Harcký kanár podruhé – aneb Lišákův konec

Lisak

„Co děláš v sobotu?“ zeptal se Lišák Pažouta.
„Budu v Rokycanech lovit pokémony,“ pochlubil se Pažout
„A nepůjdeme raději hledat nějaký v podzemí ukrytý poklad?“ lákal přítele Lišák.
„Hledat poklad?“ zbrunátněl zlostí Pažout. „Což jsi zapomněl na tu ostudu s harckým kanárem?“

WEBJivka39

Ve starých dolech často mlčky číhá na svou příležitost nebezpečný, vražedný důlní plyn.

„Ten můj harcký kanár byl plagiát,“ uznal zkormouceně Lišák. „Napodobeniny harckých kanárů jsou zcela běžné a vyskytují se už od předminulého století. Není divu, že i tak zkušený montanista jako já, naletěl nepoctivému chovateli.“
„Nikdy jsem o napodobeninách harckých kanárů neslyšel a žádného neviděl, dokud jsi nepřitáhl toho nabarveného kosa nebo co to vlastně bylo,“ oponoval Pažout.
„Falšování harckých kanárů má dlouhou tradici,“ hájil se Lišák. “Ve většině případů si kanáry chovali sami horníci, v tom žádné problémy nebyly. Někdy se však stalo, že horníci pro chov kanárů neměli doma vhodné podmínky a pak museli ptáky, podobně jako já, získat od překupníků.“
„Co myslíš tím, že horníci neměli pro chov kanárů podmínky? podivil se Pažout.
„Hned vše vysvětlím,“ lísal se Lišák. „Doktor Lang popisuje připad, kdy skupina mirošovských horníků úspěšně chovala nilské aligátory. Protože aligátoři, volně pobíhající po hornické osadě, bezbranné kanáry systematicky likvidovali, horníci se museli obrátit na chovatele z Rokycan a ke své smůle padli na velmi neseriózního chlapíka. Ten jim namluvil, že harcký kanár je pro detekci důlních plynů nemoderní a překonaný a všichni pokrokoví havíři v cizině k tomuto účelu využívají jezevce.“

webKuchar2C

Krvelačný důlní plyn se může skrývat i v trsu hub. Při nejbližší příležitosti zaútočí.

„Jezevce?“ zhrozil se Pažout? „Copak jezevec je pták?“
„Je a není, na to by nejlépe odpověděl nějaký fundovaný zoolog,“ odvětil šalamounsky Lišák, necítiv se povolán vynášet konečné soudy v podobných otázkách. „Každopádně jezevec nemá křídla a nelétá. Diskutabilní je, zda snáší vejce, ale mám nejasný pocit, že nikoliv. Pro rokycanské horníky bylo podstatné, že jim ten falešník vysvětlil, že pro jezevce nemusí kupovat poměrně drahou kanáří klícku, protože jezevec by se do ní nevešel a mimo to ho každý horník nosí stočeného do klubíčka na hlavě, jako kožešinovou čepici. Horníci si tedy koupili každý jednoho jezevce a spokojeni se vydali domů.“
„To se mi nějak nezdá,“ mumlal si pro sebe Pažout, ale jsa zvědav, jak napínavý příběh dopadne, Lišáka v jeho monologu nepřerušoval.
„Druhý den poté se horníci vydali s jezevci na pracoviště. Cestou čelili nevybíravým posměškům kolegů a když je uviděl štajgr, chtěl ty nešťastníky i s jejich jezevci z dolu vyhodit. Byl to však prostý člověk, nechal se zviklat vyprávěním o nemodernosti kanárů a výhodách, které jezevci dle rokycanského prodejce přináší a nakonec rezignoval.
Horníci začali rubat uhlí a hned na začátku otevřeli ve sloji kavernu, z které se vyrojil kysličník uhličitý. Špatně se jim dýchalo, ale věřili ve své jezevce, kteří měli v případě nebezpečí své nositele jemně kousnout do krku a tím je upozornit na zvýšenou koncentraci plynu.
Když štajgr přišel na ort zkontrolovat dílo, bylo už pozdě a jeho očím se naskytl příšerný výjev. Po zemi leželi různě uloženi udušení horníci a na jejich tělech hodovali vyhládlí jezevci.“
„Ne!“ zhrozil se Pažout. „To není možné.“
Je,“ děl ponuře Lišák ti hnusní jezevci na ubohých hornících hodovali jako supi na zdechlých lamách.“

webIda2M

 Nemilosrdným plynům se příliš nedaří v širokých prostorných chodbách, kde se nemohou schovat.

Hnus,“ odplivl si znechuceně Pažout.

Měl bys být rád, že jsem posledně přinesl neškodného, byť nefunkčního ptáka,“ zvyšoval sebevědomě hlas Lišák. „Mohl jsem donést jezevce a ten by nás při první příležitosti rozsápal jak bezbranná jehňata.“
„Hloupý jsi na to dost,“ souhlasil Pažout. „Ale mne by žádný jezevec nerozsápal. Já bych ho…“ a Pažout se odmlčel, nevěda, co by s jezevcem učinil, aby mu v rozsápání své osoby zabránil.
„Tak půjdeme hledat ten poklad?“ naléhal na přítele Lišák. „Přijedu pro tebe v sobotu v devět ráno.“
Pažout rezignovaně pokýval hlavou.
Když v sobotu Lišák přijel k Pažoutovi, byl nepříjemně překvapen. Jeho kamarád účast na honbě za pokladem striktně odmítl.
„Copak, copak,“ divil se Lišák. „Tebe neláká vidina hromad jiskřivých démantů v okovaných truhlicích? Přinesl jsem svůj nový detektor pro hledání vzácných kovů a myslel jsem, že ti dovolím, abys ho nesl na lokalitu.“
„Nepůjdu hledat žádný poklad,“ odvětil zarputile Pažout, „mám důležitější úkol.“
Lišák poklesl na duchu. Tolik se na hledání pokladu těšil, až si teď připadal, jako by mu někdo vyrval zaživa z těla srdce a zahodil je do nedaleké popelnice.
„Jaký je ten důležitější úkol?“ vykoktal zdrceně.
„To je dlouhé povídání a nejsem si jist, zda ho budeš schopen pochopit,“ pronesl blahosklonně Pažout. „Všiml jsem si, že se v učebnicích pro mládež píše, že je světlo rychlejší, než zvuk.“
„A co je na tom tvrzení divného?“ podivil se Lišák, zapomenuv na chvíli na svoji zmařenou touhu po pokladu.
„Divných je na tom více věcí,“ zafilozofoval Pažout. „Podstatné je, že já tomu nevěřím.“
„Co tě to posedlo?“ opáčil Lišák. „Každé malé dítě ví, že rychlost světla je ta nejvyšší, která ve vesmíru existuje a že při bouřce nejprve vidíme záblesk a až pak za několik sekund uslyšíme hrom.“
„Není to tak jednoduché a tvé fráze o hromu a blesku mne nepřesvědčí,“ ohradil se Pažout. „Jak vysvětlíš, že když na tebe zavolám, tak se ihned otočíš, ale když se rozednívá nebo zapadá slunce, trvá ta světelná operace několik desítek minut.“
Lišák na to neřekl nic, protože jeho znalosti fyziky nebyly takové, aby se odvážil Pažoutovi oponovat.
„Já se domnívám, že zvuk je o dost rychlejší nežli světlo a že je třeba tuto skutečnost neprodleně empiricky ověřit a také ti hned hned vysvětlím, jak to uděláme,“ řekl Pažout a zadíval se na Lišáka pohledem, který předem vyloučil veškeré pokusy o odpor.
„A jak chceš ověřit, že je zvuk rychlejší, než světlo?“ zeptal se Lišák, vida, že hledání pokladu opravdu nebude na programu dne.
„Hned ti to vysvětlím,“ kasal se Pažout. „Tady nedaleko, v místě, kterému se říká „na Kotli“ je hluboko v lese díra do země a z ní čouhá žebřík.“

webRimbaba

 Žebřík vede do otvírkové štoly…

„Ten žebřík určitě vede k pokladu,“ zasnil se Lišák.
„Nevede,“ odsekl Pažout. „Ten žebřík vede do otvírkové štoly dolu Na Kotli a umístili ho tam asi před deseti lety sběratelé minerálů, kteří do do té štoly shora prokopali, protože původní vchod byl minulém století po ukončení těžby sestřelen.“
„Určitě tam není poklad?“ nechtěl se své naděje vzdát Lišák.
„Není,“ potvrdil Pažout „a kdyby tam někdy nějaký byl, ti šutráci by ho dávno odnesli. Je tam však něco jiného.“
„A co?“ vyhrkl Lišák.
Skoro tři sta metrů dlouhá rovná štola a v ní provedeme náš pokus s rychlostí světla a zvuku. Já zůstanu hned pod žebříkem a Ty půjdeš co nejdál. Pak se zastavíš, zakřičíš „teď“ a zároveň rozsvítíš čelovku. Já budu sledovat, zda ke mně dorazí první světlo nebo tvůj skřehotavý hlas. Pokus třikrát zopakujeme, vyhodnotíme a pak můžeme publikovat nějaký závěr.“
„Tak jo,“ souhlasil nepříliš nadšeně Lišák.

webslepice

K detekci důlních plynů se využívá harcký kanár – ne česká slepice, jako je na obrázku. Ta nefunguje.

Když Pažout dovedl Lišáka k dolu Na Kotli, podlomila se ubohému Lišákovi kolena. Stál nad úzkou čtverhrannou jámou, jejíž dno se ztrácelo kdesi hluboko ve vodní páře a zděšeně hleděl na shnilý žebřík, který vedl dolu.
„Poslyš, Pažoute,“ začal opatrně. „Také máš, když lezeš pod zem, takový podivný pocit, jako by ti nějaký vnitřní hlas našeptával, že tvé konání je pošetilé a že by ses už odtamtud nemusel vrátit?“
„Nemám, odsekl Pažout. “Lez dolu a nezdržuj.“
„Měl jsem dnes v noci podivný prorocký sen,“ pravil plačtivě Lišák. „Zdálo se mi, že jsem u doktora. Ležel jsem na lehátku a spolu s doktorem tam byly dvě zdravotní sestry. Doktorovi chyběl nos a místo levé ruky mu koukal z pod pláště uschlý kořen nějakého podivného stromu. Najednou si všichni zdravotníci nasadili starodávné plynové masky, v kterých vypadali jak obrovští potkani. Chvíli na mne ječivými hlasy křičeli „Fuj, ty ošklivý, zlý Lišáku“ a potom se na mne vrhli.“
„Lez už,“ nevěnoval Lišákovu snu sebemenší pozornost Pažout.
„Možná je dole nebezpečný plyn,“ zakvílel Lišák a bezděky sepjal ruce.“
„Možná je,“ souhlasil Pažout. „Měl sis vzít toho svého povedeného kanára.“
Lišák znovu opatrně pohlédl dolu a tvář mu zbledla jako turínské plátlo.
„Je to mnohem hlubší, než čtyři metry,“ zaštkal, „mám pocit, že dole vidím záblesky plamenů z pekelných kotlů a slyším nářek duší mučených samotným Luciferem.“
„Má to pouhé čtyři metry a lez dolu nebo tě tam skopnu,“ zařval na Lišáka nemilosrdně Pažout.
Lišák, nevida zbytí, počal opatrně sestupovat po viklavém žebříku. V polovině se zastavil a vyslal nahoru k Pažoutovi prosebný, bezradný pohled, ale Pažouta neobměkčil.
„Pokračuj nebo tě bacím šutrem po hlavě,“ zněl povel shora.
Lišák se představa, kterak jej Pažout tluče kamenem do lebky nelíbila. Rychle slezl několik posledních příček žebříku a rozhlédl se kolem sebe. Komín, kterým sestoupil opravdu nebyl hlubší, než nějaké tři, čtyři metry. Štola, které ústil ve stropě, v jednom směru končila po pěti metrech betonovou zazdívkou, osazenou u země keramickou rourou pro odtok vody. V druhém směru štola vedla tak daleko, že na konec Lišák nedosvítil a ztrácela se ve tmě. Na počvě se leskly mělké, vodou zaplněné prohlubně po vytrhaných pražcích

w7848z

Někteří jedinci opovrhli osvědčenými harckými kanáry a snažili se je nahradit plynovou maskou. 

„Tak co, už jsi dole?“, halekal shora Pažout. „Tak to proběhni – já si ještě vykouřím jednu cigaretu a pak slezu za tebou.“
Lišákovi se sice nic probíhat nechtělo, ale jeho vůle byla neustálým Pažoutovými sekýrováním natolik nalomena, že se klopýtavě vydal kupředu. Pak v šeru před sebou postřehl jakýsi nezřetelný pohyb a uslyšel tiché, leč výhružné zavrčení.
„Myslím, že tu někdo nebo něco je,“ zakřičel na Pažouta, a zacouval ustrašeně zpět pod komín.
„Co by tam asi bylo?“, vyštěkl nahoře Pažout. „Leda by tam čekali ti tvoji snoví doktoři s plynovými maskami a chystali se tě roztrhat na kusy.“
„Doktoři to nebudou ….,“ začal vysvětlovat Lišák, ale nedořekl. Ze štoly se vymrštilo cosi velkého a chlupatého, skočilo mu to na hlavu a do temene mu zarylo dlouhé silné drápy.
„Auuuu,“ zařval Lišák a skácel se na zem. Do krku se mu zahryzly dlouhé, úzké zuby.
Pažout, nalákán srdceryvným výkřikem, nahlédl do komína. Dole se zmítal Lišák, hlavu mu zakrývalo temně mručící tmavé chlupaté zvíře velikosti středního psa.
„Vždyť je to obyčejný jezevec,“ zvolal s opovržením v hlase Pažout, „sraz ho k zemi, na co čekáš?“
„On mne sežere,“ chraptěl dole Lišák, „kousl mne do krku..“
„Nedávno jsi mi vyprávěl o cvičených jezevcích, kteří jemně koušou do krku, když ucítí zvýšený výskyt důlních plynů, tak o co ti jde“, kroutil hlavou Pažout, „asi je uvnitř více kysličníku uhličitého, než je obvyklé.“
„Pažoute dělej něco. Pomoz mi, vždyť vykrvácím,“ ječel z posledních sil Lišák, zatímco mu jezevec trhal krční tepnu.
„Ty toho naděláš,“ krčil rameny Pažout. „Dospělý chlap a necháš se sežrat od pitomého jezevce. To jsi nějaký montanista?“
Lišák chtěl něco namítnout, ale hlasivky ho zradily. Ležel přímo pod komínem, vysoko nad sebou viděl důstojnou Pažoutovu hlavu ozářenou odpoledním sluncem a na chvíli se mu zdálo, že je to sám Bůh, který se na něj usmívá vševědoucíma očima. Myšlenky se mu rozplývaly, veškeré dění okolo mu připadalo zcela malicherné. „Smrt není zlá,“ zopakoval si v duchu slova, která kdysi někde slyšel nebo četl ale nyní mu byla zcela lhostejná. Pak se Lišákovi zvolna setmělo před očima a propadl se do nicoty.




Komentáře uzavřeny.