O likvidaci základny pomocné podzemní stráže v dopravní štole požádali slavný PMS sčítači netopýrů, kterým se nelíbilo, že nedůvěryhodný spolek obsadil jejich lokalitu. Stížnosti však nepřicházely jen od sčítačů, s neustále pochodujícími a křičícími samozvanými strážci se nehodlali smířit ani místní rolníci.
„Od té doby, co si tu ta hnusácká pomocná podzemní stráž zřídila základnu,“ svěřuje se rozhořčeně starší muž v pracovním oděvu s vidlemi v mozolnatých rukou, „nestojí to tady za nic. Ti pomatenci pořád nacvičují nějaké podivné zásahy a my musíme poslouchat pronikavé výkřiky jako :’Jménem pomocné podzemní stráže opusťte štolu!‘, ‚Kikiríno neboj se těch hajzlů‘ nebo plačtivé ‚Jen počkejte, my to řekneme na baňáku a také Lečovi‘.“
„Ten tajemný Lečo,“ navazuje žena v pestém šátku, „se tu několikrát byl na cvičení té úděsné podzemní stráže podívat. Stál vždycky nehybně na samém kraji lomu a dalekohledem pozoroval, co stráž dole pod ním dělá. Velitel stráže klečel vedle něj a když se Lečovi nějaká akce nelíbila, dostal od Leča pár pohlavků. Bylo zřejmé, že ten Lečo je nějaké hodně velké kápo, když se s tím namyšleným velitelem vůbec nepáře.“
„Když tu ale Lečo není,“ ujímá se opět slova muž s vidlemi,“tak se ti strážci moc nepřetrhnou. Zalezou do štoly, chlastají tam, pálí ohně a přitom řvou jako šílení. Opravdu si nedokážu vysvětlit, k čemu je taková podzemní stráž vlastně dobrá.“
„A což teprve ty jejich hnusné žluté pásky, obušky a sveřepé xichty,“ pokračuje žena v šátku, „nevím, jestli se jich mám bát nebo se udusit smíchy. Nedávno strčili do štoly nějakého velkého vycpaného papouška, pak tam za ním po jednom postupně lezli a podle toho, co jsem pochopila, se ho učili zastrašovat. Jen ta ženská, co jí říkají Kikirína, dovnitř za ptákem za boha nechtěla, hystericky brečela a pořád řvala něco o volavce.“
„Likvidace základny podzemní pomocné stráže byl bezesporu správný a nutný krok,“ říká přesvědčeně Surikata CM z likvidujícího PMS. „činnost tak zvané podzemní pomocné stráže, která měla střežit otevřené podzemní objekty před návštěvou nepovolaných osob, se nikdy na plno nerozběhla. Hlavním důvodem byli především sami její členové. Tak například jinak velmi agilní a pro věc nadšená Kikirína nedokázala překonat svůj až nepřirozený strach z montanistické volavky a její použitelnost k zamýšlené činnosti byla zcela nulová. Nepomohl ani týdenní intenzivní dril právě na téhle speciální základně, kde Kikirínin výcvik několik dní vedl osobně bezradným Šotoušem přizvaný Lečo. Je sice pravda, že Kikirína po výcviku do podzemí vlezla, ale jedině se zavřenýma očima, což jí jednak znemožňovalo orientaci, jednak znesnadňovalo identifikovat případné (jak zní přesný termín z příručky Podzemní pomocné stráže ) podzemní narušitele.“
„Velkým problémem byl i předák podzemní stráže, Šotouš,“ přidává své vysvětlení nakažlivě usměvavý Pažout. „Ten sice na veřejnosti prohlašoval, že má montanistickou volavku na háku, ale když náhodou nakoukl do pivovarské chodby na Tmani a uviděl tam členy PMS s tasenými meči, málem se leknutím pomátl. Rychle utekl zpět na základnu a nechápajícímu Lečovi stále dokola opakoval nesouvislý blábol o velkých hrozivých temných postavách s blyštivými meči, z kterých jde děs a za nimiž se otvírá peklo.“
„Lečo brzy pochopil,“ doplňuje Pažouta Surikata, „že tahle pomocná podzemní stráž nikdy k žádnému užitku nebude a pod nějakou stupidní záminkou svoji účast na dalším výcviku omluvil. Bezprizorní členové stráže se na své základně už jen pouze opíjeli do němoty, tropili výtržnosti po okolí a občas si dokonce zapomínali navléci na rukáv svoji pověstnou žlutou pásku.“
„A tak jsme tam zajeli, ty špinavé matrace a sedačky z automobilů, kterým pyšně říkali inventář, vyházeli před štolu a celý problematický objekt vystříkali Biolitem,“ doplňuje Lenka – Pig. „Na plechová vrata jsme načrtli stylizovanou volavku a to je, myslím, ten nejpádnější důvod, proč se sem už neslavná Pomocná podzemní stráž nikdy nevrátí.“

 

Během minulého týdne se rovněž uskutečnila výprava do Svaté Dobrotivé. Hlavním cílem byla prohlídka místního augustiniánského kláštera a ověření teorie, zda cihlami vyzděná chodba, ústící ve svahu pod klášterem, komunikuje s klášterním podzemím tak, jak je uvedeno na plánku který získal v Komárovském archivu Pažout.
Samotná nevábná chodba byla zkoumána v minulosti již několikrát, nejdál se dostal Jindřich s Blovickými hasiči, jenž odvážně prolezl zařícenou pasáž před první pravoúhlou zatáčkou a zastavila ho až hluboká tůň se smrdutou vodou, která ho od dalšího průzkumu odrdila.
Protože Pažoutův plánek bez měřítka zobrazoval další dva vchody, vedoucí do systému, otevřeného neúspěšně zkoumanou cihlovou chodbou, změřili jsme nejprve západní stěnu kláštera, pak určili jejich souřadnice a vydali se vchody lokalizovat.
Plánek pochází v devatenáctého století a tvář krajiny kolem kláštera se výrazně změnila. Na místě severního vchodu se poklidně vlní hladina malého rybníčku, druhý vchod se nachází v křoví poblíž koryta potoka. Je zasypaný a prolongace trvala bezmála hodinu. Hlavním problémem byli místní občané, kteří nebyli schopni pochopit, proč jim nějaká cizí banda kope ve vesnici u potoka a s ohledem na ně, musely být výkopové práce vedeny tak, aby nám usedlíci nemohli vytýkat, že na lokalitě děláme bordel.
Chodba měla z kamene vyskládaný portálek, který byl pět metrů dlouhý, pak následovala nevyzděná chodba obdélníkového profilu se zbytky uhnilých stojek. Je ražena hornickým způsobem v vyvřelinách zaječovského komplexu a končí po dvaceti metrech nesourodým závalem. Po obligátním vyfocení s mečem v ruce, jsme ji opustili a vchod za dozoru místních zvědavců zase zaházeli.

 

Následovala prohlídka kláštera a v jejím rámci i návštěva klášterních sklepů. Zajímaly nás samozřejmě ty, které by mohly komunikovat se zmíněnou cihlovou chodbou. Tato teorie se však ukázala zcela planou. Ač jsou sklepy, sestávající ze tří propojených místností, ve stejné výškové úrovni, jako portál chodby, nebyla nalezena žádná známka toho, že by chodba byla někdy na tyto sklepy napojena. Orientační měření sovětským georadarem naopak prokázalo, že chodba kopíruje vnější stěnu klášterní budovy směrem k rybníku, kde má být další vchod.V těch místech ale v Pažoutem obsluhovaném georadaru chcípl akumulátor a bylo po průzkumu.
Snažili jsme se dopátrat nějakého vysvětlení dotazy u místních starousedlíků. Buď jsme ale narazili na ty, o nichž lze bez ostychu hovořit jako o blažených nevědomých nebo jsme měli smůlu. Jejich odpovědi byly buď zcela fantasmagorické nebo naopak natolik bezobsažné, že nemělo smysl je vůbec brát v potaz.
Proto se nám jako nejpřijatelnější vysvětlení jeví to, že chodby nemají souvislost s klášterem, ale se zaniklou klášterskou železářskou hutí, která v těchto místech stávala a zanikla již v roce 1817.

 

Pažout – slavný montanista „Zaniklá železářská huť ve Svaté Dobrotivé byla podobná okolním hojným stavbám stejného účelu. Podobně jako ve Strašicích nebo Komárově se honosila kruhovou pecí, vysokou necelých deset metrů. Patřila ke klášteru, ten nesl po svém založení roku 1623 nejprve poetické jméno Klášter svaté Máří na Ostrově, později byl přejmenován na Svatou Dobrotivou.“