„Už nepolezu do těch pitomých, nudných štol,“ svěřil se Pažout Lišákovi, „budu místo toho hledat skryté poklady.“
„Jejda,“ podivil se Lišák, „mohl bych ty poklady hledat s tebou? Určitě budeš potřebovat dobrého parťáka.“

Najít v podzemí truhlu s pokladem a zmocnit se jí, je Pažoutův velký sen

„Možná“, dělal drahoty Pažout, jsa si dobře vědom své vlastní důležitosti. „Neříkám ani  ano ani ne, ale mohl bych o tvém návrhu případně pouvažovat.“
„Pouvažuj, Pažoute,“ zaprosil Lišák, vyloudiv na osmahlé tváři prosebný pohled.
„Možná bych tě za určitých podmínek přijal do akční  hledačské skupiny,“ uvažoval nahlas Pažout. „V ní totiž musí být zručný a fyzicky vybavený jedinec, který bude mít za úkol vykopání a vyzvednutí nálezu, transport motyk a lopat i další důležité úkony.“
„To bych mohl být já,“ vykřikl Lišák.
„Dále je potřeba, aby v akční hledačské skupině figuroval člověk, který bude jejím mozkem, tedy chytrý, vzdělaný, moudrý,“ nevšímal si Lišákova žadonění Pažout. „Nebude se unavovat kopáním, ale místo toho bude vyhodnocovat případné nálezy i situace, do kterých se hledačská skupina při své činnosti dostane.“
„To bych mohl být také já,“ nabízel se Lišák.
„Nemohl,“ odsekl Pažout. „Tahle role, říkejme jí třeba chytrák, je vyhrazena pro mne.“
„Aha,“ zakabonil se Lišák.“
„Pak je nutné vlastnit harckého kanára,“ pokračoval Pažout. „Píše se o tom ve všech hledačských příručkách. Akorát si zatím nejsem úplně přesně jistý, co to ten harcký kanár je.“
„To já náhodou vím,“ vyhrkl Lišák, doufaje, že s takovými vědomostmi by si možná mohl místo Pažouta nárokovat post chytráka. „Harcký kanár je kožešinové zvíře vzdáleně podobné ondatře.“
„Proboha, Lišáku, ty jsi vůl,“ zhrozil se Pažout. „Je jasné, že role kopáče  je pro tebe jako stvořená. Každý přece ví, že kanár je pták.“
„Nemusí být,“ snažil se hájit Lišák.
„Jak, nemusí,“ rozčílil se Pažout. „Že je kanár pták, vědí i předškolní děti. Je černý, velký asi jako kos a zpívá. Slyšel jsi někdy zpívat ondatru?“
„Nevzpomínám si,“ snažil se nepříjemnou situaci zahrát do autu Lišák. „Běžně ondatry asi v normálních situacích nezpívají, ale mohou nastat okolnosti, kdy jsou k tomu nuceny a pak pějí velmi procítěně a pro náhodné posluchače je takový koncert mimořádným zážitkem.“
„Já mám pocit, že se se svými vědomostmi nehodíš ani na toho kopáče,“ pronesl rezignovaně Pažout. „A to jsem ti mimo kopání a nošení břemen chtěl svěřit i péči o kanára a jeho klícku. Krmení, napájení, čištění od fekálií a tak dál.“
Lišák se zatvářil tak smutně, že by se se nad ním měkčí povaha, než Pažoutova, dozajista ustrnula. Podle  výrazu, který nasadil, zdálo se patřit čištění ptačí klícky  k jeho nejoblíbenějším činnostem.
„V Michalových horách operuje konkurenční skupina s neobvyklým názvem, říkají si Guano,“ poučoval Lišáka Pažout. „Víš co je to guano?“
Lišák zmateně zavrtěl hlavou.
„Guano je odborný název pro ptačí trus,“ dával nemilosrdně Pažout na odiv svou intelektuální převahu. „Víš, proč si ten spolek dal slůvko guano do svého názvu?“
Nebohému Lišákovi nezbylo, než opět bezradně zavrtět hlavou a na tváři se mu rozlil ruměnec.“
„Ták já ti to řeknu,“ smiloval se Pažout. „Skupina z Michalových hor se pojmenovala guanem proto, že má mezi svými členy harckého kanára, který to guáno systematicky a usilovně produkuje.“
Lišák si pomyslil, že Pažoutova logika kulhá na obě nohy, ale mlčel, doufaje, že tak Pažouta přimějě, aby jej pověřil rolí skupinového kopáče, nosiče a čističe ptačích voliér.
„Hledačské skupiny operují v režimu maximálního utajení,“ vysvětloval dál Pažout. „Jsou něco jako tajní zednáři. Dorozumívají se pomocí ne zcela zjevných znamení a tajných znaků. Ta z nich, která má ve svém inventáři kanára, je mezi ostatními hledači pokladů vážená až uctívaná a svoji nadřazenost dává najevo tím, že se pojmenuje po něčem, co má s kanárem cosi společného.“
„Aha, už to chápu,“ zvolal horlivě  Lišák, ač ve skutečnosti nechápal vůbec nic.
Pažout se na něj nedůvěřivě zadíval,  pak rezignoval a pravil: „Přijmu Tě za člena naší skupiny pod podmínkou, že seženeš a příště přineseš toho harckého kanára. Máš na to týden a pokud zklameš, vyberu si jiného, schopnějšího parťáka.“

V některých podzemních objektech stojí zapomenuté důlní vozíky po okraj plné zlatých cihel…

Lišák zkormouceně odešel. Jeho mysl byla zmatená a zmatení se násobilo strachem z nevypočitatelného, všeho schopného Pažouta. Ten se sice k Lišákovi choval zdánlivě přátelsky, leč jeho vášeň pro poklady a přímo zvířecí síla, spolu tvořily nebezpečnou kombinaci.
„Tak co, už jsi sehnal kanára?“ telefonoval Lišákovi hned příštího rána Pažout. „Je čas vyrazit do podzemí za pokladem.“

Typizovaná klícka pro harckého kanára – snímek poskytl Český svaz chovatelů

Se sháněním harckého kanára měl Lišák smůlu – neprodali mu ho dokonce ani v řeznictví, na které spoléhal. Zablekotal proto do telefonu několik nejapných výmluv a Pažout se rozčílil.
„Jestli toho kanára do zítra neseženeš, tak s tebou bez milosti udělám krátký konec. Slyšel jsi, jak jsem poblíž Orinoka v Jižní Americe zápasil s medvědem?“
¨S plyšovým?“ zareagoval ne příliš vhodně Lišák a Pažouta tahle drzost natolik konsternovala, že nebyl půl minuty schopen jediného slova.
„Zápasil jsem s šedým grizzlym,“ zasyčel, když se vzpamatoval a Lišák, kterému Pažoutův hlas připomněl rozzuřenou kobru, se ustrašeně přikrčil.
„Praštil jsem s tím medvědem dvakrát o strom tak silně, až jsem mu urazil hlavu,“ vysvětlil Pažout. „A s tebou, jestli do zítra neseženeš kanára, udělám to samé.“
Zastrašený Lišák raději úplně vypnul telefon, jeho tvář zahalily chmury a v duši se usídlil neklid. Přesto na něj čekalo nenadálé štěstí. Pořadatel, který Lišákovi pomáhal toho odpoledne stavět na náměstí pódium pro vystoupení místního folklórního souboru, se mu svěřil, že doma chová mluvící ptáky loskutáky.
„Nevypadá náhodou takový loskuták jako harcký kanár?“ zeptal se hned Lišák, jsa v ornitologii bolestně nevzdělán.
„Částečně ano,“ připustil pořadatel. „Má zobák, křídla, zpívá a dokonce i mluví.“
„Nemluví ten loskuták nevhodně?“ strachoval se Lišák. „Neprojevuje politicky nekorektní názory, za které bych mohl být popotahován?“
„On ten pták, na rozdíl od papouška, neví pořádně co říká,“ rozumoval pořadatel. „V zásadě jen opakuje to, co slyšel. Chtěl bys jednoho? Naučil bych ho mluvit podle tvých představ,“ probudil se v pořadateli obchodnický duch.
„A naučil bys ho křičet slovo poklad a stihl bys to do večera?“ zajímal se s nadějí v hlase Lišák.
„Ale jo,“ souhlasil pořadatel. „To by šlo.“
Lišák se spokojeně usmál. Představa, kterak s jeho tělem Pažout tluče o strom jako s šedým grizzlym takovou silou, až mu uletí hlava, se vzdalovala z jeho mysli.

Správná varianta harckého kanára – černé  odrůdy (byť mluvící) rozhodně nebrat!!!!!

Ráno druhého dne Lišák nečekal, až Pažout ho zavolá a sám se k němu vypravil s dřevěnou klíckou, v které na bidýlku balancoval velký černý pták.
„Co je,“ vykoukl rozespalý Pažout ze dveří, když Lišák zazvonil. „Co blbneš takhle ráno? Chceš, abych ti utrhl ruku, kterou jsi zvonil a vyhodil ji oknem na ulici?“
„Nesu harckého kanára,“ děl Lišák hrdě a nevšímaje si Pažoutova užaslého pohledu, protlačil se kolem svého kamaráda dovnitř a zamířil do pokoje, kde položil klícku s loskutákem na stůl pokrytý krajkovým ubrusem.
„Tohle že je kanár?“ divil se rozpačitě Pažout. „Zdá se mi nějaký přerostlý a mimo to mám od včerejška, kdy jsem si prohlížel Brehmův život zvířat, nejasný pocit že kanár by měl být žlutý. Tenhle pták, „dodal opovržlivě,“vypadá spíš jako nějaký pitomý kos. Kdes ho vzal?“
„Koupil jsem ho,“přiznal nejistě Lišák.
„Určitě tě prodávající ošidil, neměl jsem ti tak náročný úkol svěřovat,“ hudral Pažout.
„Je to výjimečný kanár,“ hájil se Lišák. „Obyčejný harcký pták pouze indikuje přítomnost nebezpečných plynů. Tenhle navíc detekuje skryté poklady a své majitele k nim neomylně zavede.“
A pták, jako by čekal na tuto chvíli, několikrát za sebou zvolal hrdelním hlasem nedávno naučenou větu: “Poklad. Poklad. Rychle za mnou.“
Pažout ustrnul. Že by Lišáka podcenil? Že by ten odepsaný jedinec opravdu sehnal skutečný klíč k hledání skrytých truhlic naplněných zářivými démanty či tajnými dokumenty nedozírné ceny?
„Au, ten hajzl mne klovl do prstu,“ zařval nečekaně Lišák, který se mezitím pokusil ptáka skrze mříže klícky pohladit a Pažout ho hrubě okřikl, aby ptáka nestresoval.
„Kam se pro poklad vydáme,“ zeptal se po chvíli Pažout, neustále fascinovaně hledící na černého harckého kanára, který se usadil na bidýlku a zádumčivě sledoval oba lovce pokladů poněkud opovržlivým pohledem.

V opuštěné podzemní továrně  spatřil Lišák sobě podobného ducha…

„Já bych věděl,“ ozval se Lišák, dumlaje si poklovaný prst. „Zkusil bych podzemní továrnu u Litoměřic. Zjevuje se tam duch a co by měl duch jiného na práci, než střežit ukryté zlato a drahokameny?“
„Duch?“ zpozorněl Pažout. „Tys ho viděl? Jak vypadal?“
„Podobně jako já, měl stejné šaty, jiskrný pohled, bujnou kštici…“ vzpomínal Lišák.
„Jestli ten duch vypadal jako ty, tak určitě žádný poklad nestřežil, protože by na to jeho mozek nestačil“ nenechal Lišáka domluvit Pažout. „Půjdeme jinam.“
„A kam?“ chtěl vědět Lišák, jsa zklamán odmítnutím svého návrhu.“
„Vypravíme se pozítří do strašické štoly,“ děl Pažout rozhodným hlasem. „Jednak je téměř za rohem a jednak existuje pověst, která říká, že tam strašický kněz plebán ukryl před husity zlacenou monstranci a s ní i vzácný drahými kameny vykládaný relikviář.“
„Strašická štola, poklad, rychle za mnou,“ zaskřehotal harcký kanár ze své klece.
„Tak jo, já už jdu domů,“ souhlasil Lišák. „Toho kanára si nech u sebe, můžeš ho zatím trénovat,“ dodal a zaklaply za ním dveře.
Dva dny poté dorazil Lišák opět k Pažoutovi. „Tak jdeme do Strašic vyzvednout ten poklad,“ halasil už ve dveřích. „Vezmi kanára a hni s sebou, než nám ho někdo jiný vybere.“
Pažout se na něj káravě zadíval. „Nemám teď zrovna čas,“ pravil povýšeně. „Řeším složitý problém deformace časoprostoru s souvislosti s gravitační singularitou.“
„Proč to děláš?“ divil se Lišák, pohlížeje s úžasem na Pažoutův stůl, na kterém se válela kupa počmáraných papírů zatížená klecí s kanárem a mechanická kalkulačka s klikou.
„Vesmír má potíže,“ vysvětlil Pažout. „Stává se mi, že se setkám v Rokycanech s člověkem, který je v tu chvíli stovky kilometrů daleko. Říkám tomu regresní dualita – někoho potkám, mluvím s ním a on je zároveň v Antarktidě. Chápeš?“
„Nechápu,“ přiznal Lišák. „Ale zahlédl jsem ve Strašicích před vchodem do strašické štoly nějaké auto, což může znamenat, že se nás někdo snaží předejít.“
„A sakra,“ odtušil Pažout. „Potřebuji ten poklad, abych měl prostředky na své další bádání. Vesmír počká.“
A s těmito slovy lítostivým pohledem přejel nedokončené výpočty na svém stole, pak se chopil klece s kanárem a spolu s Lišákem zamířil ven k autu.
Když oba přátelé zastavili před vchodem do strašické štoly, Pažout zběžně pohlédl na zaparkované cizí auto a jadrně zaklel.
„Co je?“ divil se Lišák, chopiv s iniciativně klece s kanárem.
„To je Elvířin Golf,“ pronesl naštvaně Pažout. „Ta mrcha se něco domákla a určitě už uvnitř s Kopym slídí po našem pokladu. Monstrance a relikviář po strašickém plebánu jsou v ohrožení.“
„Nic nenajdou,“ ujišťoval kolegu Lišák, „nemají kanára. Pojďme dovnitř.“
Strašický důl je třípatrový komplex štol, šachet a vyrubaných dobývek o celkové délce kolem pěti set metrů. Na Elvíru s jejím přítelem Kopym narazili Lišák s Pažoutem hned ve druhé rozrážce.
„Co tady děláte?“ osopil se na konkurenční dvojici Pažout.
„A co tady děláte vy?“ nedala se Elvíra, ale Pažout neodpověděl, protože vytřeštěné zíral na předmět, který Kopy držel v pravici. Byla to nevelká dřevěná klícka a uvnitř na bidélku seděl drobný žlutý ptáček.
„Co je to?“ zasípěl Pažout.
„To je harcký kanár,“ odvětila s převahou Elvíra. „Jestli to nevíš, harcký kanár je nezbytnou pomůckou pro hledání ukrytých pokladů a bezpečný pohyb v podzemí. A my tu zrovna jeden takový poklad hledáme.“
„Tohle, že je harcký kanár?“ zasmál se Pažout. „Tak to vás někdo pěkně napálil. Pojď sem, Lišáku a ukaž jim opravdového harckého kanára.“
Lišák se přišoural, drže klícku tak, aby byl loskuták v co největším stínu. Ale ostrý svit Kopyho čelovky prořízl tmu a nemilosrdně odhalil obsah Lišákovy klece.
„To že má být kanár?“ zachechtala se posupně Elvíra. „V tom případě jste vy dva naprostí kreténi. Kanáři jsou žlutí, jestli to nevíte.“
„Byl žlutý,“ lhal Lišák udatně, “ale včera se, když ho Pažout nechal chvíli samotného, celý napatlal krémem na boty.“
„Poklad, rychle za mnou,“ zavřeštěl loskuták sveřepě.
„Kanáři jsou dutozpěvní ptáci a v žádném případě nemluví,“ kvitovala loskutákův výkon Elvíra.
Lišák měl pocit, že se mu hroutí svět. „To nemluvil ten kanár,“ snažil se ještě o záchranu, “to byl tady Pažout.“
Pažout se rozhlédl, není-li někde poblíž kámen, kterým by Lišáka i loskutáka bacil do hlavy.
„Nu tak si tu s tím svým mluvícím rádobykanárem můžete povídat a my jdeme hledat ten poklad,“ ušklíbla se Elvíra a spolu s Kopym zmizela ve tmě.
Pažout se právě chystal Lišáka sraziti pěstí, když v tom dolem zazněl Elvířin jásavý výkřik: “Poklad, máme poklad.“

Elvíra majetnicky sedí na truhlici s pokladem strašického kněze plebána..

Pažout spustil napřáženou ruku a rozběhl se za Elvírou. Našel ji, jak sedí na obrovské železné truhle, z které Kopy nabírá plné hrstě zlaťáků.
„To je ale smutné, Pažoute,“ tlemila se Elvíra, třímající v pravici zlacenou monstranci strašického plebána, „že sis místo opravdového kanára pořídil tu černou ukecanou potvoru. Kdybys dával ve škole pozor, věděl bys, jak kanár vypadá a poklad bys našel ty. A jak jsem zahlédla, tvůj kamarád Lišák právě utekl – tak to navíc půjdeš domů pěšky. “
Pažout si odplivl a otočil se k východu. Umiňoval si, že až uvidí Lišáka, neprodleně ho zabije i s jeho černým kanárem.