Kočvarův důl v Doxech u Kladna

„Kočvarův podzemní pískovcový lom nebo, chcete-li důl,“ vysvětluje Surikata, „naštěstí nepatří mezi chronicky známé objekty. Vchod se nachází v levé části nevysokého křídového útesu na oploceném pozemku asi dva kilometry od vesnice a je částečně zasutý průmyslovým odpadem. Případný zájemce zde může snadno nalézt například starou (patrně nefunkční ledničku), několik nekompletních vraků televizorů zahraniční provenience, starou drátěnku z postele a mnohé další artefakty.“
„Portál Kočvarova podzemního lomu je dosti rozměrný,“ přidává se slavný Pažout, „a proto není nutno se skrze odpadky dovnitř plazit. Přesto je při překonávání této (poslední dobou v podzemí typické) překážky třeba dbát zvýšené opatrnosti, protože mezi kovovými předměty leží několik velkých, ostrých střepů z rozbitých lahví.“
„Kočvarův podzemní lom měl, jak je dodnes patrné, celkem tři vchody, “ ukončuje stručný popis objektu Surikata. „Dva jsou vlivem nestability útesu zasypané kameny a pískem, třetí otvírá pětimetrovou chodbu, která nás zavede do tří navzájem propojených podzemních komor. Ty dosahují v některých místech výšky až třinácti metrů, největší z nich je třicet metrů dlouhá a téměř šest široká.“

 

„Kočvarův podzemní lom jsme navštívili minulý týden s Mírou Němcem,“ přiznává montanista Surikata. „Nevěděli jsme co nás vlastně čeká, měli jsme málo času a proto jsme se na lokalitu vydali bez jakéhokoliv vybavení (mimo přileb a světel) s tím, že pokud by bylo potřeba například lano a šplhadla nebo nějaký speciální dres, vrátili bychom se sem příští weekend. Naštěstí se jednalo o typický ‚choďák‘, kde jsou lezecké pomůcky a ba i overaly zcela zbytečné. Problém nám nakonec působily pouze vybité akumulátory na fotosvětla a lenost dojít do auta pro náhradní. Snad i proto není fotodokumentace z tohoto lomu nikterak dokonalá, na což už někteří kolegové upozornili, když jsem jim několik vybraných snímků předběžně poslal mailem. Martin M. mi například dlouze vyčítal překonanou středovou kompozici, předozadní ostvit, Mírovu kostkovanou košili (která se dle Martina do podzemí nehodí) a v neposlední řadě i příliš strnulé postoje aktérů. Přes tyto a podobné výtky, považuji za sebe Kočvarův lom za uzavřenou záležitost a další reportáž z něj určitě v nejbližší době určitě nechystáme.“

 

„Dalším navštíveným objektem byl podzemní potok v jednom krásném historickém městě,“ chlubí se známý montanista Pažout a jeho kolega Surikata upřesňuje: „Tato akce nepatří zrovna k nejpovedenějším a paradoxní je, že potok jsme vůbec neměli v úmyslu navštívit. Vše začalo tím, že nám (nebo spíše Mírovi) Doxák Čakouš (který zplodil a udržuje skvělé stránky o podzemní továrně Richard) kdysi vyprávěl o tajemné nízké chodbě, ústící mezi městskými parkány a vedoucí do ještě tajemnější prostory plné dalších chodbiček a klenbiček, táhnoucích se do výšky kolem patnácti metrů.
„Je to tak,“ přisvědčuje Pažout.
„Dlouho jsme uvažovali o tom, že bychom chodbičku a hlavně tu prostoru zběžně prozkoumali a nafotili,“ pokračuje Surikata. „Nakonec se poštěstilo, že v pátek, kdy jsem měl v zmíněném městě shodou okolností cosi na práci, jsem si s Mírou domluvili schůzku na náměstí a odtud jsme se vydali chodbičku prolézti. Cestou k jejímu portálku, o kterém jsme přesně nevěděli, kde se v parkánech nachází, jsme ale narazili na zajímavý klenutý tunel, kterým protékalo malé množstvé vcelku čisté vody. Opodál se motalo několik pracovníků místních vodovodů a kanalizací a ti nám vysvětlili, že jde o potok, který byl v sedmdesátých letech dvacátého století po vybudování městské kanalizace sveden pod zem, aby se tak zabránilo občanům, jejichž pozemky s jeho korytem sousedily, do něj nadále vypouštět splašky.“
„Tak tak,“ přitakává Pažout a horlivě kývá hlavou.
„Vodokanálníci nám zároveň ukázali portálek chodbičky, kterou jsme měli v plánu navštívit,“ vzpomíná Surikata. „Zel v zarostlém svahu nad potokem, přímo u paty městských hradeb. Protože potůček skromným pramínkem tekl mezi námi a portálkem, rozhodli jsme se nejprve nafotit jeho tok a pak se teprve věnovat čakoušově chodbičce, což byla osudová chyba. Seskočili jsme k tunýlku a zalezli dovnitř. Jednalo se o celkem pohodlnou procházku asi osmisetmetrovým úsekem, která měla jedinou chybu, a to tu že si Míra z nepochopitelných důvodů zapomněl holínky a cestu ledovou vodou obětavě absolvoval v apartních sandálech. Došli jsme až do míst, kde voda padala z kaskády několika schodů, usoudili, že scenérie je stále stejná a otočili se k odchodu.“
„Jo, jo, přesně tak, otočili se k odchodu – a teď to přijde, “ mumlá si pro sebe okouzlený Pažout.
„Vylezli jsme z koryta potoka,“ dokončuje vyprávění Surikata, „a začali se namáhavě škrábat svahem k portálku, který jsme před sebou měli jako na dlani. Jak jsme se blížili, viděli jsme, že je vyskládán z bělavých vápencových bloků, jež sem-tam působivě doplňuje červená cihla. Těšili jsme se, že po návštěvě pitomého, třicet let starého zakrytého potoka vyfotíme nějaké opravdu staré zajímavé podzemí. Vylezl jsem nahoru, postavil se asi metr od portálku a otočil se na Míru, který šplhal za mnou. V tom v portálku kdosi zakašlal a ven se vysunul sporý muž v modrých montérkách, třímaje v levici ruličku toaletního papíru. Otočil se na nás a bodře se zahalekal: ‚Taky si potřebujete ulevit? Já sem už chodím celý týden.'“

 

Surikata, král montanistů „Vlézt do Čakoušovy chodbičky se zkrátka nedalo. Uprostřed svítil odporný žlutý rozteklý koláč, nad ním kroužila nadržená moucha a celek smrděl tak, že jsem se na místě poblil. Čakoušova tajemná chodbička se záhadnou prostorou plnou dalších chodbiček a klenbiček tak zůstává nadále skryta očím smrtelníků a několik skutečně poctivých lejn těsně za vchodem střeží její nedotčenost lépe, než železná mříž.
Snímky z Kočvarova dolu i podzemního potoka najdete ve fotogalerii.“