„A to ještě není všechno,“ triumfoval Havran, „Martin Majer s Monikou, na které Surikata nejvíc spoléhal, odmítli jeho pozvání s tím, že budou raději celý den spát a k večeru půjdou fotit brouky.“
„Co je to brouci?“, zajímal se živě Šotouš, „nějaký zajímavý montánní objekt?“
„Ne, brouk je hmyz,“ vysvětloval trpělivě Havran, „má šest nohou, občas blanitá křídla, na nich tuhé krovky..“
„To stačí, nic takového neznám,“ přerušil výklad Šotouš, “ vím, že existuje moucha, komár, šnek, ale o broukovi jsem jaktěživ neslyšel.“
„Brouk na Leča kouk,“ zablábolila těžkým jazykem opilá Kikirína, aniž by změnila polohu.
„Kolegyně je hodně špatná z neslavného konce naší pomocné podzemní stráže,“ vysvětloval nechápajícímu Havranovi Šotouš. „Doufala, že se stane velitelkou čety a přizpůsobila tomu ušlechtilému cíli celý svůj život. Jenomže od té doby, co nám Superklubáci zničili základnu, je naprosto apatická a pořád jen chlastá.“
„Vybudujeme novou základnu a jmenujeme Kikirínu praporčicí,“ navrhoval Havran.
„Ne,“ odmítl Šotouš, „ta podzemní stráž nebyl krok správným směrem. Ne, že by mne to hlídání a vyhánění všelijakých hlupáků nelákalo, ale musíme se smířit s tím, že na tuhle činnost nemáme ty pravé lidi. S jedinci, kteří se dokáží pouze promenovat v naleštěné uniformě se žlutou páskou a obuškem, ale bojí se blbé volavky nebo panáka s mečem tak, že jsou naprosto neschopní jakéhokoliv akčního zásahu, podzemnní stráž nevybudujeme.“
„To je škoda,“ povzdychl si Havran, soucitně pohlížeje na bezvládnou Kikirínu. „Začátky byly velmi nadějné a Kikirína tak nadšená a zapálená. Pořád by někoho tloukla tím obuškem. I náš instruktor Lečo se o ní vyjádřil velice pochvalně.“
Šotouš znechuceně máchl rukou.
„Mimochodem, v Berounském muzeu poběží dvacátého října přednášky na téma ‚Jak se zachraňují zvířata'“, vzpomněl si Havran. „Pozvali na to dva zoology – Pavla Moulise, vedoucího záchranné stanice živočichů v Rokycanech a Davida Fischera, zoologa Hornického muzea v Příbrami.“
„A co má být,“ divil še Šotouš, „myslíš, že když je ten zoolog z Hornického muzea, bude se snad producírovat na přednášce o zachráněných zvířatech ve fáračkách a s drégrem na zádech?“
„Nikoliv,“ odsekl vítězoslavně Havran, „ale zařídil jsem, že byl z programu vyškrtnut Surikata se svým vystoupením na téma – Jak se zachraňují žáby ze šachty, kam je nakýblovali Doxáci.“
„Sakra,“ hlesl vděčně Šotouš,“to bylo o fous.“
Kikirína se na hadru divoce zazmítala a oba kolegové ji zděšeně pozorovali v oprávněné obavě, že začne dávit.
„Co vlastně bylo na programu té ostudné výpravy, na kterou se nakonec vydali jen Surikata s Pažoutem?“ změnil téma diskuse Šotouš.

 

„Naprosté fiasko,“ řekl přezíravě Havran. „Nejprve ti dva jeli do Chomle. Kousek od pomníčku obětí neštěstí na jámě Ferdinand, při kterém došlo k utopení horníků kvůli neočekávanému průvalu spodních vod, se nachází zachovalý areál dolu Pokrok. Sídlí tam nějaká agrární společnost. Povrchové součásti dolu stále ještě až na těžní věž stojí, dokonce i šachta je patrná a dokonce do ní vedou průvodnice.“
„Pane jo, mohli bychom tam někdy zajet a zpřelámat je,“ navrhl iniciativně Šotouš.
„Surikata s Pažoutem chtěli do jámy slanit, proniknout do štol, nafotit je a vystavit na tajném webu,“ ignoroval Šotoušův roztomilý nápad Havran.
„Na jakém tajném webu,“ zpozorněl Šotouš.
„Surikata se domluvil s Krtkem z moravského spolku Krtkovi hoši, že udělají tajný web, kde budou presentovat fotky ze zvlášť nebezpečných akcí a utajovaných lokalit. Web prý bude přístupný jen pro spolehlivé jedince, aby se k informacím nedostaly likvidační firmy, báňská správa a méněcenné spolky jako jsme prý my, Angora nebo Lečova parta.“
„Opravdu o nás a našich sesterských uskupeních mluvil Surikata jako o méněcenných?“ povytáhl Šotouš pohoršeně obočí.
„Opravdu,“ potvrdil Havran, „prohlásil, že jediná správná parta jsou mimo něj Krtkovi hoši.“
„Krtkovi hoši jsou spolek blbců,“ odtušil přezíravě Šotouš.
„Oni to samé říkají o nás,“ oponoval zasmušile Havran, „a smutné je, že nejen oni.“
„Pověz mi radši, co dělali Surikata s Pažoutem po neúspěchu na Chomli,“ zamlouval nepříjemnou skutečnost Šotouš.
„Když neuspěli na Pokroku, rozhodli se proniknout do uhelné šachty na Lísku,“ oznámil Havran.
„Což není zasypaná?“ divil se upřímně Šotouš.
„Na Lísku byly šachty celkem tři,“ osvětloval situaci Havran. „Dvě jsou zasypané zcela dokonale, „třetí je ale pouze zakryta velikými betonovými panely. Nejde vlastně o opravdovou šachtu, ale o větrací komín na prvé patro. Surikata s Pažoutem se rozhodli, že panel podhrabou a komín prozkoumají.“
„Debilové,“ podotkl suše Šotouš.

 

„Hrabali, hrabali, ale nepodhrabali,“ líčil lísecké drama Havran. „Pokoušeli se panel odstrčit čtyřmetrovou pákou a ani s ním nehnuli. Skákali po něm, kleli a tloukli do něj větví. Nic nepomohlo. Tak se sebraji a šli pryč.“
„Cha chá,“ zasmál se škodolibě Šotouš.
„Jenže při té smůle měli nakonec štěstí,“ dodal sklesle Havran.“Na Zdejcině okukovali železnorudný důl Karel tak dlouho, až si všimli čerstvého propadu, kterým se dostali dovnitř.“
„Nééé!“ zaúpěl Šotouš, „to se nemělo stát. Měli se zřítit se skály, mělo je přejet auto, ale neměli se rozhodně dostat do žádného podzemí.“
„Jenže se do něj dostali,“ přiznal Havran.“Ne sice do nijak extra významného, ale přece jen do skutečného podzemí. Propadem slezli do osmdesátimetrové částečně zatopené slepé (patrně průzkumné) štoly s nádhernou okrovou výzdobou.“
Šotouš polo leže polo kleče tloukl hlavou o zem a rval si sporé vlasy. „Určitě tu štolu nafotili a vyvěsili na onen tajný web,“ kvílel.
„Ne, fotky umístili na veřejný web,“ odvětil Havran. „Zejména prý proto, abychom měli vztek, jelikož my se nikdy do žádného pořádného dolu nedostaneme, a nakonec i proto, že se ten propad bude příští týden zavážet.“
„Kdyby tak přitom zavezli i Surikatu s Pažoutem,“ dodal nenávistně Šotouš a Kikirína na hadru začala hýkavě zvracet.

 

Pažout – slavný montanista „Od Lipoldem uváděného dolu Karel na Zdejcině nemáme k dispozici žádnou mapu a nejsme proto schopni zodpovědně říci, jak velkou část jsme prošli. Nazaznamenali jsme žádné větší dobývky, úpadnice, komíny, ani hloubení. Sledované limonitové ložisko se nachází pouze v nejzazší části pár metrů před čelbou, jeho mocnost je přibližně čtyřicet centimetrů a upadá pod úhlem pětačtyřiceti stupňů. Po zasypání propadu už z dolu Karel nezbyde nic, než tato krátká fotoreportáž. „
Další fotografie z naší akce naleznete ve fotogalerii.