„řekni mi o tom totému,“ žadonil Havran. „Třeba by se naše zničená dobrá pověst dala ještě nějak napravit.“
„Tak dobrá,“ svolil neochotně Šotouš. „Je tomu asi dva roky. Byli jsme slavný a všemi vážený klub.“

„Skutečně?“, podivil se Havran.
„¨Budiž, skoro slavný a téměř všemi vážený,“ připustil Šotouš. „Ve skutečnosti nás nikdo příliš vážně nebral. Většina lidí z branže nás upřímně nenáviděla a bavili se s námi jenom Máca a občas i Lečo Jahoda.“
„Tak to byla skoro stejná situace jako dnes,“ pronesl zklamaně Havran.
„Ne tak docela,“ oponoval Šotouš, „tenkrát před námi svitl zářilý paprsek naděje.“
Havran zůstal údivem zírat s otevřeným zobákem a Kikirína si hlasitě krkla.
„Seděl jsem totiž s Lečem v jedné nevýznamné restauraci,“ pokračoval Šotouš, „a když jsem se konzumací lihoviny přivedl do poměrně žalostného stavu, svěřil jsem se mu, jak mne negativní postoj veřejnosti k našemu klubu trápí.“
„Slavný Lečo ti určitě něco chytrého poradil,“ hádal Havran.
„Ano, přiznal Šotouš, doporučil mi, ať si zvolíme vhodný (nejlépe černý) klubový stejnokroj, vymyslíme neotřelý klubový pokřik a hlavně pořídíme posvátný klubový totém.“
„Pane jo,“ vydechl vzrušením Havran a Kikiríně s dutým zaduněním spadla hlava na stůl.
„Nejprve jsme začali s tím pokřikem, protože se nám zdál být tou nejsnazší částí našeho obrodného procesu,“ svěřil se Šotouš, „ale ať jsme vymýšleli cokoliv, jako klubový pokřik to vyznívalo naprosto stupidně. Nakonec nám pomohl Máca. Zatelefonoval mi, že pro nás pokřik vymyslel, a abychom na něm měli také nějaký podíl, načmáral ho červeným sprayem na nádražní záchodek ve Zdicích, kam si jej máme dojet přečíst.“

 

„Jeli,“ odtušil Šotouš. „Na těch záchodcích to pekelně smrdělo a na špinavých dlaždičkách bylo rudým sprayem nastříkáno slovo SMRT.“
„Kristepane,“ lekl se Havran, „to tam ten Máca opravdu napsal?“
„Napsal, potvrdil Šotouš. „Stál jsem tam a učil se pokřik (Doxáci-smrt-smrt-smrt!) nazpaměť, když přišli nádražáci, obvinili mne, že jsem to tam načmáral já a museli jsme to s Kikirínou odstranit.“
„Sakra to je pech,“ zvolal Havran, „a jak to bylo s tím totémem?“
„Totém jsme nejprve vymýšleli sami,“ přiznal Šotouš,“ ale moc se nám to nedařilo. Kikirína navrhovala na jeho hlavici umístit zkřížené pivní flašky, Jeřáb by raději viděl tradiční zkřížená hornická kladívka. Poprali se kvůli tomu, Kikirína Jeřába kousla a tak jsme se nakonec rozhodli požádat o radu Leča Jahodu. Ten slíbil, že nám totém vyrobí a opravdu slovo dodržel.“
„Totém od samotného Leča?“, vzdychl Havran, to musela být krása.“
„Mně se moc líbil,“ připustil Šotouš, „ale Kikirína ho přijala velmi rozpačitě. Nelíbilo se jí, že na něm chybí její zkřížené flašky a nikde na nosném sloupu není vyryto slovo RUM. Hystericky vřeštěla, že je totém hnusný a dokonce se na něj pokusila plivnout.“
„Ježíšmarjá,“ zhrozil se Havran, „takové znesvěcení.“
„Naštěstí jsem totém chránil vlastním tělem nebo spíše v těchto místech vlastní hlavou,“ uklidnil kolegu Šotouš, “ takže k prvotnímu znesvěcení nedošlo. Kikirína se pak ožrala a když se probrala z otravy, jakoby vzala totém na milost. Už na něj neplivala, místo epresivního výrazu hnusný, používala ve spojitosti s totémem přijatelnější přídavné jméno ošklivý. Jediná zásadní výhrada, kterou proti totému měla, se týkala jeho tíhy. Totém vážil osmdesát kilo a Kikirína řekla, ať si ho na výpravy taháme sami.“
„Proč byl ten totém tak těžky?“ divil se Havran.
„On totiž Lečo myslel, že si ho vztyčíme na základně,“ poučoval Šotouš, „proto si s jeho hmotností nedělal žádné starosti. My to ale špatně pochopili a totém jsme vláčeli s sebou na akce.“
„Brrr,“ otřásl se Havran.
„A právě to byl počátek našeho konce,“ pokračoval Šotouš. „Naši členové, co nosili totém, byli unavení a nevrlí. Někteří se dokonce z výprav omlouvali, jiní, aby nemuseli totém nosit, vystoupili z klubu. Těm co zbyli se Kikirína posmívala, že jsou idioti, když takovou ohavnost tahají. V klubu panovalo napětí a totém mezi nás zaséval rozkol. Když jsme neměli k dispozici auto se zahrádkou či přívěsným vozíkem, aby bylo možné totém transportovat, mordovali jsme se s ním na lokalitu pěšky. Vypadali jsme, jako průvod, který doprovázel Krista na Golgothu, ostatní turisté se nám posmívali, děti po nás házely kameny a my se za nimi nemohli rozběhnout, protože jsme táhli ten totém.“
„To muselo být hrozné,“ pravil s nevšední účastí citlivý Havran.
„Bylo,“ přiznal Šotouš. „často se nám stalo, že jsme přivlekli totém k portálu, zjistili, že s ním neprojdeme dovnitř a tak jsme šli zase domů. Lidi to nebavilo a klub se začal rozpadat.“
„To jste nemohli nechat totém venku?“ divil se Havran?
„Báli jsme se, že by nás potom postihla smůla,“ hájil se Šotouš, „a tak jsme asi rok putovali s totémem jen před portál, tam se vyfotili a hned zase mazali zpátky. Nakonec jsme ale neodolali, před jednou čtyřmetrovou štolkou ve Hředlích jsme nechali totém opřený o strom a vlezli dovnitř.“
„A potkala vás ta smůla?“ chtěl vědět Havran.
„Potkala,“ děl smutně Šotouš. „Zatím co jsme uvnitř pili, pálili oheň z výdřevy a zpívali bujné písně, venku nám někdo totém povalil, přelomil, znečistil a znesvětil. Smrděl tak, že jsme ho tam museli nechat. A od té doby se nám lepí smůla na paty a samotného Leča jsme si usmiřovali skoro rok, než nám odpustil, jak jeho totém dopadl.“
„To je hrozná historie,“ usoudil Havran. „Příběh plný zoufalství, bolesti a zklamaných nadějí.“
„Je,“ potvrdil Šotouš, „a Surikata to o nás napsal na web a od té doby jsme všude za idioty.“
Havran dojetím zaslzel.

 

„Co ten hnusný Superklub,“ změnil téma hovoru Šotouš,“byli zase v nějakém hodně ubožáckém dole?“
„Superklub měl naplánovanou nějakou tajemnou veleakci v Jizerských horách,“ referoval Havran, „ale vzhledem k tomu, že Surikata onemocněl a potácel s v horečkách, vzali nakonec zavděk návštěvou nějaké nedaleké nevýznamné lokality.“
„Nevíš náhodou jaké?“, projevil zájem Šotouš.
„Nevim,“ doznal Havran, „potloukali se kdesi kolem Hromnického jezírka v nevelkém podzemním systémku, kam Česon chodívá sčítat netopýry.“
„Aha,“ řekl na to Šotouš, „a jakou nemocí trpí Surikata? Ptačí chřipkou a nebo stařeckou demencí?“
„Surikata se nastydl,“ pravil vážně Havran, „když jel pracovně do Plzně a zpět. Chcípla mu totiž v autě baterka a tak mu nezbylo, než ve čtyřstupňové teplotě jet stodvacet kilometrů ke klientovi na motorce. Vzhledem k tomu, že byl na takovou cestu nedostatečně oděn, skoro celou cestu halucinoval, že je svatý Martin jedoucí na bílém koni a vzýval smrt, ať si ho, raději (než tohle ledové utrpení), rychle vezme.“
„Škoda, že si ho nevzala,“ podotkl nenávistně Šotouš.
„Třeba to ještě stihne,“ těšil kolegu Havran.
„Také se mu mohlo stát něco hodně hnusného v tom nevelkém systémku,“ rozváděl myšlenku Šotouš.
„To mohlo,“ odvětil Havran, „ale nestalo. Alespoň ne Surikatovi. Zato odvážný Pažout spadl do zatopené šachty.“
„Chá chá,“ zamnul si ruce Šotouš, „a utopil se?“
„Bohužel ne,“ opáčil Havran, „Pažout ze šachty po chvíli zase vylezl. Došlo k tomu tak, že se Superklubáci před tou vodou fotili a MartinM Pažouta požádal, aby trochu couvl.“
„A Pažout couvl a spadl do vody,“ hádal Šotouš.
„Ne, Pažout couvl a nikam nespadl,“ vysvětlil Havran.
„Proč ne?“ nechápal Šotouš.
„MartinM ho vyfotil, jenže pak ho chtěl vyfotit i Surikata,“ vysvětloval Havran. „A protože Surikata nemá širokoúhlý objektiv, požádal Pažouta, aby couvl ještě o pár kroků. Nu a Pažout couvl, Surikatovi to nestačilo, Pažout couvl ještě trochu a teprve pak šlápl do prázdna a spadnul.“
„Alespoň tak,“ utěšil se Šotouš. „Příště ale ať tam spadnou všichni a na ně pár trámů a pořádný kus betonu.“

 

Pažrout, slavný montanista „Šachta, do které jsem spadl, je jen patnáct metrů hluboká, ale zatopená po ohlubeň. Pro člověka, který umí plavat a neztratí duchapřítomnost, nepředstavuje podobná příhoda žádné vážné nebezpečí.Jediný problém je dostat se v mokrých hadrech ven, když vám žádný kolega nepodá pomocnou ruku a místo toho se všichni smějou jako idioti. Přesto to byla velice vydařená výprava a rozhodně kvůli podobným zážitkům není třeba se učit nesmyslný klubový pokřik nebo s sebou vláčet pitomý osmdesátikilový totém.“