„Jasně,“ vyhrkl nadšeně Havran.
Šotouš se nadechl a skřehotavým hlasem začal recitovat: „Byl jeden domeček, v tom domečku stoleček. Na stolečku mistička, v té mističce vodička, v té vodičce rybička.“
Havran napětím ani nedutal.
„Kde je ta ryba? Kočka ji vzala. Kde je ta kočka? V les se zaběhla. Kde jsou ty lesy? Na prach shořely.“
Šotouš se zakuckal a Havran dojetím polkl slzu.
„Kde je ten prach?“ sípal Šotouš, „voda ho vzala. Kde je ta voda, voli ji vypili. Kde jsou ti voli?“
„Měli by být někde tady mezi námi? V našem skvělém klubu?“ přerušil Šotoušovu recitaci pragmatickým dotazem Havran.
„Kdo by měl být mezi námi?“ nechápal Šotouš.
„Ti voli přece,“ vysvětloval Havran, „ptal ses, kde jsou..“
„Ničemu nerozumíš,“ pravil znechuceně Šotouš a odmlčel se.
Havran si chvíli snaživě opakoval začátek básničky o domečku, stolečku a mističce s rybičkou, brzy však veršíky popletl a ztichl.
„Kdo všechno je v té nové skupině Světlu vstříc,“ zeptal se zdánlivě lhostejným hlasem Šotouš.
„Určitě Surikata s Pažoutem,“ vypočítával ochotně Havran, „pak nějaká neuvěřitelně akční dívčina, která prý leze po laně hlavou dolu a odpadlík našeho slavného klubu HonzaH.“
„Lézt po laně hlavou dolu a tlemit se u toho, dokážu taky,“ procedil mezi zuby opovrživě Šotouš.
„Opravdu?“, zvola obdivně Havran, „už jsi to zkoušel?“
„Nezkoušel, nejsem magor,“ osápl se Šotouš, „ale když to zvládne někdo z neuvěřitelně debilního Světlu vstříc, tak to musí být určitě nějaký hodně primitivní trik.“
Havran pohlédl na svého kolegu s nelíčeným obdivem.

 

„Když už mluvíme o tom hnusném Surikatovi,“ připomněl Šotouš, „slyšel jsem, že chce na setkání jeskyňářů na Tetíně presentovat nějaký neuvěřitelný objev.“
„To je pravda,“ potvrdil Havran, „jde o poměrně velikou krasovou jeskyni. Není to ale v žádném případě Surikatův objev, protože tu díru našel Karel Žák a Surikata u toho vůbec nebyl.“
„A co s tím má tedy ten hnusák společného?“, ptal se znepokojeně Šotouš.
„Když Karel Žák k jeskyni přišel, uviděl akorát výraznou zkrasovělou poruchu, která vedla pod skalním převisem do hromady vápencových balvanů,“ objasňoval problém Havran. „S Martinem Majerem objekt zaměřili a označili, balvany ale neodstranili a nakonec malověrně zapochybovali, zda jde vůbec o jeskyni. Martin Majer dokonce usoudil, že jde o založenou průzkumnou štolu a právě proto o lokalitě řekl Surikatovi. Surikata věděl, že v okolí několik podobných štol jel a tak se pustil do čištění nepřístupného vchodu a po nějakém čase se prohrabal do čehosi, co opravdu jako stará založená štola vypadalo.“
„Škoda, že ho to nezavalilo,“ zamumlal otráveně Šotouš.
„Surikata zalezl asi pět metrů dovnitř a posvítil před sebe. Viděl širokou leč nízkou plazivku, která se mírně svažovala nějakých osm metrů dopředu, kde se zdálo, že odbočuje zahliněná chodbička doprava. Pravidelné tvary chodby slavného montanistu utvrdily v tom, že jde opravdu o štolu, která měla prozkoumat kvalitu vápencového ložiska v lomu a o odbočce na konci se domníval, že je to náhodně nafáraný erozní kanál.“
„Jak můžeš vůbec použít slova ‚slavný montanista‘ ve spojení se Surikatou?“ vzkřikl rozhořčeně Šotouš.“Já jsem slavný, Kikirína je slavná ale rozhodně není slavná taková odporná nula.“
„Kam se Surikata podíval, „ignoroval Šotoušovu výtku Havran, „všude se válely vybělené zvířecí kosti a zaschlé exkrementy. To mu napovědělo, že objekt jeho zájmu je obydlen blíže neurčenou dravou šelmou. Surikata užasl nad odvahou, kterou projevil, když do tak nebezpečného místa vlezl, rozpomenul se na svá nepříjemná setkání s liškami či jezevci a z plazivky spěšně vycouval.“
„Zbabělec hnusnej, odpornej,“ přisadil si Šotouš.
„Domnělá štola na čas osiřela,“ nevšímal si Havran Šotoušových invektiv, „a asi čtvrt roku se o ní nikdo nezajímal. Surikata průběžně sháněl někoho, kdo by místo něj do brlohu vlezl a šelmu, která ho obývá, odtud vypudil, ale nikoho k účasti na tak riskantním podniku nepřesvědčil. Nakonec se opět spojil s Martinem Majerem a spolu s Monikou se vydali místo prozkoumat. Původní plán byl takový, že Martin do štoly vleze, Surikata ho zajistí u vchodu a Monika bude hlídat nahoře na stráni, zda se šelma (kdyby byla náhodou a procházce) nevrací.“
„Mohli jsme je předejít, jako podzemní stráž tu díru obsadit a nepustit je tam,“ mrmlal Šotouš.
„Martin se převlékl do overalu a chystal se zaplazit do portálu, když ho zarazil silný zevnitř se linoucí zvířecí zápach. Surikata podotkl, že podobně smrdí sibiřský medvěd a upřímně doporučil akci předčasně ukončit.“
„Srabi,“ skuhral nespokojeně Šotouš, „já bych medvědem fláknul o zem, že by mu hrůzou puklo srdce.“ „Surikata s Martinem se vrátili k Monice a přemýšleli co dál. Surikata navrhl požádat o pomoc někoho udatného, kdo má s divokými zvířaty v podzemí zkušenost. Martin chvíli přemýšlel a nakonec padlo jméno Radka Jelena ze zlatokoňské speleoskupiny.“

 

„Nedovedu si představit, jak si nějaký Jelen poradí s medvědem,“ protestoval Šotouš, „já bych medvěda určitě spráskal, Batman taky. Možná i ty sám – kdyby byl medvěd drobnějšího vzrůstu, asi tak jako kočka – ale co nějaký Jelen?“
„Přesto to byl nakonec právě ten Jelen, který do děsivé nory zalezl, „líčil nadšeně Havran. „Když zjistil, že medvěd patrně nedávno odešel, vyzval k návštěvě i ostatní. Do vchodu se postupně zaplazili Martin, za ním Pažout a nakonec Surikata. Začali vyndavat kameny a zjistili, že nejde o zakládku, ale spadlý strop a že objekt, v kterém se nacházejí není štola, nýbrž opravdová skutečná jeskyně. Radek Jelen pronikl na konec hlavní chodby a nahlédl do pravé odbočky, které si při své první návštěvě všiml Surikata. Uviděl, že je to jílem zanesená široká plazivka a i když se do ní nasoukal čtyři metry hluboko nedosvítil na konec. Pak následovalo focení, zběžné mapování a vytyčení plánu dalšího postupu, který spočívá ve vyzmáhání té zahliněné chodbice.“
„Kdyby se tak vrátil ten medvěd,“ zatoužil Šotouš.
„Medvěd se nevrátil, ale na průzkumníky zaútočila jiná zvířata,“ rozhovořil se Havran. „Když si Martin svlékal overal, všiml si, že je zcela obalený blechami. Napočítal jich asi čtyřicet. Ostatní ho samozřejmě ujišťovali, že jde o blechy medvědí, které na člověka nejdou, ale Martinovo průzkumnické nadšení přesto citelně ochablo. Jeskyně byla proto nazvána Blešárnou.“
„A tohle budou presentovat na Tetíně jako objev?“ divil se Šotouš, „Nějakou zablešenou díru?“
„Ano,“ potvrdil Havran,“ Surikata o tom chtěl dokonce natočit dokument. Naštěstí v něm skoro nikdo ze zůčastněných nechtěl vystupovat. Surikata sice původně myslel, že by většinu stěžejních rolí, jako je Václav Cílek, Karel Žák, Radek Jelen nebo Dita Weinfurtrová zahrál Pažout, ale i kdyby se snažili sebevíc, nestihnou to sestříhat a ozvučit.“
„Byl jednou domeček, v tom dolečku stoleček..,“ začal si nezřetelně mumlat Šotouš.

 

Pažout, Světlu vstříc „I když je již z jeskyně Blešárna k dispozici značné množství kvalitních fotografií, nebudeme je zveřejňovat, dokud neproběhne oficiální presentace objevu v rámci setkání jeskyňářů na Tetíně. Místo toho přinášíme tři fotografie z dnešní akce skupiny Světlu vstříc v nejmenovaném opuštěném železnorudném dole. Ve skupině Světlu vstříc se etablují ti nejodvážnější montanisté, které jsou pro Doxáckou podzemní pomocnou stráž stejným strašákem, jako Surikatova montanistická volavka. Na montanistickou volavku si netroufá ani známý medvědobijce Šotouš.“