Pažout, báňko-historický průzkum „Zajímavou ilustrační fotografii s montanistickou tématikou nám tentokrát zaslala Dallila. Jde o snímek, zobrazující jejího přítele Eose startujícího na montanistické raketě vlastní výroby. Eos je následníkem slavného Peose z článku „Autostráda nuda je„ na starém Superklubu, ale používá poněkud konzervativnější konstrukce, než jeho předchůdce. Raketa je snýtována z hliníkového plechu a pro její poměrně malé rozměry netrčí montanista uvnitř v kajutě, ale usedá na raketu z venku, obejmuv ji pevně rukama a zaklesnuv nohy za kormidlo. Raketa nemá žádné prvky pro změnu rychlosti nebo směru a montanista ji ovládá přemisťováním svého těžiště, což vyžaduje značnou dávku zručnosti.“
Eos na raketě a další popovické střepy
„Dallila tvrdí,“ pravil Surikata, opíraje se o hrábě před explorovaným portálem, „že Eos nejraději létal na raketě v prostorných štolách Malé Ameriky, kde neměl tolik potíží s manévrováním, jako v úzkých a krátkých a často zavalených chodbicích místních železorudných dolů. Bohužel, jeho neškodná zábava se stala trnem v oku nějaké místní odnoži doxáckého klubu. Její členové ve štole natáhli těsně před Eosovým startem ve výši krku silné ocelové lano, ukryli se v odbočce a těšili se, jak náraz letícímu montanistovi uřízne hlavu.“
„Bože, to jsou hovada,“ podivil se naslouchající Pažout, „a uřízl si Eos hlavu nebo ne?“
„Neuřízl,“ řekl Surikata, „pohlavárovi těch pitomců se zdálo, že je nástraha příliš pofidérní a tak vyšel z úkrytu, rozpřáhl ruce, protože si chtěl připadat jako letadlo, bojovně zařval a rozběhl se proti lanu, aby ho vyzkoušel.“
„A přišel o hlavu alespoň on sám?“ zajímalo Jindřicha, čistícího portál od napadaných kamenů. okrového bláta a zdechlých zvířat.
„Nepřišel,“ děl smutně Surikata, „jeho běh neměl patřičnou rychlost. Pohmoždil si hrtan, trochu se přidusil a nakonec omdlel, ale nic zásadnějšího se mu nestalo. Jeho kolegové usoudili, že je ho třeba odtáhnout k doktorovi a lano dočasně odstranili, protože zraněný pohlavár naříkal, že Eosův souboj s napjatou ocelí nebude moci na vlastní oči sledovat.“
„Pozor, budu vypouštet vodu, „ozvalo se zevnitř portálu, kde se Mike Hammer chystal rozebrat žást závalu, nadržujícího hladinu v nepříjemné výšce.
Surikata s Pažoutem vylezli po svahu mimo předpokládané koryto budoucího potoka a se zájmem sledovali, jak z portálu vyrazil nesmělý pramínek okrové vody, který rychle sílil a mohutněl až se změnil v burácející bystřinu.
„To je hukot,“ liboval si Pažout při pohledu na množství vody, opouštějící štolu, “ to by hladina mohla klesnout alespoň o třicet čísel. Mimochodem, ten magor, co zkoušel vlastním krkem pevnost ocelového lana, je Šotouš?“
„Kdepak,“ odpověděl Surikata, „nebyli to opravdoví doxáci, jen nějaká názorově spřátelená parta, která pro své skutky hledá inspiraci na jejich megawebu.“
Z portálu vylezl Mike Hammer ve vysokých holínkách, postavil se uprostřed oranžového řečiště a zvolal:“Výtok má vydatnost kolem sta litrů za minutu, myslím, že se dnes už konečně dostaneme dovnitř.“
„Už by bylo na čase,“ konstatovali sborem ostatní.
„Bože, to jsou hovada,“ podivil se naslouchající Pažout, „a uřízl si Eos hlavu nebo ne?“
„Neuřízl,“ řekl Surikata, „pohlavárovi těch pitomců se zdálo, že je nástraha příliš pofidérní a tak vyšel z úkrytu, rozpřáhl ruce, protože si chtěl připadat jako letadlo, bojovně zařval a rozběhl se proti lanu, aby ho vyzkoušel.“
„A přišel o hlavu alespoň on sám?“ zajímalo Jindřicha, čistícího portál od napadaných kamenů. okrového bláta a zdechlých zvířat.
„Nepřišel,“ děl smutně Surikata, „jeho běh neměl patřičnou rychlost. Pohmoždil si hrtan, trochu se přidusil a nakonec omdlel, ale nic zásadnějšího se mu nestalo. Jeho kolegové usoudili, že je ho třeba odtáhnout k doktorovi a lano dočasně odstranili, protože zraněný pohlavár naříkal, že Eosův souboj s napjatou ocelí nebude moci na vlastní oči sledovat.“
„Pozor, budu vypouštet vodu, „ozvalo se zevnitř portálu, kde se Mike Hammer chystal rozebrat žást závalu, nadržujícího hladinu v nepříjemné výšce.
Surikata s Pažoutem vylezli po svahu mimo předpokládané koryto budoucího potoka a se zájmem sledovali, jak z portálu vyrazil nesmělý pramínek okrové vody, který rychle sílil a mohutněl až se změnil v burácející bystřinu.
„To je hukot,“ liboval si Pažout při pohledu na množství vody, opouštějící štolu, “ to by hladina mohla klesnout alespoň o třicet čísel. Mimochodem, ten magor, co zkoušel vlastním krkem pevnost ocelového lana, je Šotouš?“
„Kdepak,“ odpověděl Surikata, „nebyli to opravdoví doxáci, jen nějaká názorově spřátelená parta, která pro své skutky hledá inspiraci na jejich megawebu.“
Z portálu vylezl Mike Hammer ve vysokých holínkách, postavil se uprostřed oranžového řečiště a zvolal:“Výtok má vydatnost kolem sta litrů za minutu, myslím, že se dnes už konečně dostaneme dovnitř.“
„Už by bylo na čase,“ konstatovali sborem ostatní.
Štola, kterou se slavní montanisté snažili navštívit, odolávala totiž jejich soustředěným útokům již třetí weekend. Prvá sobota i s nedělí padly na prokopání zářezu k portálu, následující vyplnilo hloubení metr a půl hluboké šachtičky, kterou byl konečně nafárán strop kýženého objektu. Prohloubením výkopu sice došlo k částečnému odvodnění, hladina však přesto sahala tak vysoko, že vstup do dolu nebyl stále ještě možný.
K tomu se přidaly drobné komplikace s majitelem pozemku, kterého poněkud rozladily vyteklé okry na neposečené louce a přesto, že se zpočátku o postup zmáhacích prací živě zajímal, požadoval nekompromisně po této nehodě jejich ukončení.
Nepříjemnou situaci nečekaně vyřešil přívalový déšť, který okry smyl a nevrlý majitel se pozvolna uklidnil.
V zářezu bylo po této zkušenosti na Mácův návrh zřízeno několik odkališť tvořených zídkami z kamení a prázdných lahví od rumu. I když z portálu voda vytékala stejně rudá, jako při prvním vypouštění, za posledním odkalištěm ji bylo lze popsat už jen jako poněkud znečištěnou a majitel s povzdechem požehnal dalším pracím.
Dle jeho poněkud nesouvislého a zmateného vyprávění, byla zmáhaná štola jedním ze tří vchodů do dvoupatrového systému po pokusné těžbě železné rudy, jejíž ložisko bylo objeveno roku 1866 při selském dobývání kamenečné břidlice. Majitelův pra-pra-praděd pozemek propůjčil zbirožskému eráru, který ložisko rozfáral dvě stě metrů dlouhou štolou s cca třicetimetrovým překopem. Když bylo následně zjištěno, že slibná krevelová čočka je za překopem odhozena tektonickou poruchou hlouběji do podloží, sledoval ji zbirožský erár dvacetimetrovým hloubením a v této úrovni posléze vyrazil druhou, téměř tři sta metrů dlouhou odvodňovací štolu. Po vytěžení ložiska byl důl opuštěn a pozemky se jakýmsi ne zcela průhledným způsobem vrátily majitelovým předkům.
O třetí štole sice majitel tvrdil, že její souvislost s železorudným dolem je nepopiratelná, ve skutečnosti šlo nejspíše o pozůstatek po dřívější těžbě kyzové břidlice, nemající s rudným dolováním nic společného. Všechny tři štoly lze lokalizovat podle zářezů k propadlým portálům, my jsme si pro svoje kopání vybrali samozřejmě tu odvodňovací, zejména proto, že nám majitel zmáhat ostatní dvě, situované v celkem kultivovaném terén (ani po pokusu o uplacení alkoholem) nedovolil.
Jak bylo řečeno, práce postupovaly kupředu velmi pomalu, přesto, že se jich účastnili montanisté těch nejzvučnějších jmen, jako třeba slovutný Kaši, liteňský Zdeněk nebo již výše zmíněný Máca či příbramský Démon.
V den, kdy se odehrává naše vyprávění, se však konečně podařilo snížit vodní hladinu ve štole na tolik, až se zdálo, že k průzkumu budou stačit obyčejné holínky.
K tomu se přidaly drobné komplikace s majitelem pozemku, kterého poněkud rozladily vyteklé okry na neposečené louce a přesto, že se zpočátku o postup zmáhacích prací živě zajímal, požadoval nekompromisně po této nehodě jejich ukončení.
Nepříjemnou situaci nečekaně vyřešil přívalový déšť, který okry smyl a nevrlý majitel se pozvolna uklidnil.
V zářezu bylo po této zkušenosti na Mácův návrh zřízeno několik odkališť tvořených zídkami z kamení a prázdných lahví od rumu. I když z portálu voda vytékala stejně rudá, jako při prvním vypouštění, za posledním odkalištěm ji bylo lze popsat už jen jako poněkud znečištěnou a majitel s povzdechem požehnal dalším pracím.
Dle jeho poněkud nesouvislého a zmateného vyprávění, byla zmáhaná štola jedním ze tří vchodů do dvoupatrového systému po pokusné těžbě železné rudy, jejíž ložisko bylo objeveno roku 1866 při selském dobývání kamenečné břidlice. Majitelův pra-pra-praděd pozemek propůjčil zbirožskému eráru, který ložisko rozfáral dvě stě metrů dlouhou štolou s cca třicetimetrovým překopem. Když bylo následně zjištěno, že slibná krevelová čočka je za překopem odhozena tektonickou poruchou hlouběji do podloží, sledoval ji zbirožský erár dvacetimetrovým hloubením a v této úrovni posléze vyrazil druhou, téměř tři sta metrů dlouhou odvodňovací štolu. Po vytěžení ložiska byl důl opuštěn a pozemky se jakýmsi ne zcela průhledným způsobem vrátily majitelovým předkům.
O třetí štole sice majitel tvrdil, že její souvislost s železorudným dolem je nepopiratelná, ve skutečnosti šlo nejspíše o pozůstatek po dřívější těžbě kyzové břidlice, nemající s rudným dolováním nic společného. Všechny tři štoly lze lokalizovat podle zářezů k propadlým portálům, my jsme si pro svoje kopání vybrali samozřejmě tu odvodňovací, zejména proto, že nám majitel zmáhat ostatní dvě, situované v celkem kultivovaném terén (ani po pokusu o uplacení alkoholem) nedovolil.
Jak bylo řečeno, práce postupovaly kupředu velmi pomalu, přesto, že se jich účastnili montanisté těch nejzvučnějších jmen, jako třeba slovutný Kaši, liteňský Zdeněk nebo již výše zmíněný Máca či příbramský Démon.
V den, kdy se odehrává naše vyprávění, se však konečně podařilo snížit vodní hladinu ve štole na tolik, až se zdálo, že k průzkumu budou stačit obyčejné holínky.
Po půl hodině, kdy bylo zřejmé, že voda hlouběji neopadne, vydali se udatní montanisté dovnitř. Prostorná chodba s půl metrem bláta na dně zavedla průzkumníky po dvaceti metrech k popadané výdřevě. Vysypaný strop utvořil v úzkém místě asi šest metrů dlouhou hráz, za kterou bylo vidět větvící se zatopený systém.
HonzaH vyzkoušel klackem hloubku vody za hrází, porovnal mokrou část s výškou svých holínek a zmalomysněl. Oči všech se upřeli na Surikatu, který si na akci navlékl od Kašiho vypůjčené rybářské prsáky.
„Jestli chce někdo jít první, půjčím mu prsáky,“ nabízel udatně Surikata.
„Myslel jsem, že půjdeš první ty,“ namítl Pažout.
Surikata se zadíval za hráz. Voda vypadala hluboká a studená a vzhledem k tomu, že byla kalná, mohly se v jejích hlubinách skrývat nebezpečné a dravé vodní příšery. Nad hladinou se líně povalovala bílá pára.
„Není ta pára kysličník uhličitý?“ spekuloval zodpovědně Surikata, „neměli bychom se vrátit ven, než k nám doleze?“
„Žádný kysličník uhličitý tam není,“ děl pevně Mike, „máš prsáky, tak tam konečně vlez a výskyt kysličníku uhličitého můžeš pro jistotu v té páře ověřit.“
„A co když tam zahynu?“ přemítal zaraženě Surikata.
„Podívej se na to z druhé strany,“ poradil Démon, „zatím jsi pouze celkem průměrný montanista.“
Surikata se na Démona nenávistně podíval a jeho příznivci sevřeli ruce v pěsti.
„Když zahyneš,“ pokračoval klidně Démon, „dostaneš se do novin. Tvůj věhlas patřičně stoupne a my ti na březohorském koncilu budeme věnovat tichou vzpomínku.“
Surikata, vida, že není zbytí, vylezl na hráz a seskočil na její druhé straně do vody, kam okamžitě zapadl po pás.
„Pokračuj,“ pobízeli jej kolegové.
Nešťastník učinil několik vratkých kroků kupředu a ponořil se o dalších třicet centimetrů hlouběji.
„Potřebuju plovací vestu,“ povykoval.
„Blbost,“ děl Démon, „hloubení je o patro výš, tady nemáš kam spadnout.“
Surikata rezignovaně popošel asi metr kupředu, zapotácel se a utopil reflektor.
„Vidíš, že to jde,“ dodával odvahu Pažout, „postupuj rychleji.“
Surikata opět šátravě poplezll o několik kroků. Okrové bláto mu sahalo po pás a činilo jakýkoliv pohyb velmi obtížným. Při každém kroku se z hlubin vyvalily veliké bubliny smrdutého plynu. Nevypouští je snad ze zubaté tlamy zapomenutý pravěký ještěr?
„Změř plyn,“ radil od hráze Pažout.
Surikata by tak rád učinil, ale vzhledem k tomu, že interferometr, zavěšený přes rameno, se zrovna nacházel asi dvacet čísel pod vodou, nedokázal racionálnímu požadavku vyhovět.
„Nemohl by ten zbabělec jít ještě pomaleji?“, hudral nespokojeně Démon a vrhl za postupujícím kolegou několik kamenů. Jeden Surikatu trefil do zad a přinutil ho k dočasnému zrychlení.
Po třiceti metrech se hladina bláta poněkud snížila a Surikata nahlédl do první odbočky. Uviděl přímou nedřevenou chodbu se závalem na konci. Vrátil do hlavní štoly a pokračoval v chůzi. Došel do větší komory, z níž odbočovaly chodby do leva i do prava, strop podepíraly mohutné stojky. Kam bylo lze dohlédnout, chodby pokračovaly bez výrazné destrukce. Hrdinný Surikata vyhrabal z náprsní kapsy zapalovač, škrtl a přiblížil skomírající plamínek k hladině. Zapalovač zhasl a montanista, usoudiv, že další pobyt v těchto místech by mu mohl přinést nežádoucí slávu, o níž tak hezky hovořil Démon, otočil své kroky zpátečním směrem.
HonzaH vyzkoušel klackem hloubku vody za hrází, porovnal mokrou část s výškou svých holínek a zmalomysněl. Oči všech se upřeli na Surikatu, který si na akci navlékl od Kašiho vypůjčené rybářské prsáky.
„Jestli chce někdo jít první, půjčím mu prsáky,“ nabízel udatně Surikata.
„Myslel jsem, že půjdeš první ty,“ namítl Pažout.
Surikata se zadíval za hráz. Voda vypadala hluboká a studená a vzhledem k tomu, že byla kalná, mohly se v jejích hlubinách skrývat nebezpečné a dravé vodní příšery. Nad hladinou se líně povalovala bílá pára.
„Není ta pára kysličník uhličitý?“ spekuloval zodpovědně Surikata, „neměli bychom se vrátit ven, než k nám doleze?“
„Žádný kysličník uhličitý tam není,“ děl pevně Mike, „máš prsáky, tak tam konečně vlez a výskyt kysličníku uhličitého můžeš pro jistotu v té páře ověřit.“
„A co když tam zahynu?“ přemítal zaraženě Surikata.
„Podívej se na to z druhé strany,“ poradil Démon, „zatím jsi pouze celkem průměrný montanista.“
Surikata se na Démona nenávistně podíval a jeho příznivci sevřeli ruce v pěsti.
„Když zahyneš,“ pokračoval klidně Démon, „dostaneš se do novin. Tvůj věhlas patřičně stoupne a my ti na březohorském koncilu budeme věnovat tichou vzpomínku.“
Surikata, vida, že není zbytí, vylezl na hráz a seskočil na její druhé straně do vody, kam okamžitě zapadl po pás.
„Pokračuj,“ pobízeli jej kolegové.
Nešťastník učinil několik vratkých kroků kupředu a ponořil se o dalších třicet centimetrů hlouběji.
„Potřebuju plovací vestu,“ povykoval.
„Blbost,“ děl Démon, „hloubení je o patro výš, tady nemáš kam spadnout.“
Surikata rezignovaně popošel asi metr kupředu, zapotácel se a utopil reflektor.
„Vidíš, že to jde,“ dodával odvahu Pažout, „postupuj rychleji.“
Surikata opět šátravě poplezll o několik kroků. Okrové bláto mu sahalo po pás a činilo jakýkoliv pohyb velmi obtížným. Při každém kroku se z hlubin vyvalily veliké bubliny smrdutého plynu. Nevypouští je snad ze zubaté tlamy zapomenutý pravěký ještěr?
„Změř plyn,“ radil od hráze Pažout.
Surikata by tak rád učinil, ale vzhledem k tomu, že interferometr, zavěšený přes rameno, se zrovna nacházel asi dvacet čísel pod vodou, nedokázal racionálnímu požadavku vyhovět.
„Nemohl by ten zbabělec jít ještě pomaleji?“, hudral nespokojeně Démon a vrhl za postupujícím kolegou několik kamenů. Jeden Surikatu trefil do zad a přinutil ho k dočasnému zrychlení.
Po třiceti metrech se hladina bláta poněkud snížila a Surikata nahlédl do první odbočky. Uviděl přímou nedřevenou chodbu se závalem na konci. Vrátil do hlavní štoly a pokračoval v chůzi. Došel do větší komory, z níž odbočovaly chodby do leva i do prava, strop podepíraly mohutné stojky. Kam bylo lze dohlédnout, chodby pokračovaly bez výrazné destrukce. Hrdinný Surikata vyhrabal z náprsní kapsy zapalovač, škrtl a přiblížil skomírající plamínek k hladině. Zapalovač zhasl a montanista, usoudiv, že další pobyt v těchto místech by mu mohl přinést nežádoucí slávu, o níž tak hezky hovořil Démon, otočil své kroky zpátečním směrem.
Surikata CM,SRNS „Ze zajímavého systému jsme hrdinně prozkoumali necelou pětinu, to jest odvodňovací štolu a část spodního nezmapovaného patra. Pro nezanedbatelný výskyt kysličníku uhličitého byl další průzkum prozatím odložen a bude po prokopání hráze a dalším snížení vodní hladiny pokračovat s dýchacími přístroji. Jak se zdá, je opuštěný důl kompletně vyrabovaný – nikde žádné koleje, hunty, lokomotivy ani hornická expozice. Podle množství vypuštěné vody je zřejmé, že se podařilo odvodnit i starší první patro, které by melo být přístupné zespodu starým hloubením“