„Tu výpravu do jeskyně vymyslel MartinM,“ líčil o chvíli později užaslému Šotoušovi a Jeřábovi Havran. „Domluvil se na ní se zlatokoňskými jeskyňáři a pozval mimo Moniky a Cimbála i Surikatu, od kterého očekával, že mu při fotografování bude pózovat a svítit. „
„Jak může takový hňup, jako je Surikata pózovat?“ mumlal nespokojeně Šotouš. „Mně si měl MartinM pozvat. Pak by měl fotky, které by mu každý záviděl.“
„Nicméně pozval Surikatu,“ nevšímal si Šotoušových nápadů Havran, „a celou spolu akci dopodrobna naplánovali. Surikata se tvářil neuvěřitelně statečně, jako by do podobné jeskyně chodi každý den. Nezarazila ho ani Martinova zmínka o tom, že se ke vchodu traverzuje po uzounké stezce v horní části šedesátimetrové lomové stěny a že člověk trpící závratí se v onom místě může zapotácet, bezmocně vykřiknout a pak se zvolna zřítit, zatímco zdrcení kolegové budou se zájmem sledovat, jak se jeho tělo dole tříští o balvany.“
„To musela být hodně nebezpečná cesta,“ přiznal mimořádně upřímně Šotouš.
„Surikata prohlásil, že ji proběhne jako hladový kamzík a pokud se přitom zapotácí, klidně z těch šedesáti metrů skočí dolu na dno lomu,“ děl poučně Havran.

 

„MartinM pak Surikatovi sdělil, že hned za vchodem jeskyně zeje bezedná propast, která se musí přelézt po rezaté traverze,“ pokračoval Havran. “ Surikata se ale nevyděsil, naopak prohlásil, že po žádné traverze nepoleze, do bezedné propasti si odplivne a pak ji ledabile snožmo přeskočí.“
„To musel MartinM čumět,“ podotkl Jeřáb.
„To ano,“ souhlasil Havran. „Pokusil se ještě Surikatu tak trochu postrašit kluzkým komínem, který je nutno slézt, aby se průzkumník dostal do dalších partií jeskyně, ale Surikata se tomu jen smál a tvrdil, že do toho ubožáckého komína klidně sleze hlavou dolu a s rukama v kapsách.“
„Pane jo, s rukama v kapsách, to dokáže jen Surikata,“ povzdechl si Jeřáb.
Šotouš se na něj nenávistně podíval.
„MartinM začal pochybovat, zda udělal dobře, když Surikatu do jeskyně pozval,“ řekl Havran. „Obával se, aby nezůstal ve stínu Surikatovy nekonečné odvahy a nepůsobil vedle něho jako ustrašený zbabělec. V sobotu ráno, krátce před desátou na chvíli zadoufal, že jeho hrdinný kolega třeba zemře nebo alespoň onemocní a na místo srazu, což bylo koněpruské parkoviště, se nedostaví. Tahle naděje se však nesplnila, protože Surikata na parkoviště dorazil dokonce o dvacet minut dříve a když viděl Martina přijíždět, významně se koukal na hodinky.“
„Ano, to je Surikata. Tak ho poznávám,“vydechl Jeřáb.“Srdce orla, dochvilnost krále.“
Šotouš si zhnuseně odplivl.

 

„MartinM vystoupil z auta, popošel k Surikatovi a byla v něm opravdu malá dušička, když se nesměle ptal – Nerozmyslíme si to? Nepůjdeme raději domů?,“ vyprávěl Havran. „Měl totiž strach, aby před svým slavným kolegou nevypadal jako zbabělec.“
„A chtěl se Surikata vrátit domů?“ zajímalo Jeřába.
„Nechtěl,“ řekl Havran,“naopak Martinovi za takové poraženecké nápady vyčinil. Martin s Monikou a Cimbálem se tedy převlékli do overalů a všichni se vydali do kopce, kde je za lomovou stěnou čekal kýžený jeskynní portál.“
„Surikata šel do toho kopce prvý, pět metrů před ostatními, že?“ vyhrkl nadšeně Jeřáb.
„To ano,“ souhlasil Havran, „ale když dostoupali k okraji lomové stěny, kde začínala ona uzounká stezka, Surikata se zastavil a pustil všechny před sebe pod záminkou, aby je nevyděsil, kdyby z té šedesátimetrové skály opravdu musel před jejich zraky skočit dolů.“
„Jak je ten Surikata ohleduplný,“ řekl s obdivem Jeřáb.
„Je to magor,“ zásadně nesouhlasil s kamarádem Šotouš.
„Když Martin, Cimbál a Monika začali svůj pochod po stezce nad propastnou hlubinou a pomalu zašli za ohyb skály na dohled od portálu,“ opáčil Havran, „Surikata se otočil a běžel zpátky k autu.“
„Něco tam zapomněl?“ hádal Jeřáb.
„Ne,“ vysvětlil Havran, „Nasedl dovnitř, nastartoval a rychle ujel.“
„Proč?,“ nechápal Jeřáb, „chtěl přece přeskočit tu bezednou propast a slézt s rukama v kapsách a hlavou dolu ten děsuplný komín?“
„Ten hnusný zbabělec se určitě vyděsil toho, že by měl jít po stezce, kterou před ním hravě zdolali MartinM s Monikou i Cimbálem a den před nimi výprava nevidomých speleologů z jižní Brazílie,“ uhodl Šotouš.
Havran se významně odmlčel.
„A určitě by ledabyle a snožmo ani nepřeskočil bezednou šachtu,“ zvolal Jeřáb. „Místo toho by do ní spadl a rozrazil by si na dně lebku.“
„Ani by neslezl s rukama v kapsách a hlavou dolu kluzký komín, ale uvázl by v něm a posléze zcepeněl,“ zaskřehotala zpod stolu Kikirína.
„Prostě to, vida realitu, zcela neudatně vzdal, stejně, jako bychom v každém případě učinili my,“ vyslovil závěr Havran. „A teď se mu za to budeme v jeho nepřítomnosti hodinu posmívat.“
„Fuj Surikatovi, hanba největšímu zbabělci,“ řvali sborem Doxáci jako šílení…

 

Surikata, nejstatečnější montanista „Dostal jsem několik negativních ohlasů, které se týkají populárních postav tak zvaných Doxáků – Kikiríny, Šotouše, Havrana a Jeřába, kteří víceméně moderují tento web. Dozvěděl jsem se, že jsou okoukaní, nikoho nezajímají a zkrátka – bylo jich už dost. Zvláštní – já měl naopak pocit, že jako komentátoři akcí našeho slavného spolku, jsou přímo ideální.
Ve fotogalerii naleznete tentokrát nesourodou směs fotek z různorodých akcí posledních deseti dnů.“