„Laco Lahoda prý ten prapor také viděl,“ skřehotal triumfálně Havran, „a dodnes se z toho nemůže vzpamatovat.“
„Laco Lahoda ze spřátelené skupiny CMA?“ zarazil se Šotouš, „Tak to asi bude pravda.Copak je na tom praporu?“
„Statná stylizovaná surikata na zadních nohou v přilbě a s mečem v předních prackách,“ líčil Havran, „pod ní je ozdobným písmem psáno „Hanba Doxákům.“
Šotouš nenávistně přiskočil k Havranovi a uštědřil mu několik bolestivých políčků. „Tohle už nikdy neříkej,“ zařval.
„Je to tam napsáno, je a je, „plakal Havran, “ a rány, které jsi mne častoval, to nesmažou. Laco to říkal.“
„Co říkal?“ osopil se Šotouš.
„To s tím nápisem i to, že mne zase zfackuješ,“ naříkal Havran, „a také dodal, že to neschvaluje.“
„Co neschvaluje?“ utrhl se Šotouš.
„Že nás pořád tlučeš,“ kvílel Havran. „řekl, že jeho bys určitě nefackoval, protože víš, že u sebe nosí pistoli.“
„Kdo ví, jestli jí vůbec má nabitou,“ odváděl řeč od ožehavého tématu Šotouš, „neříkal jsi, že Superklub má na tom praporci vyobrazenou statnou surikatu?“
„Říkal,“ doznával plačtivě Havran, „a pod ní je ještě ten nápis..“
„Surikata je hnusné zvíře a na prapor se vůbec nehodí,“ mudroval Šotouš,“kdybychom my měli korouhev, nechal bych na ni umístit pořádného šotouše.“

 

„Jak takový šotouš vypadá?“ zajímal se Havran, „také by stál na zadních nohách jako Surikata?“
„To nevím, osápl se Šotouš, „nikdy jsem ho neviděl. Je ale určitě neuvěřitelně krásný, a neskutečně odvážný. V prackách by držel kulomet a pod ním by stálo: ‚Hanba PMS‘.“
„Pane jo, to by bylo něco,“ neskrýval nadšení Havran, „a mohli bychom mít také ty bubeníky?“
„MY nebudeme mít obyčejné bubeníky, ale tambory a k tomu šestero trubačů,“ plánoval Šotouš. „A když někde potkáme Superklubáky, tak jim dáme přes držky a s jejich praporem si vytřeme – víš co!.“
„Jen aby superklubáci také neměli pistoli,“ strachoval se Havran.
„To je možné,“ zarazil se Šotouš, „tak to radši počkáme až přejdou..“
„Když jsem byl nedávno v Praze, procházel se tam po chodníku chlapík, převlečený za králíčka Duracel,“ nadhodila nesměle Kikirína. „Měl na sobě růžový plyšový kostým, plechový bubínek a také na něj bubnoval. Možná bychom si ty oblečky mohli někde sehnal a chodit v nich na akce. „
Nenávistný Šotoušův pohled naznačil, že on se za králíčka Duracel převlékat rozhodně nehodlá.
„Co vlastně dělá ten hnusný Surikata?“ zeptal se Šotouš, aby řeč nestála.
„Minulý týden zkoumal záhadu trubínského kopce,“ hlásil Havran.
„Co může mít trubínský kopec za záhadu? Někdo tam snad přejel slimáka a Surikata se snaží zjistit, kdo to byl?“ posmíval se Šotouš.
„Záhada trubínského kopce se řešila mimo jiné i v návštěvní knize CMA,“ upozorňoval Havran.
„A sakra,“ ulevil si Šotouš,“když se to řešilo v návštěvní knize spřátelené skupiny, tak na tom určitě něco bude. Jen by mne zajímalo, co s tím může mít společného ten dement Surikata.“
„Záhada trubínského kopce je vystavena na tom, že se auta v jednom úseku prokazatelně stoupající silnice na Svatou do toho kopce rozjedou s vypnutým motorem,“ vysvětlil Havran.
„Tak ta silnice nejspíš v tom místě nestoupá, ale klesá,“ odtušil s přehledem Šotouš.
„Právě, že stoupá,“ oponoval Havran, „tvrdí to i Laco Lahoda ze spřátelené skupiny.
„V tom případě je v tom kopci ukrytý silný magnet,“ rozřešil briskně záhadu Šotouš, „četl jsem jednou povídku o skále v moři, na které ztroskotala každá lod, která měla nějaké součásti z železa. Skálu totiž tvořila ruda zvaná magnetovec a ta k sobě loď klidně přitáhla i za pár pitomých hřebíků, které měla zatlučené v trámech.“
„V knize návštěv spřátelené skupiny také nakonec převládal názor, že je trubínský kopec tvořený magnetovcem,“ nedal se Havran, jehož zaujetí problémem stoupalo tak rychle, jak se zotavoval z nedávno utržených facek, „ale já to vyvrátil jednoduchým pokusem. Položil jsem v tom místě na silnici váleček na nudle a ten se rozjel do kopce, stejně jako auto. A váleček na nudle, stejně jako dřevo, z kterého je vyroben, rozhodně není magnetický.“

 

„Jsi si tím jist?“, pochyboval Šotouš, „mám pocit že jsem nedávno viděl několik velmi silných dřevěných magnetů.“
„Dřevěný magnet existovat jistě může, ale není to běžné,“ přiznal opatrně Havran, vzpomenuv, jak byl před chvílí zfackován.
„Dřevěných magnetů je spousta, Šotoušku,“ lísala se k příteli Kikirína,“ale nevím o žádném dřevěném kopci a to ani v Trubíně.“
„Proč ne?“ mudroval Šotouš, „stačí, aby tam pár tisíc let rostly stromy, ty staré umíraly a padaly a vytvářely tak hromadu dřeva, která bude stále větší a větší, až se z ní stane hora.“
„Spousta kopců se tak dokonce jmenuje,“ vzpomněl si Havran, „Dubová hora, Buková hora, Jedlová Hora….“
„Tak vidíš, to všechno jsou dřevěné kopce,“ poučil kolegy blahosklonně Šotouš.
„Co s tím má ale společného ten hnusák Surikata?“ vzpomněla si Kikirína.
„Za Surikatou, jak mi vyprávěl Máca, přišlo jeho vlastní dítě a říkalo mu, že když je vezl starší kamarád autem, zajeli právě na silnici pod trubínský kopec. Zastavili na onom tajemném místě, kamarád zhasl motor, vyřadil a zapálil si cigaretu. Mezi tím se auto samo rozjelo do kopce a jelo až k sto metrů vzdálené zatáčce. Tam se zastavilo, asi proto, že tam na vliv toho dřevěného magnetického kopce negativně působí husté křoví.“
„Ježišmarjá, to je záhada všech záhad,“ uznal Šotouš.
„Když se dítě vrátilo domů, naléhalo na Surikatu ať s ním na kopec zajede aby viděl ten prazvláštní úkaz na vlastní oči. Surikata se na potomka osopil, že je magnetický kopec nesmysl, ale nefackoval ho,“ zadíval se Havran vyčítavě na Šotouše.
„Na kopec nakonec jeli až druhý den. Jak mi Máca tvrdil, Surikata se mu přiznal, že když dojeli na místo, přepadla ho malomyslnost. Myslel totiž, že dítěti jasně dokáže, že silnice v tom místě nestoupá ale naopak klesá a tím bude záhada objasněna. Jenže ač se Surikata rozhlížel, jak rozhlížel, silnice opravdu stoupala a jeho Honda se do toho kopce rozjela jako nic.“
Šotouš, zcela uchvácen tajemnou historkou vzrušeně dýchal a zvažoval, zda v tak tajemném místě nemůže ležet brána do jiných světů, kam by se mohl vypravit se svým kamarádem Angorákem.
„Když se auto do kopce rozjelo i po druhé, umístil Surikata na palubní desku gépéesku a přepnul ji na výškoměr. A teprve ten výškoměr ukázal, že to, co vypadá jako stoupání je ve skutečnosti klesání o 7 metrů na délku úseku. Optický klam je v těch místech tak silný, že skutečnost nejde okem odhalit,“ dodal Havran a odmlčel se.
„To je určitě tím dřevěným kopcem,“ hádal Šotouš, „jeho magnetické pole zakřiví fotonové dráhy tak silně, že se sklon svahu v našem mozku obrátí nebo že se cihlový komín naopak jeví jako vyzděná hluboká studna.“
„V tom případě je docela možné, že když naše spřátelená skupina CMA zkoumala zbirožskou studnu, tak pod vlivem nedalekého dřevěného kopce lezla do komína místní cihelny a proto tam nic neobjevila,“ napadlo Kikirínu.
„Asi to tak bude,“ uzavřel problém Šotouš, „ale protože sprátelená skupina CMA na svém webu píše, že zkoumala na Zbiroze studnu, budeme se solidárně tvářit, že vzdor několika dřevěným kopcům v okolí opravdu lezla do studny a nešaškovala na místních komínech.“

 

Pažout, báňskohistorický průzkum „Věrni poslání báňsko historického průzkumu jsme se ke konci prázdnin zaměřili na dvě ‚hradní chodby‘, které jsme dosud poněkud opomíjeli. Jde svým způsobem o raritu – o únikových hradních chodbách se sice hodně mluví, ale oproti zažité představě, že takovou chodbou disponoval každý hrad, je jejich ověřený výskyt mizivý. A tak zatímco štola pod Hrádkem je s největší pravděpodobností kutací pokus na kyzy, chodba pod Týřovem může mít souvislost s tamní zaniklou těžbou grafitu. Jaká je realita, uvidíme po zdolání závalů, které oba objekty nedaleko za portály postihly.“