Že neuhodneš? Děláš si legraci?
Ti mužové, o jejich odvaze zpívají můzy, byli Surikata král montanistů a MartinM, vydavší se vyfotografovat vchody do bývalé podzemní továrny Kainit, kde byla za druhé světové války plánována výroba leteckých motorů.
Asi sto metrů za jejich ušlechtilými stíny, se napolo plížily a napolo poskakovaly dvě pitoreskní figury slabomyslného vzezření. Jejich ploské a tupé tváře se matně leskly v záři osvětlovacích ramp nedalekého Kruhového lomu, jejich nekoordinované, zmatené až patologické pohyby vyvolávaly bujné veselí šokované zvěře.
Uhodneš, milý čtenáři, jména těchto zjevů? Určitě uhodneš. Vidím, jak jsi nedočkavý, abys je mohl vyslovit. Ano, samozřejmě, ta jména zní Havran a Šotouš.
Co hledali Havran a Šotouš v kraji tak odlehlém od svých milovaných Doks? Co je přimělo klopýtat v šeravé polotmě po kamenité stezce poblíž místa, kde skřehotá zlověstný sýček a z rozeklaných skal se sypou těžké a ostré kameny?

 

Něco ti prozradím, ó čtenáři: ti dva hňupové slavné montanisty Surikatu a MartinaM stopují. Divíš se tomu? Že ne? Já také ne, co by asi tak jiného dělali, když nejsou na svém oblíbeném pískovišti.
A myslíš si, náš čtenáři, že Surikata s MartinemM o jejich zoufalém pokusu nevědí? Cože? Opravdu si to myslíš? Tak to se setsakramentsky pleteš.
Zatímco se Surikata s MartinemM blíží k můstku přes Kačák, Šotouš se pod převisem, kterému se říká Růžové abri, zamotal do hustého šípkového keře, upadl na zem a bolestivě se hryzl do jazyka, který měl, bůhví proč, celou cestu vyplazený.
„Hnusná cesta,“ zaklel sveřepě. „Hnusný Surikata, hnusný MartinM. Hnusný nápad, sledovat je až na Alcazar.“
„Nejhnusnější bylo,“ jak jsme se za nimi z Popovic dvacet kilometrů nanápadně plížili po silnici po břiše, když oni před námi jeli autem,“ připomněl Havran.
Šotouš si ho nevšímal a zasmušile si prohlížel velké lejno, do kterého se pod šípkem svalil.
„Ostatně, sledovat Surikatu byl tvůj nápad,“ podotkl Havran, „a upřímně řečeno, myslím si, že zbytečný. Kdybys poprosil Leča, aby nám cestu k té podzemní továrně nakreslil, možná bychom ji našli i bez toho plížení.
„To říkáš teď,“ odsekl Šotouš, „jenže až by na to hledání došlo, první bys skučel, že se podle Lečova plánku nedá zorientovat. Buď rád, že mne napadlo to stopování, podzemní továrna nemůže být daleko, jinak by ti hnusní lenoši nenechali auto u hotelu Hulán a nepokračovali pěšky.“
„Třeba ta podzemní továrna ani neexistuje,“ maloval čerta na zeď Havran.
„To tedy existuje,“ nesouhlasil Šotouš, „Lečo to říkal a basta.“
„A co se v ní vyrábělo?“ ryl dále HAvran. „Pokud se opravdu jmenovala Kainit, tak bych očekával, že stejnojmenné draselné hnojivo. Přiznám se, že hnojivo mi jako strategická zbraň, která by měla Hitlerovi pomoci zvrátit náhlý nepříznivý průběh druhé světové války, nepřipadá.“
„Vůbec tomu nerozumíš,“ utřel kolegu Šotouš. „Továrna se sice jmenovala Kainit, ale to jen kvůli tomu, aby hňupy, jako jsi ty, nenapadlo, že se v ní měly montovat letecké motory.“
„A montovaly se tam?“, vyzvídal Havran.
„Ta továrna nebyla nikdy dokončená,“ vysvětloval trplivě Šotouš, utíraje si lejno z tváře a vlasů, „proto se v ní žádné motory vyrábět nemohly. Po smělém plánu zůstalo jen pár stovek metrů vyražených chodeb a nedokončených sálů, které nakonec v šedesátých letech posloužily jako uložiště radioaktivního odpadu.“
„Radioaktivního odpadu?“ opakoval plačtivě Havran, „a proč tam tedy polezeme? Co když nás ten odpad ozáří a my úplně zblbneme?“
„Nic nás neozáří,“ odporoval Šotouš, „radioaktivní odpad je pouze v jedné části systému a ta je nepřístupná, což je škoda, protože kdyby nepřístupná nebyla, tak by odpad mohl ozářit Surikatu a zblbnul by on.“
„Slyšel jsem,“ nedal se Havran, „že ten odpad před lety ozářil nějaké děti a nebylo jim to vůbec příjemné.“
„To máš pravdu,“ souhlasil Šotouš. „Bylo to ale v době, kdy uložiště od zbytku podzemí dělila pouze cihlová zeď. Kdosi ji proboural a dobrodruzi, jako jsme my, mohli vlézt přímo do prostor, kde stály sudy s radioaktivním materiálem.“
„To je hrozné,“ vypísk Havran a zakryl si dlaněmi tvář.
„Ale není,“ chlácholil ho Šotouš,“ říkám ti, že dnes už nebezpečí z ozáření nehrozí. Do štol, které tvořily základ podzemní továrny Kainit se přesto ale chodit nemá. Jestlipak víš proč?“
„Může tam být bubák?“ hádal Havran.
„Kolikrát ti budu říkat, že bubák není,“ rozčílil se Šotouš. „Do štol nesmíš jednak proto, že je to zákonem zakázáno a jednak je nevhodné, abys tam vyrušoval zimující netopýry.“
„Já vím, co je netopýr,“ chlubil se Havran, „taková létající myš s dlouhým zobákem, že?“
„Něco takového,“ rezignovaně povzdechl Šotouš. „Každopádně tam ti netopýři v zimě spí a když je probudíš, natolik je to energeticky vyčerpá, že zpravidla zahynou.“

 

„Netopýr se nesmí vzbudit?“ divil se Havran. „A kde je Surikata a MartinM?“
„Cože?“, vyjekl Šotouš,“ ty je nevidíš?“
„Ne, asi někam zašli, zatímco jsme si povídali a tys ze sebe sundaval to lejno. Stejně strašně smrdíš!“
„Chceš říci,“ že jsme Surikatu s MArtinemM stopovali až sem jen proto, aby se nám nakonec pár metrů před cílem ztratili? Že jsme se plížili dvacet kilometrů po silnici druhé třídy a částečně i po dálnici naprosto zbytečně?“
„Už asi ano,“ přiznal Havran.
„Mne snad vezme šlak,“ ječel nepříčetně Šotouš.
„Ztratili se nám kvůli tobě,“ hájil se Havran, „já do žádného keře a potažmo do lejna nespadl.“
„Drž hubu! Všechno zvoráš.“ neovládal se Šotouš.
„Ale já, já..,“ blekotal zmateně Havran
„Šotouš se od něj bezeslova odvrátil, ulehl na zem a začal se plížit zpět do Srbska….

 

Surikata, král montanistů „Zajímavou historii výstavby podzemní továrny Kainit na Alcazaru doplňuje tragikomický příběh pomateného nacistického ženisty Horsta Scharta, který, inspirován prací svých soukmenovců na Kainitu, začal vlastními skromnými silami tajně razit vlastní podzemní továrnu v lokalitě Krkavčí vrch. Tu chtěl po dokončení předat říši a vysloužit si Vůdcovo osobní uznání. Jeho šílený pokus skončil vylámáním metrové štoly a příběh, který se k němu váže, přineseme jindy.“ (zdroj informací archiv Škodových závodů).