Jindřich – slavný montanista „Slyšeli jste o tom, jak se Surikata s Pažoutem převlékli za naše členy a vydali se do Chrustenické šachty, aby tam na nás před přítomnou veřejností vrhli špatné světlo?“ zeptal se rozhořčený Havran svých doxáckých kolegů.
„Ty dvě hnusné svině,“ zaječela Kikirína, „že je bůh nebije bleskem!“
„Oblékli si naše klubová trička, na hlavy si nasadili doxácké čapky,“ žaloval Havran, „a oslovovali se nahlas našimi jmény.“
„Ty krásné čapky se zlatým nápisem a kšiltem?“ tázal se otřesený Šotouš.

„Ano, právě tyhle naše krásné čapky!“ upřesňoval Havran, „Schvalně si je obrátili štítkem a nápisem dozadu, aby nás zesměšnili. A nedělali nám hanbu jen v Chrustenické šachtě, ale i na Barbusu.“
„Nasadit si naše čapky štítkem dozadu, to je nejstrašnější potupa, jaká může náš klub potkat,“ potvrdil zdrceně Šotouš.
Kikirína bezmocně zaťala drobné pěsti.
„Nevím, co vyvedli v Chrustenicích, snad nás jen posměšně podepsali do knihy návštěv“ pokračoval Havran,“ale na Barbusu se za pokřiku ‚My jsme hoši z SKK‘ pokusili převrátit zbrusu novou spřáhlovou lokomotivu.“
„A podařilo se jim to?“ děsil se Šotouš.
„Nepodařilo,“ děl Havran, „jejich pokřik přilákal čapka s Potkanem a ti Surikatu i Pažouta vzdor jinak přesvědčivým převlekům poznali. Surikata s Pažoutem se pak úspěšně pokusili obrátit vše v žert a odjeli pokračovat ve výkopových pracích na jejich nové kyzové lokalitě.“
„Co je to za lokalitu?“, zajímal se Bagr.
„Nějaký opuštěný zařícený důl na vitriolové břidlice z poloviny devatenáctého století,“ vysvětloval Havran, „Surikata s Pažoutem ho vyhrabali a nestabilní vchod osadili železným barelem. Teď uvnitř zmáhají jakýsi zával, arci v jedné větší komoře uplácali z okrového bláta skupinku odporných trpaslíků a dali k nim cedulku Doxáci.“
„A to jim připadá vtipné?“, divila se znechucená Kikirína.
„Asi ano,“ souhlasil smutně Havran, „prý se těm panákům asi půl hodiny smáli a pak se do nich z dálky strefovali kamením. Přesto, že takové počínání neschvaluji, nelze Surikatovi s Pažoutem upřít určitou osobní statečnost.“
„Jak to myslíš,“ zeptal se zmateně Batman.
„V tom dole je mezi dvěma komorami nevelká spojovací díra. Surikata skrz ní při poslední návštěvě statečně prostrčil hlavu,“ líčil s obdivem Havran.
„Já bych tou dírou prostrčil něco jiného,“ vyhrkl Šotouš a zatvářil se tak chlípně a perverzně, jak jen dokázal. Ostatní zmlkli a tázavě se na něj zadívali. Šotouš se naklonil ke Kikiríně a zašeptal jí do ucha, co by spojovací dírou prostrčil.
Kikirína vzrušeně zapištěla.
„Surikata tou dírou prostrčil hlavu a Pažout ho při tom vyfotil,“ pokračoval zaraženě Havran.
„Mně byste při tom mém prostrkování mohli také vyfotit,“ vnucoval se dvojsmyslně Šotouš.
Kikirína pištěla jak pitomá.
„Nebál se Surikata,“ že se otvor vlivem posuvu skalních vrstev nečekaně zmenší a on už odtud hlavu nevyndá?“ zajímalo Batmana.
„Nebál, on je strašně statečný,“ vysvětlil Havran.
Šotouš si odplivl.

„Přesto ho ale jednou podobná příhoda potkala,“ vzpomněl si Havran,“nebylo to však v dole ale ve starém lomu.“
„Pchá v blbém lomu,“ procedil opovržlivě Šotouš a Kikirína ho za ta slova pohladila obdivným pohledem.
„Surikata v tom lomu hledal veliké krystaly arcikamů,“ vysvětloval Havran. „Takový arcikam se nejčastěji vyskytuje v nevelkých, ale zato hlubokých dutinách ve skalní stěně. Surikata do takové dutiny strčí ruku a dutinu pohmatem prozkoumá. často se stane, že krystaly jsou uvnitř volně pohozené, protože je vibrace skalního masivu při odstřelu doslova utrhnou z jejich podloží. Jindy zůstanou pevně přirostlé ke stěně dutiny a Surikata je musí odseknout dlouhým majzlíkem.“
„Kdyby si ten sráč svým hnusným majzlíkem radši usekl hlavu,“ zatoužil Šotouš a Kikirína jeho nápadu nadšeně zatleskala.
„Minulý týden Surikata objevil velice nadějnou, úzkou, tunelovitou dutinu. Nejprve ji zvenku trochu vyčistil a pak do ní strčil ruku až po loket. Zašátral prsty kam až dosáhl, ale ke svému zklamání nenahmatal žádný větší krystal. Když chtěl paži vytáhnout zpět, zjistil, že to nejde. Ruka uvízla uvnitř, zaklíněna nějakým sajrajtem a štěrkem.“
„Dobře mu tak,“ povykoval Šotouš,“kdybych u toho byl, kopal bych ho hodinu do zadku a tloukl tím jeho majzlíkem po hlavě.“
„Já bych ho také kopla,“ přidala se lačně Kikirína.
„Surikata se ocitl v nepříjemné situaci,“ vyprávěl Havran. „Byl v lomu, kam je vstup zakázán a navíc fixován za ruku k desetimetrové skalní stěně. Blížila se noc a ta evokovala nepříjemné myšlenky. Nepřikrade se za šera z nedalekého háje smečka medvědů, aby nešťastníka rozsápala? Co se stane, až druhý den lomaři za ranního kuropění přijdou do práce a najdou slavného montanistu přimontovaného k místu, kde mají v plánu těžit? Nebudou ho považovat za ekologického aktivistu, který se ke skále úmyslně připevnil, aby jim zabránil v práci?“
Šotouš s Kikirínou se pobaveně hihňali a opakovali: „To mu patří, xindlovi jednomu superklubáckému.“
„Jak se šeřilo a čas v lomu utíkal, naléhavě vyvstávala nepříjemná otázka – jak slavného montanistu ze skalního vězení vyprostit bez nepříjemné amputace,“ rozpitvával děsuplný Surikatův zážitek Havran. „Odstřelit skálu s připevněným Surikatou s ohledem na bezpečnostní předpisy zjevně nebude možné. Při navrtání a odlámání mu těžký skalní blok po svém uvolnění ruku také nejspíš utrhne. Situace se zdála být bezvýchodnou.“
„Kdybych šel okolo, tak bych toho magora dorazil nějakým velkým kamenem, aby se zbytečně netrápil,“ vyhrkl Šotouš, nepříliš úspěšně předstíraje soucit s bližním.
„Surikata se toho možná obával,“ pravil Havran, „a proto rukou škubal a kroutil tak dlouho, až ji nakonec notně zhmožděnou, sedřenou a zkrvavenou z dutiny vytáhl. Ani prý už nehledal žádné arcikamy, urychleně opustil lom a odjel ke známému lékaři, který mu pracku vydesinfikoval a ošetřil.“
„Měl mu ji radši zlomit,“ ozval se nespokojený Šotouš.

„A co budeme dělat my,“ změnil téma hovoru Bagr, „nepojedeme zase někam kýblovat nějaké bezmocné zvíře?“
„Jejda, málem bych zapomněl,“ navázal Havran, „Surikata prý má ochočenou volavku. Chodí s ním do podzemí jako věrný pes.“
„Volavku? To jako ptáka?“ nechápal Batman.
„Ano, vypadá jako trochu menší špinavý čáp“, potvrdil Havran. „Surikata tvrdil, že je lepší chodit do dolu s tupou volavkou, než s doxáckým Havranem. Prý o tom napíše článek.“
„Krypl,“ zhodnotil stručně Surikatovu tezi Šotouš.
„A nafotí prý s volavkou fotogalerii,“ stěžoval si Havran. „Nechcete také někdo nafotít nějakou galerii se mnou?“
„řeknu Angorákovi nebo Lacovi, ti s tebou určitě rádi něco nafotí,“ chlácholil kolegu Šotouš.“Pověz nám ale ještě něco o tom dole se sudem, co v něm ti dva hnusáci hrabou. Třeba bychom jim ho mohli zasypat nebo zneuctít našimi mocnými koprolity.“
„To těžko,“ zasmušil se Havran, „já nevím, kde to je. řekli mi jen, že jde o větší důl, něco jako byl Otto u Svojšína, který nedávno prasecky zasypal zdický Timex.“
„Zdický Timex je dobrá parta,“ odporoval Šotouš. „Pamatuj, že ze stránek Státní báňské správy vede odkaz na náš skvělý web a tak musíme být s baňákem solidární a neodsuzovat žádné likvidace, které z báňského zákona vyplývají.“
„Když já si myslím, že je toho dolu Otto škoda,“ fňukal Havran.
„Není,“ vysvětloval Šotouš, „kdyby Timex Ottu nezasypal, Surikata by tam lezl a fotil a posmíval by se nám na webu, že si tam netroufáme.“
„To je pravda,“ uznal Havran. „Tak ten jejich nový důl je ale prý velký skoro jako zmíněný Otto, má dvě patra, nicméně to spodní je zatopené. Celé dílo totiž nemá odvodňovací štolu. Těžilo se z něho dvěma šachtami, jedna se údajně jmenovala Jan, druhá sloužila hlavně k větrání. Šachty jsou minimálně sto let zasypané, ale byly poměrně mělké – nějakých dvanáct či patnáct metrů. Mimo toho tam byla otvírková štola a tu Superklubáci po čtyřdenním kopání otevřeli a dostali se dovnitř.“
„Pomáhala jim v kopání ta ochočená volavka?“ chtěla vědět Kikirína.
„O volavce v souvislosti s tímhle dolem Surikata zatím nemluvil,“ vzpomněl si Havran, “ ale určitě jí tam vezme příště, vyfotí ji u těch našich hliněných sošek a budeme mít ostudu.“
„A to zrovna teď, když jsme se v očích našeho publika díky spolupráci se spřátelenými skupinami úspěšně měnili téměř v podzemnické Rychlé šípy,“ vydechl rezignovaně Šotouš.
„Nezbývá nám, než se převléct za Superklubáky a pozvracet nějaký skanzen,“ navrhla Kikrína.
„To jako místo kýblování, na které jsem se tak těšil, máme usilovně blít někde ve skanzenu?“ protestoval Havran.
„Přesně tak,“ potvrdil Šotouš, „A za to, že nejdeme kýblovat, můžeš poděkovat Surikatovi.“

Pažout – slavný montanista „Zatímco doxáčtí provokatéři v převlečení za členy PMS zvrací v Chrustenické šachtě, aby tak vrhli špatné světlo na skutečné slavné montanisty, tito slavní montanisté nerušeně pokračují v prolongaci zapomenutého kyzového dolu. Zmapováno bylo 240 metrů chodeb, žádný přístup do zatopeného spodního patra nebyl prozatím objeven. Předpoklad jeho existence se, bohužel, opírá pouze o vyprávění jednoho nepříliš věrohodného místního občana a je docela možné, že důl žádné nižší patro neměl.
Doxáčtí zvraceči byli odhaleni a členy spřátelené skupiny přinuceni své výměšky uklidit.“