„Pro nácvik záchrany zmateného kolegy jsme si vybrali lokalitu U devíti křížů, nedaleko motelu Bouchalka,“ vypráví Surikata. „V nedalekém lese se zde nacházejí dvě zapomenutá stará důlní díla: jednak nevelký pokusný důl na železnou rudu, otevřený Pražskou železářskou společností kolem roku 1928 a mimo něj ještě neuvěřitelně zabahněná šedesátimetrová kutací štola z poloviny čtyřicátých let dvacátého století. Důl je přístupný svislou čtyřicet metrů hlubokou šachtou a celková délka jeho tří štolových pater dosahuje necelých dvou set metrů. Šachtu sice překrývá bytelný železobetonobetonový monolit o síle téměř čtřicet centimetrů zakrytý lesní hlínou s listím; na jihovýchodní straně ho ale kdosi již před lety podhrabal a touto cestou se dá slanit na první a druhé patro. Třetí, nejhlouběji položené, je zatopené zelenkavou průzračnou vodou. V jámě na náražích všech pater dosud trčí zbytky dřevěné výstroje, na prostředním se dochovala i stabilní trámová podesta. Od všech kovových součástí je však důl totálně vyrabovaný, nezbyly zde žádné koleje, a samozřejmě ani šachetní průvodnice. První a druhé patro je propojeno (mimo šachtu) ještě osmdesátistupňovým dvanáct metrů vysokým komínem.“
„My ovšem nepořádali záchrannou akci v průzkumném dole, ale v právě v té krátké zabahněné štole,“ skáče Surikatovi neurvale do řeči nedočkavý Pažout. „Bahna je v ní tolik, že hned dva metry od vchodu do něj zapadnete do půlky stehen a neuděláte ani krok.“
(Pažout si vzpomene, jak sám v popisované štole při nácviku zapadl, naznačí, jak hluboko to bylo, rozčílením zrudne a několikrát hněvivě zafuní.)

 

„Do šachty jsme postupně slanili v té nejakčnější sestavě“, ujímá se slova opět Surikata, „nejprve se rychle spustil Mike, zvaný Blovičák a když stanul na druhém patře, následoval ho Jindřich z Nezvěstic. Pažout měl stejně jako já trochu problém s nízkým nástupním otvorem pod betonovou deskou. Průlez byl tak těsný, že jsem měl obavu, abych se při soukání skrz něj neudusil. Sotva jsme se ocitli dole, připjal se na lano MartinM a jako poslední se k nám přidala Lenka, zvaná Pig.“
„Když jsme byli všichni na druhém náraží, uvázali jsme konec lana na velikánský trám, aby nám ho nějaký dobrák nevytáhl a neodnesl,“ pokračuje Pažout. „Pak jsme se společně vydali jižním překopem na křižovatku, okdud vedou dvě krátké štolky do dobývek a slepá sledná chodba asi šedesát metrů k čelbě. Z této sledné vychází do prvního patra komín, který jsme museli zdolat, abychom si první patro mohli prohlédnout. Ze šachty se do něj totiž dá dostat se značnými obtížemi, protože na prvním patře (na rozdíl od druhého) chybí podesta, a lano je díky umístění podhrabaného otvoru jako na potvoru spuštěno na protější straně jámy, než je přístupová štola.“
„Právě na fotky z komína jsem se docela těšil,“ dodává smutně Surikata, „ale stačil jsem pouze dvakrát zvěčnit komínující Lenku a pak mi z ruky vypadl reflektor tak nešťastně, že byl od oné chvíle zcela k nepotřebě. Nu a protože jsem neměl čím svítit, tak jsem vlastně od té chvíle nevyfotografoval už vůbec nic.“
„Do toho prvního patra jsme my dva se Surikatou vlastně ani lézt nechtěli,“ přiznává Pažout. „Stěny mokrého komínu byly velice kluzké a vznikla oddůvodněná obava, že se v něm při jeho zdolávání vzhledem ke svému pokročilému věku smrtelně zraníme. Stala se ale věc, která nás ke komínování přímo donutila. Úskočná Lenka totiž tajně odvázala konec lana, po němž jsme slanili šachtu, od trámu a když jako první vyšplhala komínem nahoru, přešla štolkou k šachtě, lano zachytila stativem od fotoaparátu a vytáhla je k sobě na první náraží.“
„Prohlásila, že jde o malou pomstu za to, jak jsme se jí při slaňování neprávem smáli, že má velký zadek,“ dodává Surikata, „a že máme na vybranou buď se pokusit vyšplhat šachtu bez lana nebo za ní vylézt komínem, protože jinak se nahoru nedostaneme. Ta šachta samozřejmě bez lana vylézt nejde a tak jsme komínovali a Lenka se pro změnu smála zase nám.“
„Po zamítnutí návrhu shodit Lenku za trest do šachty a krátké procházce po celkem nezajímavém prvním patře, spustila Pig lano do jámy a všichni jsme se vrátili zpět ke komínu, kudy jsme sestoupili zpět na druhé náraží,“ doplňuje Pažout. „Tam Surikata sveřepě plivl do vody a vymínil si, že poleze nahoru první, protože je mu v podzemí nevolno a bojí se strašidel a skřítků. Po něm vyšplhala Pig za ní hned Blovičák s Nezvěstickým Jindřichem (pod záminkou, že jim v autě psychicky strádá zavřený pes) a my s Martinem jsme zůstali nakonec. V tu chvíli nás vůbec nenapadlo, že toto pořadí není věcí naprosté náhody, ale naopak důkladně připraveným plánem, který z nás měl nenápadně udělat hlavní aktéry onoho slavného nácviku záchrany zmateného montanisty.“

 

„Sotva jsme se vydrápali ze šachty a dole zůstali jen Pažout s Martinem, Mike s Jindřichem nasedli do auta a odjeli domů,“ vysvětluje Surikata. „Tvrdili, že je jim zima a do bahnité štoly nechtěli jít. Pažout zatím na laně usilovně jumaroval a přitom ještě usilovněji kouřil, až po čtvrt hodině vystrčil konečně hlavu pod betonem. Zavolal na Martina ‚lano volné‘ protáhl se ven, otřepal ze sebe hlínu a zapálil si další cigaretu.
‚Kde je Blovičák‘, zeptal se, nevida nikde zbytek výpravy.
řekl jsem mu, že Blovičák šel napřed do zabahněné štoly, kousek před čelbou zapadl do bláta po pás a nemůže ven. Stydí se, mlčí, zhasnul světlo a nekomunikuje. My montanisté takovému stavu říkáme ‚zmatení‘. Nezvěstický Jindřich proto odejel do Žebráku shánět gumový člun, kterým by se dalo do štoly po vodě nad blahnem vplout a jeho kamaráda zachránit. Pažout se tázavě podíval na Lenku, která jen beze slov zasmušile kývla hlavou, aby mé vyprávění potvrdila.
‚A to mu nepůjdete pomoct?‘ divil se Pažout.
‚Jak,“ zeptal jsem se, ‚když půjdem za ním, zapadneme také.‘
‚To je pravda,“ podrbal se Pažout zamyšleně na hlavě, „ale něco udělat musíme.‘
Přešli jsme tedy ke štole. Ze vchodu na nás dýchl chlad a výhružně pohlédla tma. Pažout se naklonil do portálu.
‚Miku, jsi tam?,‘ zvolal.
‚Neodpoví ti, je zmatený,‘ poučila Pažouta Lenka.
‚Aha‘ pravil Pažout, přidržel se hrany portálu, udělal několik vratkých kroků do směrem štoly a zabořil se po kolena do bláta.
‚Miku, je ti něco?‘ zahalekal ještě silněji.
Žádná odpověď.
‚Tak pojedem pryč,‘ zhodnotil nečekaně situaci Pažout. ‚Ať  si ho Jindřich vytáhne.‘
Od šachty k nám pomalu přišel MartinM.
‚Co se děje?‘ ptal se se zájmem.
‚Ale, Blovičák vlezl do štoly, zapadl do bláta, je zmatený a nemůže ven. Už ani nesvítí a neodpovídá,‘ deklamoval Pažout.
‚A ty jdeš pro něj?‘ zajímal se Martin.
‚Ne, já jedu pryč, jen nemůžu vylézt z toho bláta,‘ přiznal se Pažout.
‚Ale to nejde,‘ rozčílil se Martin, ‚musíme ho zachránit. ‚Mike, jsi tam? Ozvi se!‘ zakřičel do štoly.
‚Nebude ti odpovídat ti, je zmatený,‘ opakovala Lenka.
‚Je asi schoulený u čelby a tiše naříká,‘ zamumlal Martin. Naklonil se do portálu, udělal krok dovnitř a zapadl do bahna stejně jako Pažout. Nicméně od organizování záchranných prací ho to neodradilo.
‚Noste stromy,‘ požadoval, ‚naházíme je na bláto a půjdeme po nich dovnitř.
‚Stromy jsou strašně těžké,‘ bránil jsem se,‘ mimo to nemáme pilu, abychom je porazili.
‚Tak dotáhněte aspoň nějaké větve,‘ povykoval Martin, ‚dolezu po nich k Mikeovi a zachráním ho.‘
‚Všechny větve jsou strašně daleko,‘ oponovala Lenka, ‚navíc, je-li Blovičák zmatený, může tě, až k němu dolezeš, pokousat nebo stáhnout do vody.‘
‚Nemůžeme ho tam nechat,‘ horlil Martin, ‚zavolejte speleozáchranku! Mike, nepodléhej depresi a beznaději!‘
‚Pojďme pryč,‘ žádonil Pažout.
‚Žádné pryč,‘ hrozil se Martin, ‚běžte někdo pro hasiče. Mike, vydrž!‘
Nemám sil vyprávět ten příběh celý,“ přerušuje monolog Surikata, „stáli jsme tam ještě čtvrt hodiny a střídavě naslouchali Martinovým organizačním pokynům a Pažoutovu skuhrání. Průběžně jsme oba záchranáře hodnotili a bodovali. Když jsme jim nakonec vysvětlili, že Blovičák, kterého chtějí vytáhnout ze štoly, je už nejspíš dávno doma v Blovicích, vůbec jim to nepřipadalo vtipné.“
„V celkovém hodnocení záchranné akce a účinnosti zvolených prostředků, získal Martin plný počet bodů a já za údajný pasiviní přístup o bod méně,“ stěžuje si rozmrzele Pažout. „Nemyslím, že by to bylo spravedlivé, protože Martinovi stejně nikdo nepřinesl ani žádané stromy ani kýžené větve ani nezavolal záchranku či hasiče. Jeho dobře míněná snaha vyzněla naprázdno a plánované úkony se omezily na stejně bezmocné trčení v blátě u vchodu, jaké jsem (údajně pasivně) presentoval i já. Nakonec nás stejně museli Lenka se Surikatou oba dva vyprostit.“

 

MartinM, externista PMS „Absolvované záchranné cvičení důkladně prověřio nejen naši schopnost zasáhnout v krizové situaci, ale zároveň odhalilo i drobné rozdíly mezi jednotlivými zachránci, co se týče jejich morálky a odhodlanosti pomoci zmatenému kamarádovi i na úkor vlastního pohodlí. Mám oprávněný pocit, že Pažout se v tomto ohledu nepředvedl v nejlepším světle a nemohu akceptovat jeho pozdější výmluvy typu: ‚Chtělo se mi kouřit, až bych si zapálil, vytáhl bych Blovičáka bez vaší pomoci jako nic.'“