„Každým okamžikem ti odumírá nevím kolik neuronú,“ pokračovala Kikirína, „možná šest, možná tisíc, možná milion. Za chvíli nebudeš mít žádné. Stejně jako mně chybí kolagen, z kterého by tělo vytvořilo nové chrupavky, ty postrádáš aminokyseliny potřebné pro regeneraci mozkových buněk.“
„Odumírají ty nervóny jenom mně nebo třeba i Jeřábovi nebo Batmanovi?“ zajímal se Šotouš.
„Neurony odumírají každému,“ vysvětlovala Kikirína, „někomu víc, někomu míň. Myslím, že tobě nejvíc.“
Šotouš se zděšeně chytil za hlavu a táhle zaúpěl.
„Neboj se,“ těšila ho Kikirína, „nic není ztraceno. Když budeš každý den udatně konzumovat mozeček, budeš do roka chytrý jako opice.“
„A budu mít tolik rozumu jako Pažout?“, ptal se Šotouš, jemuž se představa získání opičího intelektu nezdála dostatečně motivující.
„Jako Pažout, jako Kaši, i jako Surikata,“ potvrdila stručně Kikirína.
„Jako Surikata..To také jde?“ divil se bezelstně Šotouš.

 

O týden později seděl doxácký spolek u dvou sražených stolů v nejmenované kladenské restauraci.
„Všem přineste mozeček a mně dvojitou porci,“ objednával za celý klub Šotouš. „Až to sníme, budeme tak chytří, že si nikdo netroufne náš klub znevažovat. Jakmile se o to pokusí, znemožníme ho tak sarkastickým argumentem, že pro ostudu nevyleze měsíc na ulici.“
„Ha ha ha,“ smáli se povinně ostatní.
„A budeme psát na náš web strhující dramatické historky plné neukojené vášně a dobrodružství,“ plánovala Kikirína, „třeba takhle:
‚Jako kvetoucí haluz byl Šotouš a jako bělostná lilie jevila se Kikirína. Poznali se za májové noci na opuštěném útesu nad burácejícím oceánem. Jen chvíli na sebe hleděli a hned cítili, jak se jich zmocňuje obapolná spalující milostná přitažlivost. Šotouš přistoupil ke Kikiríně a pevně ji objal. Pojď se mnou do štoly, zařval na ni z bezprostřední blízkosti, aby překřičel zběsilé burácení příboje….‘„
„To je ale hovadina,“ přerušil Kikirínin dramatický přednes Vrána, „jestli dáte na web takovou kravinu, tak zruším svoje střípky.“
Zneuznaná Kikirína zaraženě mlčela a do očí se jí valily slzy.
Rozhostilo se rozpačité ticho.
„Hele, mozeček, už ho nesou,“ zajásal Šotouš, zpozorovav vrchního, kterak se blíží s vytouženou krmí a všichni začali větřit, slinit a mlaskat.
Vrchní pohlédnuv znepokojeně na slinící doxáky, počal servírovat.
Strávníci byli vzrušeni a čelisti se jim naprázdno pohybovaly jako obzvláš? ošklivým marionetám. Na odulých tvářích se jim zračilo napjaté očekávání.
I Kikirína zapomněla na smutek a s nadějí se zadívala na talíř s kašovitou hmotou, který před ní obsluha postavila.
„Tak do toho, máme rozum na talíři,“ dodával ostatním odvahu Šotouš a první zabořil vidličku do nevábné krmě.
„Fuj, to je hnus,“ ulevil si Jeřáb.
„Chceš být jako Surikata?,“ osopil se na něj Šotouš, „Tak neremcej a žer! Já úplně cítím, jak se mi rozum valí do hlavy, div se mi pod tím tlakem neroztrhne lebka.“
„Mně se také roztahuje,“ přitakal Vrána a sevřel hlavu do dlaní, aby předešel její explozi.
„Copak dělá ten hnusný Surikata se stejně hnusným Pažoutem?“ zeptala se Kikirína, která měla naopak pocit, že se jí mozkovna smršťuje.
„Pátrají po dědičné štole dolu Na Hůrce,“ odpověděl Vrána, “ vyčetli v Lipoldovi, že tam v roce 1816 byla a myslí si, že na ně dodnes čeká.“
„Co to má být za štolu?“, zajímalo Jeřába, rýpajícího se v povinné stravě s netajeným odporem.

 

„Problematická,“ odtušil Vrána,“ odvodňovala dvacet pět metrů hlubokou šachtu v dolovém poli Václav a byla dlouhá přes šest set metrů. Z toho můžete odvodit, že ta štola leží v relativní rovině mělko pod povrchem a po těch staletích bude nejspíš propadlá.“
Šotouš vzdor dvojité porci stimulujícího pokrmu neodvodil nic a zadíval se na mozeček na talíři s neskrývavým podezřením.
„Lipold sice uvádí, že dědička byla v délce osmdesát metrů vyzděná,“ pokračoval Vrána, „ale i tak jsou téměř dvě století natolik dlouhá doba, aby ti dva hnusáci nenašli vůbec nic.“
„To jim patří,“ dodala nenávistně Kikirína.
„Poslouchejte, co jsem vymyslel,“ přerušil debatu Šotouš, „Surikata blbeček, vykopal si hrobeček….A teď mi povězte po pravdě, jestli se vám tenhle verš zdá chytřejší, než to, co říkám normálně.“
„Ani o moc ne,“ přiznal Jeřáb, poté, co se pět minut spolu s ostatními nad Šotoušovou básničkou válel smíchy po stole.
„Mně také ne,“ doznal Vrána.
„Všechno, co kdykoliv Šotouš říká je strašně chytré,“ bránila kolegu Kikirína,“třeba už nic chytřejšího vymyslet nejde.“
„Mně to připadá lepší, než poslední Vránovy střípky na našem webu,“ přidal se Batman.
„Ne,“ promluvil vyjímečně upřímně Šotouš, „není to ani trochu chytré, ale naopak úplně blbé. A víte proč?“
Doxáci kroutili hlavami, div si je nevykloubili.
„Je to úplně blbé proto, že nám žádný rozum nepřibyl,“ rozsekl problém Šotouš.
„Ale, Vždyť jsme jedli ten mozeček,“ namítala znepokojeně Kikirína.
„Jenže ten mozeček je zeleninový a ne opravdový,“ odhalil děsivou pravdu Šotouš, „je to napsáno v jídelním lístku. Nejsou v něm žádné proteiny, po kterých by nám narostly mozky, jen obyčejný, blbý květák.“
„Po květáku mi mozek nenaroste?“, zděsil se Vrána.
„Nenaroste,“ potvrdila kategoricky Kikirína, „po květáku určitě ne.“
„Ztracený čas, vyhozené klubové peníze za sedm porcí květáku a všechno je to na nic,“ hořekoval Šotouš.
Osazenstvo doxáckého stolu zavalila hluboká deprese a beznaděj..

 

Pažout, báňskohistorický průzkum „Dědičnou štolu hůreckého dolu jsme přes pečlivost a svědomité přípravy, které jsme této akci věnovali, v sobotu opravdu nenašli.V místě, kde jsme zaměřili její ústí jsou nad nesmělým okrovým výtokem jen hromady různorodé navážky a odpadků. Určitou satisfakcí nám nakonec bylo asi 16 kg nasbíraných hřibovitých hub. Oproti neúspěšné sobotě se naopak vydařila neděle. Podle staré mapy jsme v terénu lokalizovali a následně otevřeli zapomenutou prospekční štolu na zlato. Reportáž z její návštěvy přineseme ovšem až příště.“