotit, je vysoká přes třicet metrů a podle Pythagorovy věty musí tedy být šikmá chodba, vedoucí ze stejné výšky na úroveň dna té komory o dost delší. Slyšel jsi někdy výraz přepona pravoúhlého trojúhelníka?“
Petr neříkal nic, otočil se a zmizel mi ze zorného pole, aby se po chvíli objevil s dalším lanem.
„Jak tě tak odsud pozoruju, jevíš se mi vůbec dosti tupý,“ pokračovala ve svých invektivách Elvíra. „Jsem moc zvědavá, jestli ta dvě lana při svém chabém rozumu dokážeš vůbec svázat.“
Petr mi poslal druhé lano dolu. Vzdor Elvířiným pochybám se mi je podařilo po určitém tápání úspěšně, byť nepříliš zručně navázat, překonat s jeho pomocí kluzký schod a ocitnout se ve zdraví na štolovém patře. Zašel jsem za roh a zavolal nahoru, ať leze Elvíra.
Když jsme se všichni ocitli pod úpadnicí, posvítil jsem do chodby, vedoucí ku kýžené dobývací komoře. Světlo se odrazilo od vodní hladiny a jeho odlesky se roztančily po stěnách štoly.
„Co to je?“ zaječela Elvíra a ukazovala před sebe do chodby.
„Co by to bylo?“ řekl jsem, „štola je to. Petr ti to určitě rád potvrdí.“
„Zeptám se tedy jinak,“ pravila vztekle Elvíra.“ Co je to v té štole?“
„Myslíš tu vodu?“ zeptal jsem se nechápavě. Ta po padesáti metrech skončí a komora bude úplně suchá.“
„A jak je asi ta voda hluboká?“ vřeštěla Elvíra.
„Já bych řekl necelý metr,“ usoudil Petr. „Možná o něco víc.“
„Aha,“ řekla Elvíra. „Voda je metr hluboká. Ty i Petr jste se navlékli do brodících holínek až pod zadek. A jak myslíte, že jsou vysoké ty gumovky, které mám na nohou já?“
„Třicet centimetrů?“ hádal Petr. „Aha, ty asi tou vodou neprojdeš. To nevadí. Vezmeme tě někdo na záda a vodou tě proneseme.“
„Podívejte se, jak je ta štola nízká,“ prskala Elvíra. „Má stěží metr sedmdesát na výšku. Sami se musíte sehnout a když vám vlezu na záda tak už se do ní vůbec nevejdete. Vy mne neponesete na zádech. Já vám řeknu co uděláte. Nebo to snad víte sami?“
Vrtěli jsme s Petrem hlavami, že nevíme.
„“Vy vylezete ven,“ soptila Elvíra, „vezmete si v autě sekyrku a zhotovíte z klacků, větví a několika metrů lepicí pásky pohodlná nosítka. S těmi se vrátíte zpátky a přes tu vodu mne přenesete.“
„Zažil jsem ledacos,“ opáčil jsem a posadil se na veliký kámen. „Potkal jsem nadšence, kteří hledali v zasypané šachtě na Březině ukrytou nacistickou tajnou zbraň, tak zvaný parní bombardér. Věřili, že až ho vyhrabou a vytáhnou ven, tak do něj nalijí vodu, zatopí mu pod kotlem a pak s ním odletí domů do Prahy. Jindy jsem byl na výpravě s člověkem, který před každým vstupem do podzemí snědl hrst hlíny a tvrdil, že mu pročišťuje mozek. Nikdy jsem ale neviděl, že by někdo nosil starým dolem zhýčkanou modelku v nosítkách z klacků, větví a několika metrů lepící pásky jako egyptského faraona.“
“Tak holt to uvidíš dneska,“ odsekla Elvíra. „A koukejte s sebou pohnout, je mi zima a nehodlám tady mrznout věčnost.

Smutného horníka se žlučníkovou kolikou jsme do knihy také nezařadili, abychom nerozplakali čtenáře

Za půl hodiny jsme se vrátili k Elvíře s nosítky. Nelze říci, že by nosítka byla extrémně elegantní, ale dělali jsme, co jsme mohli a sedátko jsme pohodlně vycpali trávou.“
„Fuj, vypadá to jako máry,“ zhodnotila naši práci Elvíra.“ Budu si na tom paskvilu připadat jako umrlec.“
„Naskoč a nezdržuj,“ vybídl ji Petr. „Kdyby Václav Cílek viděl, jakým protivenstvím čelíme kvůli focení pro knihu, dostal by z nás bezesporu psotník.“
Prošli jsme s Elvírou v  nosítkách bez komplikací úsek s hlubokou vodou  a do komory, kterou jsme chtěli fotit, zbývalo pár desítek metrů.
„To s tím parním bombardérem v zasypané šachtě na Březině jsi myslel vážně?“ zeptal se Petr, kterého zřejmě vize tajného německého letounu znepokojovala.
„Naprosto vážně, potvrdil jsem. “Jak jsem pochopil, těm mládencům někdo kdysi namluvil, že ke konci války, kdy byl nedostatek klasických pohonných hmot, vyvinuli Němci prototyp letadla poháněného parním strojem, kterému dostačovalo k pohybu nějaké klestí a trocha nekvalitního uhlí. Tvrdili mi, že stačí z běžného letadla vyhodit motor, zamontovat místo něj menší parní stroj, za letadlo přidělat tendr s uhlím a místo druhého pilota přijmout topiče. Svojí vizí natolik žili, že byli schopni deset minut řešit otázku, zda by parní bombardér s pořádně roztopeným kotlem byl schopen rychlostně konkurovat čtyřmotorovému Liberátoru.“
„A k jakému závěru došli?“ chtěla vědět Elvíra, která se mezitím vyhrabala z odstavených nosítek.,
„ Oni tomu svému parnímu bombardéru natolik propadli, až naprosto nekriticky tvrdili, že kdyby za sebou netáhl tendr s uhlím, předhonil by možná plně vyzbrojeného Spitfira,“ vysvětlil jsem. „Přesvědčovali mne, že vše závisí na pouze na vhodně zvoleném sklonu listů vrtule. Jejich posedlost parním bombardérem byla fascinující. Ještě dnes, když si na ně vzpomenu, pozvednu svůj zrak mimoděk k nebi v naději, že tam uvidím tiše letět dýmající siluetu bombardovacího letadla z druhé světové války. A hele, už jsme na místě. Elvíra si obleče svatební šaty a my půjdeme vymyslet nějakou fotokompozici.“

Surikatův autoportrét z Jeronýma jsme původně chtěli použít na obálku, ale vzhledem k tomu, kolik lidí toho ušlechtilého člověka nesnáší, jsme od takové myšlenky opustili.

O čtrnáct dnů později jsme se opět sešli s Václavem Cílkem, abychom zhodnotili, jak jsme s materiálem ke knize daleko.
„Tak kolik jsi nafotil koní?“ obrátil se na mne Václav, když skončil prohlížení Martinových fotografií.
„Mám-li být upřímný, zatím žádného,“ přiznal jsem rozpačitě. „Zato jsem navštívil důl Na Černé rudě a vyfotil tamní monumentální komoru ozářenou zvenku sluncem způsobem, jaký rádi používají renesanční malíři na svých obrazech.“
„Ty znáš nějakého renesančního malíře či jeho obraz?“ podivil se upřímně Václav.
„Zatím ještě ne, ale jakmile ta kniha vyjde, tak se určitě s nějakým seznámím.“ řekl jsem po pravdě.
„Docela by mne zajímalo, jak je možné že ses do toho dolu odvážil,“ pokračoval Václav. „Pokud si vzpomínám, ještě nedávno ses bál tmy, výšek, hloubek a všeho, co se pohybovalo v šeru, ať to bylo živé či mrtvé. Kdykoliv jsme šli společně navštívit nějaké podzemí, zůstal jsi před vchodem pod záminkou, že střežíš naši bezpečnost.“
„To máš tak,“ začal jsem ze široka. „Někdy kolem roku 2002 jsem založil web o dobrodružných výpravách do podzemí a plnil jej smyšlenými historkami o odvážných a smělých průzkumnících, jejichž těla jsou jako stroj a v jejichž duších není ani stopa po jakémkoliv strachu. Problém ovšem byl v tom, že v mých historkách vystupovali skuteční lidé, moji kamarádi. A když jsme se na nějaké výpravě potkali s nějakou jinou partou, která nás znala z mého webu, docházelo k trapným situacím, kdy si ta parta myslela, že jsme tak skvělí lezci, jak o nás píšu v těch vylhaných historkách a požadovala, aby tak odvážní a zkušení jedinci, jako jsme my, vedli celou společnou akci. A to jsme udělat nemohli, protože jsme něco takového dokázali jen na papíře, či spíše na Internetu. A jak šel čas a my si připadali díky takovým konfrontacím s realitou stále trapněji, donutilo nás to na sobě zapracovat. Absolvovali jsme různé lezecké kurzy, učili se zachraňovat bezvládného kolegu na laně, a ač se to zdálo nemožné, zjistili jsme, že strach jde do jisté míry eliminovat zvykáním si na ty situace, které ho vyvolávají. A tak dnes, když mi někdo řekne – hele, slaníš první támhle do té díry, tak tam sice neslaním, ale určitě se ani nerozpláču strachy jako dřív. Zkrátka řečeno, to, co jsme si o nás navymýšleli a publikovali, nás donutilo se takovými stát. Dohnala nás naše vlastní imaginace.“

Ani štolu číslo jedna jsme nezařadili do výběru, protože známe lidi, co mají fobie z železničních kolejí

„Neuvěřitelné,“ okomentoval můj monolog Václav. A z tónu, jakým to řekl, bylo znát, že mi opravdu nevěří. „A teď ukaž, cos vyfotil,“ dodal.
Připojil jsem k Martinovu notebooku přenosný disk se svými fotografiemi a nalistoval důl Na Černé rudě. Na monitoru se objevila velká prostora, do níž z proraženého stropu pronikají dva světelné sloupce a ozařují dole na dně stojící ženskou postavu v bílých svatebních šatech a rozpaženýma rukama.
„Proboha, co to je?“ hlesl Martin, vytřeštiv zrak jako by trpěl exoftalmem.
„To je dobývací komora v dole Na Černé rudě,“ objasnil jsem záhadu.
„To poznám,“ řekl Martin, „ale na co si to tam Elvíra hraje?“
„Elvíra představuje anděla vítězství ve velebném skalním chrámu, “ navrhl jsem určité vysvětlení.
„Nedokážu pochopit, proč fotíš do knížky, která pojednává o dějinách, vývoji a vlivu hornictví v českých zemích jakési pofidérní anděly?“ kroutil hlavou Martin. „Ke vší té hrůze Elvíře na té fotografii navíc chybí křídla, takže to, že jde o nějakého anděla vítězství, nikdo nepozná. Ten snímek na mne působí, jako kdyby zobrazoval chovankyni psychiatrické léčebny, která   zalezla v ústavním oděvu do sklepa a tam je stižena tancem svatého Víta.“
„Máme nějaké jiné fotografie z dolu Na černé rudě?“ zeptal se věcně Václav.
„Máme odtamtud celkem osm rozličných andělů, “ pospíšil jsem si s odpovědí, „tenhle je ale nejpovedenější.“
„Ten důl působivé místo,“ rozhodl Václav, „jednoho anděla bereme.“
A tak kniha pomalu vznikala. Václav psal, my fotografovali a občas jsme se sešli, abychom společně vybrali, co do knihy dát a co raději ne. A pak náhle přišel červen, text se vrátil od recenzentů a spolu fotografiemi se zamířil do tiskárny. A až knížka ocitne na pultech, obchodů, bude někde uvnitř i fotografie ženy v bílých šatech s rozpaženýma rukama, zalitá světlem. Někomu může vzdáleně připomenout anděla, jinému zase ženu sluncem oděnou, jak se o ní píše v apokalypse anebo třeba psychiatrickou pacientku, postiženou navíc tancem svatého Víta. Tak či onak, je to jen jedna z mnoha ilustračních fotografií, které se čtenáři snaží ukázat, že nejen jeskyně mohou být krásné, ale že svůj půvab mohou mít i důlní prostory, vytvořené za čistě pragmatickým účelem.

Mimochodem, do knihy Podzemní Čechy můžete nahlédnout na této adrese:  http://www.podzemnicechy.cz/