Jan Tarantík „O minulém weekendu několik odvážných montanistů zopakovalo návštěvu opuštěného dolu Psík, jejíž stará verze je věrně popsaná na starém webu Popovického montanistického Superklubu pod číslem 61. Této bezesporu heroické akce se k naší lítosti tentokrát neúčastnil patologický konspirator Pedro, (který již dávno zmizel v neúprosném propadlišti montanistických dějin a o jeho osobě nění do té doby nižádných zpráv),skvělý tým PMS naopak posílili známí odvážlivci zvučných jmen jako je MartinM, Honza Tarantík, Monika, Cimbál či v neposlední řadě sám proslulý Máca.“

(O průběhu výpravy vypráví slavný Surikata)
„Důl Psík?,“ odpověděl mi Pažout na mé pozvání na sobotní výpravu, „takovou kravinu jsem v životě neslyšel. Tam si běžte sami.“
„Co se ti nelíbí na dole Psík,“ podivil jsem se zcela upřímně, nechápaje, proč se kolega tak ační výpravě s takovou důsledností vyhýbá.
„Nelíbí se mi to jméno“, prohlásil znechuceně Pažout.“Pokud se ten důl opravdu jmenuje Psík, může se do něj vypravit pouze naprostý magor.“
„Na akci se přihlásili Martin s Monikou a Cimbálem, Honza Tarantík a slavný Máca,“ oponoval jsem, “ nemůže to být tedy zas tak slaboduchý počin, jak si ve své zaujatosti představuješ.“
Pažout mírně znejistěl a nervózně si pravicí hladil řídký rusý vous.
„Navíc jsem požádal Doxácký spolek, aby nám do Psíka půjčil svou Kikirínu“, pokračoval jsem lstivým tónem, „protože důl Psík je, jak známo, poněkud zatopen.“
„A k čemu vám tam bude nějaká Kikirína,“ neviděl žádnou souvislost mezi bývalou neúspěšnou velitelkou doxácké podzemní stráže, zatopeným dolem a šesticí odvážných montanistů Pažout.
„Nevelká Kikirína bude před námi mlčky kráčet do zatopené chodby,“ vysvětloval jsem s obvyklou trpělivostí, „a až budou vidět na hladině jen bubliny, my se zastavíme, a dál nepůjdeme, abychom si nenabrali vodu do gumovek.“
„Chcete snad Kikirínu použít jako netradiční hloubkoměr, “ zhrozil se Pažout. „V tom případě se obávám, že vám ji Šotouš určitě nepůjčí.“
„Namluvíme mu, že jí chceme korunovat na Miss underground 2006 ,“ rozvíjel jsem své vychytralé plány, „na to určitě Šotouš naletí.“
„Jen aby,“ prohlásil pochybovačným hlasem Pažout. „Ani sám Šotouš nemůže být takový hňup aby vám na to skočil a celé tvé vyprávění ve mně evokuje krajně nepříjemný pocit, že vaše výprava do dolu s tak blbým jménem, neskončí jinak, než ošklivým malérem a pořádnou ostudou.“

Mrazivé ráno druhého dne nás zastihlo na zasněžené pláni asi kilometr od dolu bez Pažouta a bez Kikiríny. Jak Pažout správně předpokládal, Šotouš náš požadavek na zapůjčení své kolegyně pro studijní účely striktně odmítl.
„Odporná zima, hnusné počasí,“ ulevil si znechuceně Máca a dlouze se napil rumu z nevelké ploché láhve. „Hnusný sníh,“ přisadil si Honza Tarantík.
„Povím vám v souvislosti s podstatným jménem sníh veselou historku,“ podotkl jsem. „Měl jsem kdysi kamaráda učitelem na základní škole v Praze Klecanech a ten dětem v diktátu opravil slovo vzduch na vzduh, jelikož vzduch s ch na konci mu připadal nespisovný. Když si na něj rodiče následně stěžovali, hájil se před ředitelem tím, že když se na konci slova sníh píše h, platí stejné pravidlo i pro vzduch. Po tomto extempore ho nechali učit už jen pozemky“
Nikdo se nezasmál a Cimbál si drze poklepal na čelo.
Pomyslel jsem si cosi o házení perel sviním, urovnal si na zádech vak s montanistickou výbavou a zahájil pochod se ke vzdálenému zasněženému lesu. Ostatní mne váhavě následovali.
„Nebudeš už vyprávět žádné komické historky, že ne?“ ozval se zezadu Tarantík.
Zasněžená cesta se kroutila kolem lesa asi půl kilometru, pak jsme narazili na pinkové pásmo a jali se sestupovat strmým svahem dolu do údolí k potoku. Podél jeho koryta jsme v nafoukaných závějích urazili dalších sto metrů až jsme se ocitli před portálem.
„Nebudou uvnitř netopýři, které by naše návštěva vyrušila?“ staral se Martin, zatímco si z montanovaku vybaloval zbrusu nové černé leklé rybářské prsáky.
„Určitě ne,“ uklidňoval jsem ho, „v dole je malé procento sirovodíku a ten všechny netopýry a jiné živé tvory zaručeně přesvědčí, že tenhle důl je jako jejich zimoviště krajně nevhodný.“
Martin se upokojil, nasadil si přilbu, zažehl světlo a po čtyřech vlezl dovnitř. Ostatní ho bezprostředně následovali.

Chodba, zpočátku nízká, se rychle zvyšovala a po deseti metrech se bylo možno pohodlně postavit. Po vodě zatím nebylo ani památky, na zemi se válelo několik oslizlých klád. Po dalších deseti metrech se objevila první křižovatka, v jejímž prostředku se rozlézala louže kalné tekutiny. Na nehybné hladině se vytvořila tenká krusta z vysrážených síranů, podobná ledovému příkrovu a tiše křupající při každém našem kroku. Naproti chodbě, kterou jsme přišli, zel pouze nevelký výklenek, nalevo i napravo se však rozbíhaly další vysoké štoly. I vydali jsme se po krátké poradě nejprve doprava.
Chodba mírně klesala a objevila se očekávaná voda, pod ní jsme ucítili vazké bláto. Přestože hloubka zatím nebyla taková, aby se ve vodě zvolna kráčející doxácká imaginární Kikirína utopila, lepivé bahno na dně nám svazovalo nohy a postup se zpomalil. Za mírnou zatáčkou se objevila řada prostorných dobývek a dalších křižovatek. Zde jsme se zastavili a započali s fotodokumentací.
Chodby a dobývky v této části dolu tvoří nepříliš komplikovaný labyrint na rozloze asi osm set metrů čtverečních. Některé spojovací štolky jsou zatopeny tak vysoko, že i ve vysokých rybářských holínkách je jimi nutno kráčet opatrně a po špičkách. Důl postrádá jakoukoliv limonitově-krápníkovou výzdobu a v jeho prostorách, zaplněných vlahých vzduchem a nevýrazným sirovodíkovým odérem, jsme nezahlédli ani jediného netopýra.
Přibližně uprostřed hlavní chodby odbočuje jižní překop do velké dobývky s hlubokou síranovou lagunou a vyvýšenou částí u zadní stěny, budící sugestivní dojem že se ocitáme před divadelním jevištěm. Samozřejmě nás to inspirovalo k tomu, že jsme v těcho místech zahráli a nafotili několik krátkých skečů ze života méněcenných podzemně-turistických skupin a jejich pohlavárů. Největší potlesk sklidila krátká, dle mého soudu nepříliš vtipná groteska – Lečo, fackující zmateného Šotouše. Nicméně přes velký úspěch nedošlo k požadovanému opakování, protože se napodruhé nenašel nikdo, kdo by se chtěl Šotoušovy role ujmout. Ani vyvedená výpravná Kikirínina svatba s čolkem neměla takový ohlas.
Po této příjemné a povzbudivé kulturní vložce jsme se vrátili na první křižovatku a pronikli do zbývající levé větve systému. Tu tvoří řada souvislých prostorných částečně zařícených (ale za to suchých) komor o přibližně stejném rozsahu, jaký má pravá zatopená část. Zde sirovodík cítit nebyl a proto zde byl uspořádán krátký piknik.
„Je to hňup, ten Pažout, že si nechal ujít takový hezký důl,“ pravil zamyšleně popíjející Máca.

Pažout, slavný montanista „Ne, určitě jsem udělal dobře že jsem zůstal doma. Do dolu s tak pitomým jménem nemá cenu chodit. Důl se má jmenovat po nějakém význačném, hornictví nakloněném světci – Prokop, Barbora nebo třeba svatá Anna. Ale Psík? Copak je to normální? Vždyť to jméno reprezentuje patrona havířů, kteří v tom místě pracovali a před šichtou se k němu u malého oltáříku modlili. Sami jsme viděli pěkně vyvedený oltář v Chrustenické šachtě, stojí na něm pohledná ikona svaté Barbory. A co vystavovali v době těžby na oltáři tady? Kokra? Vlčáka? Pudla?
Hnus!“