„Ne, neděláme a nikdy jsme nedělali,“ zařval nepříčetně Šotouš, „my v podzemí odborně bádáme.“
„A také z něj zachraňujeme nezodpovědné mladíky,“ upřesnila Kikirína.
„Opravdu?“ divil se Havran.
„Opravdu,“ potvrdil Šotouš. „My a naše spřátelené kluby Agartha a CMA. My jediní v podzemí děláme smysluplnou činnost a všichni ostatní tam škodí. A právě proto založíme tu pomocnou stráž, abychom jim v tom bránili.“
„Aha,“ pochopil Havran.
„A budeme mít služební pistole?“ těšila se Kikirína.
„Pistole mít nesmíme,“ vysvětlil Šotouš, „místo nich si pořídíme pádné obušky.“
„Nemohli bychom nostit místo obušků halapartny?“ žadonil zklamaně Jeřáb, „ty se k takové důstojné stráži hodí víc.“
„Halapartny rozhodně nosit nebudeme, vypadali bychom jako pitomci ze Superklubu, co do podzemí chodí s mečem,“ zamítl rozhodně Havranův nápad Šotouš.
„Dostaneme nějaké služební stejnokroje?“ zpojil se do hovoru Jeřáb.“Aby bylo na první pohled jasné, že jsme skutečná podzemní stráž a ne nějací amatéři.“
„Pro začátek budeme chodit v našich černých overalech a na rukáv si navlečeme žluté pásky s nápisem PS-VB.“
„Proč zrovna PS-VB?,“ divil se Havran.
„Protože jsem jich pár levně sehnal,“osvětlil Šotouš,“a také proto, že se znamenitě hodí pro náš účel. Ta zkratka původně znamenala Pomocná Stráž Veřejné Bezpečnosti a naše Podzemní Stráž začíná na úplně stejná písmena. Jen musíme ještě vymyslet, jak budeme interpretovat ty dvě zbývající litery: V a B.“
„Podzemní Stráž Velkého Bratra?“, navrhla rozpačitě Kikirína.
„Není to špatné,“ přemýšlel Šotouš, „ale tak zcela to nevystihuje naše poslání. Raději bych, aby z té zkratky bylo jasné, že pracujeme pro státní báňskou správu. To B na konci jasně znamená baňák. Ale co s tím V, to jsem zatím nevymyslel.“
„Podzemní Stráž Veselého Baňáku?“, nabídl svoji verzi Jeřáb.
„To raději ne,“ odmítl Šotouš, „musíme přijít na něco oficiálnějšího. Napadá mne Podzemní Stráž Všech Baňáků, ale poradím se ještě s pohlaváry spřátelených skupin.“
„Mohli bych si ty obušky vycpat olověnými broky?“, napadlo Havrana, „budili bychom pak rozhodně větší respekt, než s nějakými koženými pešky.“
„To jistě,“ souhlasil Šotouš, „až takovým kyjem přetáhneme ve štole nějakého kripla po hřbetě, určitě ho přejde chuť lézt do podzemí, kde nemá co dělat, na hodně dlouho.“
„Koho budeme tím obuškem vlastně přetahovat?“ pídil se po dalších informacích Jeřáb.
„Každého, kdo není od nás nebo ze spřátelené skupiny CMA či slavné badatelské skupiny Angora,“ navrhl Šotouš.
„Angora je slavná badatelská společnost? Myslel jsem, že je to ten nejtrapnější spolek ubožáků, co existuje“ divil se Havran.
„Tak to ses spletl,“ procedil mezi zuby Šotouš, “ Angora je spřátelená skupina a naše spolupráce je už přes rok zakotvena ve smlouvách, které tvoří právní základ našeho sdružení.“
„Ha ha ha,“ zasmál se nevhodně Jeřáb.
Rozhostilo se ponuré ticho

 

„Surikata říkal, že Laco Lahoda ze spřátelené skupiny CMA se ve skutečnosti vůbec nejmenuje Laco Lahoda, ale Lečo Jahoda, jak ho pojmenovali jeho rodiče, balkánští zelináři,“ nadhodil po chvíli trapného mlčení Havran.
„Surikata je debil a už se nemohu dočkat, jak ho dekorován naší žlutou páskou přetáhnu obuškem,“ vykřikl rozhořčeně Šotouš, „a jestli budeš furt poslouchat a následně reprodukovat všechno, co blábolí, tak tím obuškem dostaneš taky!“
„Surikata také povídal, že když někde pod zemí potká naši podzemní stráž, nahází její členy bez ohledu na žluté pásky do zatopené bezedné šachty,“ žaloval plačtivým hlasem Havran. „Nadávejte si mně, křičte si na mne, ale já se shodit do šachty nechci nechat ani s páskou ani bez ní.“
„Surikata blafuje,“ chlácholila Havrana Kikirína, “ třeba ta šachta, kam se nás chystá naházet, nebude až tak moc hluboká a pak jsou i doly, kde vůbec žádné šachty nejsou. Tam nás Surikata tak nanejvýš zfackuje.“
Ne zcela přesvědčený Havran ještě několikrát vzlykl a uklidnil se.
„Měli bychom službu naší podzemní stráže nabídnout pořadatelům letošního setkání jeskyňářů na Tetíně,“ uvažoval Jeřáb, „jednak bychom se zviditelnili a objektivně prokázali svoje kvality, jednak bychom pod nějakou záminkou mohli ztřískat těmi olověnými obušky Krtka a jeho brněnské kolegy za nedostatek úcty ke spřátelenému sdružení Angora.“
„Skvělý nápad,“ pochválil Šotouš,“pořídíme fotografie z fiktivních zásahů proti neukázněným jeskyňářům, natiskneme je na propagační materiál a pošleme na ústředí české speleologické společnosti.“

 

Zatímco ortodoxní Doxáci vymýšlejí jak prosadit svoji pomatenou podzemní stráž do reality, Popovický montanistický superklub se v akční sestavě Martin M., Pažout a Surikata vydal ke vsi Malá Buková, aby zde ověřil stav zaniklé těžby kyzové břidlice.
„čekali jsme, že půjde o povrchovou akci,“přiznává Surikata, „protože stav dolu v Bukové popisuje již v roce 1926 R.Jirkovský v Hornickém věstníku velice neoptimisticky (cituji):
‚Doplňkem k Slavíkovu výčtu kamenečných břidlic uvádím zcela nepřístupnou zatopenou štolu pod lesní správou u Bukůvky (Malá Buková), která byla ražena v pravém břehu lesního potůčku šikmo do Sýbova vrchu. Dnes jeví se jako zbořená studna. Dolovalo se zde v roce 1871, kdy zde bylo odstřelováno mohutné ložisko litého kyzu. Těžba se vyplácela jedině na tomto místě, ač mnoho obtíží působila voda, pro níž konečně těžení zastaveno. Tak stalo se přes to, že lože zůstalo nevyčerpáno a značné množství kyzu bylo ve stráni zanecháno. Asi 300 metrů odtud k jihu, bývala druhá štola, jejíž sesutý otvor poznáme podle žlutých výkvětů síranů železitých a roztroušených krystalků sádrovce…'(konec citace)
Popovický montanistický superklub již na této lokalitě jednou exploroval, šlo tehdy právě o onu jižně položenou zasutou chodbici,“ pokračuje v poutavém vyprávění Surikata. „Tento weekend jsme se vydali prozkoumat nevytěžené bohatší ložisko, jehož otvírkovou štolu R. Jirkovský příznačně popisuje jako zbořenou studnu.“
„Dlužno říci,“ ujímá se slova mluvčí PMS Pažout,“že zmíněnou zbořenou studnu se nám (po těch osmdesáti letech, které od Jirkovského návštěvy uplynuly) nepodařilo vůbec lokalizovat. Naopak ve svahu, který štola otvírala, jsme objevili tři obrovité trychtýřovité propady a pod nedalekým hlubokým vývratem rozložité borovice jsme dokonce našli tunelovitou noru, svažující se kamsi pod zem.“
„Hned nás napadlo,“ ujímá se slova Martin, „že by nora mohla komunikovat s téměř sto let zasutým systémem. Po překonání prvotní skepse a odmítnutí Surikatových iracionálních teorií o tom, že důl bude stejně zatopen a kopání nory je proto zbytečné, jsme se přece jen pustili do zmáhání. Přesto, že jsme byli vybaveni pouze kovovými montanistickými hráběmi a sekyrou, rozšířili jsme po hodině noru natolik, až se její dno asi dva metry hluboko skutečně propadlo dovnitř dolu.“
„Brzy jsme zjistili, že prostora pod propadlou norou není zatopená ani vodou ani kysličníkem uhličitým a to nás motivovalo k další práci,“ dodává Pažout. „Skoro dvě hodiny jsme rozšiřovali otvor, což, vzhledem k tomu, že jsme lámali skálu (byť porušenou a navětralou) hráběmi či sekyrou, bylo značně vysilující. Když jsme konečně vytvořili takovou díru, že se jí dalo proniknout dovnitř, dohodli jsme se, že já s Martinem sestoupíme dolu a Surikata (který tvrdil, že má hlad a je mu špatně) zůstane na povrchu pro případ, že by nastaly nějaké komplikace. Protože jsme s sebou neměli pomůcky pro sestup po laně a potažmo ani lano, zhotovili jsme z dvacetimetrového popruhu (tím, že jsme na něm nadělali smyčky) primitivní provazový žebřík. Po žebříku jsem sestoupil nejprve já, pak i Martin.“
„Ocitli jsme se v nevelkém systému tvořeném několika statnými pilíři na ploše přibližně dvě stě čtverečních metrů,“ střídá chraptícího Pažouta Martin. „Prostor, v kterém jsme stanuli, měl zhruba šachovnicovou strukturu a právě díky pilířování budil dojem, že sestává ze čtyř chodeb vedoucích severozápadním směrem a tří dalších štol na ně kolmých. Skutečná štola však byla ve skutečnosti jen jediná a zdobil ji pěkně vyskládaný portál, v kterém se rozlézal mohutný zával. Místo, v němž jsme se nacházeli byla vlastně obyčejná dobývka a jiný původní přístup zvenčí, nežli onu zavalenou štolu, zjevně neměla. Vrátili jsme se k žebříku pro fotoaparáty, které nám Surikata statečně spustil dolu a věnovali se obvyklému dokumentování.“
„Pus?, já to dopovím,“ odstrkuje neurvale Pažout Martina. „Dobývka, v které jsme operovali je čistá a nezařícená, pouze v místě, které jsme prokopali, leží suťový kužel a hromada ohnilých kořenů či větví. Lákali jsme k sestupu Surikatu s tím, že bychom se uvnitř vystřídali, on ale pravil, že právě zvolna umírá a raději bude akci zajišťovat zvenku. Po hodině focení a zakreslování jsme opět vyšplhali na světlo, vchod provizorně zakryli několika větvemi a lokalitu opustili.“

 

Pažout – slavný montanista „Na fotkách MartinaM vidíte mimo jiné i skládaný portál zavalené přístupové štoly, s jejíž prolongací nepočítáme. Od dolu nejsou vůbec žádné mapy, nevíme proto ani jak byl rozsáhlý ani měl-li více pater. Bylo by to logické, zprávy o problémech se spodní vodou existují a v místech, kde jsme se pohybovali bylo sucho.
K první fotografii na této stránce třeba podotknout, že zobrazuje Surikatovu montanistickou volavku, chiméru, před kterou doxácká podzemní stráž zmírá hrůzou. Zvláště se jí bojí sám Šotouš – tvrdí, že by mu volavka mohla z hlavy vyklovnout jeho mimořádně zbytnělý mozek.“