Blackrat, legendární montanista „Surikata se svojí hnusnou bandou vyhrabal obrovský opuštěný důl a následně v něm všichni volili Miss podzemí 2005,“ žaloval Šotoušovi rozhořčeným hlasem Havran.
„Koho mohou ti pitomci za tu Miss zvolit?“ reagoval se zájmem Šotouš, „myslím, že leda tak Pažouta. To my, kdybychom volili Miss, určitě by vyhrála líbezná Kikirína.“
Havran znechuceně pohlédl do kouta, kde na zemi chrápala Šotoušem zmíněná opilá kolegyně.“Zvolili Kikinu-Pig, kterou jsi od nás vyloučil pod záminkou, že snědla klubový gumový člun,“ pravil ponurým hlasem.
Miss podzemí 2005
„Neříkal jsem, že snědla celý člun, ale že ho při nafukování prokousla,“ hájil se Šotouš, „Jestli ho přitom kus sežrala, tak to nebylo nebylo na první pohled patrné. Fakt je, že člun znehodnotila a proto musel následovat přísný trest, který by ostatní členy od podobného nezodpovědného počínání odradil.
„Jsi moudrý pohlavár,“ pravil uznale Havran,“ale kdybys tu Kikinu nevyloučil, mohli jsme teď tvrdit, že Miss podzemí 2005 je naše členka, což by významně zvýšilo prestiž našeho skvělého klubu.“
„Uděláme vlastní Miss podzemí a vyhrajou naši členové,“ horlil Šotouš, “ jejich blbá Miss se pak může jít vycpat.“
„A koho budeš nominovat?“ zeptal se výsměšně Havran, „tohle (ukázal s despektem na chrápající Kikirínu) nebo snad Jeřába?“
„Někoho seženu,“ mumlal nepřesvědčivě Šotouš, „přinejhorším si vhodné kandidáty půjčíme ze spřátelených skupin. Kdo vlastně soutěžil spolu s Kikinou-Pig?“
„Pažout a Blovičák,“ odvětil Havran, „Blovičák u porotců dlouho vedl a Pažout se držel v těsném závěsu. Nicméně v disciplíně tanec u důlní stojky je do té doby značně nevýrazná Kikina-Pig oba naprosto znemožnila, ujala se vedení a už ho nepustila.“
„Neměla žrát ten člun,“ mumlal zasmušile Šotouš, „mohla být naší členkou a nemusela se někde v dole přiblble kroutit u klacku.“
Havran souhlasně sklonil hlavu.
„Jsi moudrý pohlavár,“ pravil uznale Havran,“ale kdybys tu Kikinu nevyloučil, mohli jsme teď tvrdit, že Miss podzemí 2005 je naše členka, což by významně zvýšilo prestiž našeho skvělého klubu.“
„Uděláme vlastní Miss podzemí a vyhrajou naši členové,“ horlil Šotouš, “ jejich blbá Miss se pak může jít vycpat.“
„A koho budeš nominovat?“ zeptal se výsměšně Havran, „tohle (ukázal s despektem na chrápající Kikirínu) nebo snad Jeřába?“
„Někoho seženu,“ mumlal nepřesvědčivě Šotouš, „přinejhorším si vhodné kandidáty půjčíme ze spřátelených skupin. Kdo vlastně soutěžil spolu s Kikinou-Pig?“
„Pažout a Blovičák,“ odvětil Havran, „Blovičák u porotců dlouho vedl a Pažout se držel v těsném závěsu. Nicméně v disciplíně tanec u důlní stojky je do té doby značně nevýrazná Kikina-Pig oba naprosto znemožnila, ujala se vedení a už ho nepustila.“
„Neměla žrát ten člun,“ mumlal zasmušile Šotouš, „mohla být naší členkou a nemusela se někde v dole přiblble kroutit u klacku.“
Havran souhlasně sklonil hlavu.
„Jaký velký důl ti superklubáčtí pitomci vlastně vyhrabali?“ změnil téma hovoru Šotouš, „je alespoň součet délek všech jeho chodeb větší, než dva metry?“
„Surikata na dnešním zakončení sezóny skanzenu Barbora ukazoval fotky a tvrdil, že jde o skutečný veledůl, “ líčil zapáleně Havran. „Hovořil o desítkách dobývacích komor, čtyřech přístupných patrech a beznadějně spletitém labyrintu chodeb. Všechny jeho presentace zaujala a oproti tomu dřevěné plastiky montanistických volavek, které jsem tam z tvého nařízení předváděl, nevzbudily sebemenší ohlas.“
„Volavky zaujmou příště,“ těšil kolegu Šotouš, „neříkal Surikata, kde ten důl leží?“
„Mluvil velmi neurčitě,“ přiznal Havran, „hovořil cosi o hluboké skalní strží, zelenkavém jezeře a neuvěřitelně úzkém otvoru, z kterého dýchal smrtelně ledový vzduch a strach. Vyprávěl o závojích sintrových krápníků a o zářivé kráse limonitových stalaktitů, které tam trčí jako zapomenuté falické symboly dávných pravěkých lovců.“
„Kdybychom zjistili kde ten důl leží, mohli bychom do něj vlézt a ty krápníky zurážet,“ zasnil se Šotouš.
Havran na něj zděšeně pohlédl.
„Stalaktity podobné falickým symbolům bych porazil,“ pokračoval nesmiřitelně Šotouš, “ aby nepohoršovaly naší Kikirínu. Nezmiňoval se Surikata, jak vypadal vchod?“
„O vchodu Surikata nemluvil,“ odvětil Havran, „vyprávěl o něm ale Pažout. říkal, že vchod byl velmi nízký a první do něj vlezl útlý MartinM. Dostal se do větší, částečně zařícené prostory a čekal tam na kolegy. Surikata ho chtěl bezprostředně a udatně nohama napřed a po zádech následovat, ale v otvoru uvízl a Pažout ho musel tahat za ruce ven. Martin poté otvor trochu rozšířil a Surikata svůj pokus o exploraci opětoval. Bohužel, ani tentokrát se dovnitř nedostal a navíc v otvoru uvízl tak, že i když ho Pažout tahal a MartinM tlačil, nemohl tam ani zpátky. Povykoval prý, že skála, v které je vchod náhle klesla a pak upadl v pasivní resistenci a zcela se oddal představě, že bude v brzké době rozmačkán.
„A byl rozmačkán?“ tázal se dychtivě Šotouš.
„Surikata na dnešním zakončení sezóny skanzenu Barbora ukazoval fotky a tvrdil, že jde o skutečný veledůl, “ líčil zapáleně Havran. „Hovořil o desítkách dobývacích komor, čtyřech přístupných patrech a beznadějně spletitém labyrintu chodeb. Všechny jeho presentace zaujala a oproti tomu dřevěné plastiky montanistických volavek, které jsem tam z tvého nařízení předváděl, nevzbudily sebemenší ohlas.“
„Volavky zaujmou příště,“ těšil kolegu Šotouš, „neříkal Surikata, kde ten důl leží?“
„Mluvil velmi neurčitě,“ přiznal Havran, „hovořil cosi o hluboké skalní strží, zelenkavém jezeře a neuvěřitelně úzkém otvoru, z kterého dýchal smrtelně ledový vzduch a strach. Vyprávěl o závojích sintrových krápníků a o zářivé kráse limonitových stalaktitů, které tam trčí jako zapomenuté falické symboly dávných pravěkých lovců.“
„Kdybychom zjistili kde ten důl leží, mohli bychom do něj vlézt a ty krápníky zurážet,“ zasnil se Šotouš.
Havran na něj zděšeně pohlédl.
„Stalaktity podobné falickým symbolům bych porazil,“ pokračoval nesmiřitelně Šotouš, “ aby nepohoršovaly naší Kikirínu. Nezmiňoval se Surikata, jak vypadal vchod?“
„O vchodu Surikata nemluvil,“ odvětil Havran, „vyprávěl o něm ale Pažout. říkal, že vchod byl velmi nízký a první do něj vlezl útlý MartinM. Dostal se do větší, částečně zařícené prostory a čekal tam na kolegy. Surikata ho chtěl bezprostředně a udatně nohama napřed a po zádech následovat, ale v otvoru uvízl a Pažout ho musel tahat za ruce ven. Martin poté otvor trochu rozšířil a Surikata svůj pokus o exploraci opětoval. Bohužel, ani tentokrát se dovnitř nedostal a navíc v otvoru uvízl tak, že i když ho Pažout tahal a MartinM tlačil, nemohl tam ani zpátky. Povykoval prý, že skála, v které je vchod náhle klesla a pak upadl v pasivní resistenci a zcela se oddal představě, že bude v brzké době rozmačkán.
„A byl rozmačkán?“ tázal se dychtivě Šotouš.
„Bohužel nebyl,“ přiznal smutně Havran, „do záchranných prací se zapojilo zbylých dvanáct členů výpravy a polomrtvého Surikatu z otvoru vyškubali. Prohrábli otvor hráběmi a pak už se Surikata dovnitř dostal jako nic.“ „Dvanáct členů?“ vykřikl ohromeně Šotouš, „kolik lidí vlastně ten debilní spolek obnáší?“
„Asi patnáct,“ děl rozvážně Havran,“někdy i více, podle toho o jak náročnou a atraktivní akci se jedná.“
„Kriste pane,“ zděsil se Šotouš, „tolik jich nemáme ani když přičteme členy všech našich sesterských spolků. Co se těžilo v tom hnusném dole, který znesvětila návštěva té odporné sebranky?“
„Grafit,“ řekl Havran, „přesněji grafitické břidlice, z kterých se nepříliš úspěšně získávala nekvalitní tuha a jako vedlejší produkt se v nedaleké gypsárně vyráběla sádra. Důl totiž na první pohled vypadá jako dílo pro dobývání kamenečných břidlic, ale ty zde byly podle Surikatových slov nekvalitní a jejich těžba se nevyplácela. Zato se na kontaktu horninových vrstev vyskytovalo hojně melantheritu spolu s dalšími sírany a mimo to zejména značné procento sádrovce.“
„Sádrovec znám,“ prohlásil pyšně Šotouš,“ten se míchá s potaší a tavením oné směsi se vyrábí tak zvané flintové sklo.“
„Nedělá se sklo spíše z křemene?“ odvážil se namítnout ne zcela přesvědčený Havran.
„Chceš se hádat?“ osopil se Šotouš.
„Ne, ne,“ hájil se rychle Havran, „já jen, že Surikata se o žádné výrobě skla v souvislosti s těžbou sádrovce nezmiňoval.“
„Protože je to hlupák a ničemu nerozumí,“ uzavřel téma Šotouš,“ říkám ti pořád, abys nevěřil tomu, co blábolí.“
Havran se zaraženě odmlčel a Šotouš využil přestávky k tomu, aby na bezvládnou Kikirínu bez jakéhokoliv efektu vychrstl kýbl vody.
„Pořád hajá, jak roztomilé“ zabručel mazlivě.
„Surikata říkal, že z toho jejich nového dolu do webové superklubácké fotogalerie nastrká úplně všechny fotky, které tam udělal. Zase budou mít akční novinky a my se zmůžeme tak leda na příspěvek o tom, jak nás nepustili na exkurzi do hradu nebo jak jsme si tři hodiny hráli na pískovišti,“ dal průchod svém pocitům Havran.
„Surikatův web nikdo nečte a fotky budou určitě hnusné,“ těšil Havrana Šotouš. „Naše výprava na pískoviště se ti třeba nezdála až tak akční či nebezpečná, ale uvědom si, že tam mohly nečekaně přijít třeba matky s malými dětmi a vyhodit nás nebo že Kikirína mohla spolknout zapomenutou dětskou lopatku a udusit se. I ta zdánlivě nejnevinnější a nejdětinštější akce může skrývat nebezpečí tak nedozírná, že se o tom blbému Surikatovi v nějakém dola ani nezdá.“
„A to už budeme chodit pořád jen na pískoviště?“ tázal se zmateně Havran.
„Ale kdepak,“ chlácholil kolegu Šotouš, “ až nás to omrzí, přídáme třeba takovou tu hodně nebezpečnou dětskou prolézačku.“
„Asi patnáct,“ děl rozvážně Havran,“někdy i více, podle toho o jak náročnou a atraktivní akci se jedná.“
„Kriste pane,“ zděsil se Šotouš, „tolik jich nemáme ani když přičteme členy všech našich sesterských spolků. Co se těžilo v tom hnusném dole, který znesvětila návštěva té odporné sebranky?“
„Grafit,“ řekl Havran, „přesněji grafitické břidlice, z kterých se nepříliš úspěšně získávala nekvalitní tuha a jako vedlejší produkt se v nedaleké gypsárně vyráběla sádra. Důl totiž na první pohled vypadá jako dílo pro dobývání kamenečných břidlic, ale ty zde byly podle Surikatových slov nekvalitní a jejich těžba se nevyplácela. Zato se na kontaktu horninových vrstev vyskytovalo hojně melantheritu spolu s dalšími sírany a mimo to zejména značné procento sádrovce.“
„Sádrovec znám,“ prohlásil pyšně Šotouš,“ten se míchá s potaší a tavením oné směsi se vyrábí tak zvané flintové sklo.“
„Nedělá se sklo spíše z křemene?“ odvážil se namítnout ne zcela přesvědčený Havran.
„Chceš se hádat?“ osopil se Šotouš.
„Ne, ne,“ hájil se rychle Havran, „já jen, že Surikata se o žádné výrobě skla v souvislosti s těžbou sádrovce nezmiňoval.“
„Protože je to hlupák a ničemu nerozumí,“ uzavřel téma Šotouš,“ říkám ti pořád, abys nevěřil tomu, co blábolí.“
Havran se zaraženě odmlčel a Šotouš využil přestávky k tomu, aby na bezvládnou Kikirínu bez jakéhokoliv efektu vychrstl kýbl vody.
„Pořád hajá, jak roztomilé“ zabručel mazlivě.
„Surikata říkal, že z toho jejich nového dolu do webové superklubácké fotogalerie nastrká úplně všechny fotky, které tam udělal. Zase budou mít akční novinky a my se zmůžeme tak leda na příspěvek o tom, jak nás nepustili na exkurzi do hradu nebo jak jsme si tři hodiny hráli na pískovišti,“ dal průchod svém pocitům Havran.
„Surikatův web nikdo nečte a fotky budou určitě hnusné,“ těšil Havrana Šotouš. „Naše výprava na pískoviště se ti třeba nezdála až tak akční či nebezpečná, ale uvědom si, že tam mohly nečekaně přijít třeba matky s malými dětmi a vyhodit nás nebo že Kikirína mohla spolknout zapomenutou dětskou lopatku a udusit se. I ta zdánlivě nejnevinnější a nejdětinštější akce může skrývat nebezpečí tak nedozírná, že se o tom blbému Surikatovi v nějakém dola ani nezdá.“
„A to už budeme chodit pořád jen na pískoviště?“ tázal se zmateně Havran.
„Ale kdepak,“ chlácholil kolegu Šotouš, “ až nás to omrzí, přídáme třeba takovou tu hodně nebezpečnou dětskou prolézačku.“
Pažout, slavný montanista „Do dnešní fotogalerie jsme pro vás připravili skoro dvacet snímků z vydařené weekendové expedice. Jsou tam úplně všechny, co jsme nafotili a vzdali jsme se proto snahy, vnucovat vám ke shlédnutí nějaký, podle nás, objektivní výběr. Je to proto, že Míra Němec o fotkách, publikovaných v minulé galerii pravil, že jsou hnusné a naopak pochválil ty, co jsme nezařadili. Takže se budeme pro příště řídit heslem – a? si každý vybere sám, co se mu líbí.“