Cimbál, čestný host PMS „Už jsem vám vyprávěl, jak Doxáci s Angorákama za pomoci Aštarovy flotily hledají z kosmických plavidel, v nichž křižují nad zemí zemi, utajené podzemní prostory?“ zeptal se Surikata svých kolegů, při odstraňování klád, kryjících prastarou šachtu.
„Rozhodně ne,“ odvětil zadýchaně funící Pažout v červeném overalu. „Aštarovou flotilou rozumíš těch pověstných deset milionů vesmírných lodí, které jsou plné mimozemských tupců, dožívajících se deseti tisíc let a toužících evakuovat pozemšťany do své vlastní planetární soustavy?“
Doxáci a vesmírná Aštarova flotila
„Ano,“ připustil Surikata, „mám na mysli tutéž Aštarovu flotilu, pouze je nutno podotknout, že ti milí mimozemšťané netouží evakuovat všechny pozemšťany, ale pouze ty, kteří pozitivně vibrují.“
„Jde o stejný druh vibrací, jaké se projevují u tak zvané Diamantové vody,“ zajímal se Martin.
„Zcela stejný,“ potvrdil Surikata, „Havran mi vyprávěl, že Šotouš jednoho nedávného nevlídného dne sezval celou doxáckou skupinu k sobě domů a tenhle záměr (vyžádat si od mimozemšťanů starší kosmickou loď) všem přednesl. Nejvíc se to prý líbilo Kikiríně, radostí se během několika minut sežrala do němoty.“
„A doxáci věřili, že jim mimozemšťané nějakou vyřazenou kosmickou loď opravdu dají?“, nemohl takové kravině uvěřit Tarantík.
„V podstatě ano,“ pravil Surikata. „Šotouš přinesl veliký lavór, Havran do něj nalil diamantovou vodu a Šotouš jí začal prutem vibrovat. čekali, že se jim co nevidět zjeví velitel nebeské flotily Aštar a otáže se jich, co žádají.“
„Ten Aštar, to je jediná kompetentní osoba, pro podobné akce?“ tázal se nevěřícne Kaši.
„Ne, mimo něj se prý kolem naší země motají ještě Ptaahova flotila, Karného evakuační flotila a asi padesát dalších. Šotouš si ale z nějakých osobních důvodů oblíbil právě tu Aštarovu. Nicméně ať do té vody v lavóru prutem třískal jak chtěl, Aštar se nezjevil.“
„Jde o stejný druh vibrací, jaké se projevují u tak zvané Diamantové vody,“ zajímal se Martin.
„Zcela stejný,“ potvrdil Surikata, „Havran mi vyprávěl, že Šotouš jednoho nedávného nevlídného dne sezval celou doxáckou skupinu k sobě domů a tenhle záměr (vyžádat si od mimozemšťanů starší kosmickou loď) všem přednesl. Nejvíc se to prý líbilo Kikiríně, radostí se během několika minut sežrala do němoty.“
„A doxáci věřili, že jim mimozemšťané nějakou vyřazenou kosmickou loď opravdu dají?“, nemohl takové kravině uvěřit Tarantík.
„V podstatě ano,“ pravil Surikata. „Šotouš přinesl veliký lavór, Havran do něj nalil diamantovou vodu a Šotouš jí začal prutem vibrovat. čekali, že se jim co nevidět zjeví velitel nebeské flotily Aštar a otáže se jich, co žádají.“
„Ten Aštar, to je jediná kompetentní osoba, pro podobné akce?“ tázal se nevěřícne Kaši.
„Ne, mimo něj se prý kolem naší země motají ještě Ptaahova flotila, Karného evakuační flotila a asi padesát dalších. Šotouš si ale z nějakých osobních důvodů oblíbil právě tu Aštarovu. Nicméně ať do té vody v lavóru prutem třískal jak chtěl, Aštar se nezjevil.“
„To muselo být strašlivé zklamání“ povzedechla Leny, „nerozbrečel se Šotouš po takovém neúspěchu?“
„Rozbrečeli se všichni až na nic nechápající Kikirínu, “ doznal Surikata. „Bylo to jako v té písničcce ‚Pes jitrničku sežral‘. Nakonec, když se vodu nepodařilo navibrovat ani druhý ani třetí a dokonce ani čtvrtý den a Aštar stále nepřicházel, požádal Šotouš o pomoc svého přítele Velkého Angoráka.“
„Toho osla? “ podivil se Pažout.
„Přesně toho,“ děl Surikata. „Zavřeli se spolu do koupelny a tam vodu mrskali tak dlouho, až se jim ten Aštar prý konečně zjevil. Šotouš mu přednesl svoji žádost a Aštar po krátkém ošívání souhlasil, že Doxáckému klubu daruje dvě menší vyřazené kosmické lodě ze své flotily, aby v nich mohli Angorák s Šotoušem létat v oblacích a přítom monitorovat geologické anomálie na zemi.“
„To musí být vůl, ten Aštar,“ divil se Martin.
„Nepochybně,“ souhlasil Surikata. „Hned večer Angorák uvedl Šotouše i sebe pomocí autohypnózy do stavu snížené příčetnosti a jejich odhmotněné duše se neprodleně vydaly za Aštarem. Našli ho prý s jeho flotilou někde poblíž planety Mars ožralého na mol. Aštar je přes svůj politováníhodný stav poznal, potvrdil svůj slib a ukázal jim několik malých kosmických plavidel vhodných pro jejich účely. Šotouš i Angorák se třásli vzrušením, ale Aštar je zchladil tvrzením, že tyhle lodě jsou v přísné evidenci a oni dostanou opravdu hodně staré modely, u kterých nebude nikomu vadit, když z flotily zmizí.“
„Já bych jim nedal vůbec nic,“ zavrčel nespokojeně Pažout.
„Aštar je pak zavedl do nějakého skladiště, odkud nechal vyvléct dvě omšelé těžké pramice s vesly,“ pokračoval Surikata. „Vysvětlil šotoušovi s Angorákem, že jde o zastaralé ale přesto funkční kosmické lodě na ruční pohon, které pro jejich účely zcela vyhovují. Šotouš s Angorákem se Aštara pokoušeli přesvědčit, že to, co jim nabízí, jsou naopak odporné staré krámy a oni by rádi něco reprezentativnějšího. Tím ale Aštara urazili a on prohlásil, že si buď vezmou tyhle mršiny nebo nedostanou vůbec nic. Angorák a Šotouš tedy souhlasili, naoko přátelsky se s Aštarem rozloučili, nasedli do svých pramic a začali veslovat směrem k zemi.“
„Magoři,“ usoudil Tarantík.
„Oba byli značně rozladěni a Šotouš svaloval vinu na Angoráka, v jehož schopnosti jednat s veliteli mimozemských flotil vkládal rozhodně větší naděje,“ líčil dál strastiplnou doxácko-angoráckou pouť Surikata. „Vesla byla těžká, znavené ruce bolely, Šotouš po chvíli vysíleně sípal. Nejvíc je ale dorazilo, když se okolo nich mihla elegantní stříbřitá raketka a v ní seděl s povýšeným úsměvem Lečo Jahoda.“
„Lečo má asi u Aštara protekci,“ usoudil Kaši.
„Patrně ano,“ souhlasil Surikata. „Ti dva hňupi veslovali celou noc a ještě dva příští dny a tři noci, než se doveslovali do Doxů. Tam pramičky zaparkovali u Šotouše na zahradě, zrušili autohypnózu a šli spát. Ráno sezvali celý klub a nedočkavě běželi na zahradu, aby pramice vyzkoušeli. Něco se ale pokazilo i když do nich všichni nastoupili a veslovali jako o život a Kikirína divoce křičela, lodě se ani nehnuly. Vypadalo to, že se celý klub rozpadne, ale nakonec dostal Angorák týdenní ultimátum, aby se kontaktoval s Aštarem a obě lodě zprovoznil. Teď pod nima leží ve sněhu s gola sadou a něco na nich utahuje.“
„Bože můj,“ hrozil se Pažout, „a Lečovi ta jeho loď funguje?“
„Funguje,“ dokončil vyprávění Surikata. „Dokonce v ní několikrát profrčel nad veslujícími Doxáky a posměšně jim mával. A hele – jsme vevnitř.“
„Rozbrečeli se všichni až na nic nechápající Kikirínu, “ doznal Surikata. „Bylo to jako v té písničcce ‚Pes jitrničku sežral‘. Nakonec, když se vodu nepodařilo navibrovat ani druhý ani třetí a dokonce ani čtvrtý den a Aštar stále nepřicházel, požádal Šotouš o pomoc svého přítele Velkého Angoráka.“
„Toho osla? “ podivil se Pažout.
„Přesně toho,“ děl Surikata. „Zavřeli se spolu do koupelny a tam vodu mrskali tak dlouho, až se jim ten Aštar prý konečně zjevil. Šotouš mu přednesl svoji žádost a Aštar po krátkém ošívání souhlasil, že Doxáckému klubu daruje dvě menší vyřazené kosmické lodě ze své flotily, aby v nich mohli Angorák s Šotoušem létat v oblacích a přítom monitorovat geologické anomálie na zemi.“
„To musí být vůl, ten Aštar,“ divil se Martin.
„Nepochybně,“ souhlasil Surikata. „Hned večer Angorák uvedl Šotouše i sebe pomocí autohypnózy do stavu snížené příčetnosti a jejich odhmotněné duše se neprodleně vydaly za Aštarem. Našli ho prý s jeho flotilou někde poblíž planety Mars ožralého na mol. Aštar je přes svůj politováníhodný stav poznal, potvrdil svůj slib a ukázal jim několik malých kosmických plavidel vhodných pro jejich účely. Šotouš i Angorák se třásli vzrušením, ale Aštar je zchladil tvrzením, že tyhle lodě jsou v přísné evidenci a oni dostanou opravdu hodně staré modely, u kterých nebude nikomu vadit, když z flotily zmizí.“
„Já bych jim nedal vůbec nic,“ zavrčel nespokojeně Pažout.
„Aštar je pak zavedl do nějakého skladiště, odkud nechal vyvléct dvě omšelé těžké pramice s vesly,“ pokračoval Surikata. „Vysvětlil šotoušovi s Angorákem, že jde o zastaralé ale přesto funkční kosmické lodě na ruční pohon, které pro jejich účely zcela vyhovují. Šotouš s Angorákem se Aštara pokoušeli přesvědčit, že to, co jim nabízí, jsou naopak odporné staré krámy a oni by rádi něco reprezentativnějšího. Tím ale Aštara urazili a on prohlásil, že si buď vezmou tyhle mršiny nebo nedostanou vůbec nic. Angorák a Šotouš tedy souhlasili, naoko přátelsky se s Aštarem rozloučili, nasedli do svých pramic a začali veslovat směrem k zemi.“
„Magoři,“ usoudil Tarantík.
„Oba byli značně rozladěni a Šotouš svaloval vinu na Angoráka, v jehož schopnosti jednat s veliteli mimozemských flotil vkládal rozhodně větší naděje,“ líčil dál strastiplnou doxácko-angoráckou pouť Surikata. „Vesla byla těžká, znavené ruce bolely, Šotouš po chvíli vysíleně sípal. Nejvíc je ale dorazilo, když se okolo nich mihla elegantní stříbřitá raketka a v ní seděl s povýšeným úsměvem Lečo Jahoda.“
„Lečo má asi u Aštara protekci,“ usoudil Kaši.
„Patrně ano,“ souhlasil Surikata. „Ti dva hňupi veslovali celou noc a ještě dva příští dny a tři noci, než se doveslovali do Doxů. Tam pramičky zaparkovali u Šotouše na zahradě, zrušili autohypnózu a šli spát. Ráno sezvali celý klub a nedočkavě běželi na zahradu, aby pramice vyzkoušeli. Něco se ale pokazilo i když do nich všichni nastoupili a veslovali jako o život a Kikirína divoce křičela, lodě se ani nehnuly. Vypadalo to, že se celý klub rozpadne, ale nakonec dostal Angorák týdenní ultimátum, aby se kontaktoval s Aštarem a obě lodě zprovoznil. Teď pod nima leží ve sněhu s gola sadou a něco na nich utahuje.“
„Bože můj,“ hrozil se Pažout, „a Lečovi ta jeho loď funguje?“
„Funguje,“ dokončil vyprávění Surikata. „Dokonce v ní několikrát profrčel nad veslujícími Doxáky a posměšně jim mával. A hele – jsme vevnitř.“
Klády byly odvaleny, ze šachty vanul vlahý vzduch.
„Co je vlastně dole,“ tázal se Pažout, „který měl zůstat na povrchu a hlídat lana.
„Nic moc,“ těšil ho Tarantík, „asi půl kilometru metrů chodeb, několik dobývek a hlavně voda nad pás.“
„Tak to jsem rád, že zůstanu tady,“ usoudil Pažout, vytáhl svačinu a zapálil si cigaretu.
Ostatní se zatím slanili do štoly pod šachtou. Voda zde měla asi metrovou hloubku, byla čirá a ledově studená. Na jedné straně přímá chodba končila po sto padesáti metrech v místě, kde byl po ukončení průzkumu sestřelen vchod, na druhé se z křižovatky rozbíhaly slepé chodbičky k beznadějným čelbám, dvě mířily do několika nevelkých, hodně popadaných dobývek.
Popisovat zbytek výpravy znamená vlastně už jen nekonečnou nudu. Chůze hlubokou vodou, místy, kde byla nadržená mezi dvěma závaly, jsme museli některé úseky přeplavat. Přelézání hrozivě vypadajících závalů a šplhání do vysokých dobývek. Focení jednobarevných nefotogenických štolek a chůze zpět v nevalném světle ledkovek poté, co se vysvítily akumulátory fotoreflektorů a utopil rezervní karbid.
A zatím v Doxech na dvorku v ohyzdných pramicích usilovně veslují dvě zpocené postavy v naději, že se jejich koráby přece jen jednou odlepí od země.
„Co je vlastně dole,“ tázal se Pažout, „který měl zůstat na povrchu a hlídat lana.
„Nic moc,“ těšil ho Tarantík, „asi půl kilometru metrů chodeb, několik dobývek a hlavně voda nad pás.“
„Tak to jsem rád, že zůstanu tady,“ usoudil Pažout, vytáhl svačinu a zapálil si cigaretu.
Ostatní se zatím slanili do štoly pod šachtou. Voda zde měla asi metrovou hloubku, byla čirá a ledově studená. Na jedné straně přímá chodba končila po sto padesáti metrech v místě, kde byl po ukončení průzkumu sestřelen vchod, na druhé se z křižovatky rozbíhaly slepé chodbičky k beznadějným čelbám, dvě mířily do několika nevelkých, hodně popadaných dobývek.
Popisovat zbytek výpravy znamená vlastně už jen nekonečnou nudu. Chůze hlubokou vodou, místy, kde byla nadržená mezi dvěma závaly, jsme museli některé úseky přeplavat. Přelézání hrozivě vypadajících závalů a šplhání do vysokých dobývek. Focení jednobarevných nefotogenických štolek a chůze zpět v nevalném světle ledkovek poté, co se vysvítily akumulátory fotoreflektorů a utopil rezervní karbid.
A zatím v Doxech na dvorku v ohyzdných pramicích usilovně veslují dvě zpocené postavy v naději, že se jejich koráby přece jen jednou odlepí od země.
Pažout – slavný montanista „Když kolegové po třech hodinách vylezli ze šachty ven, byli úplně mokří. Vzhledem k tomu, že se venkovní teplota nerozhodně pohybovala kolem bodu mrazu, těšilo mne, že jsem prozíravě zůstal venku. Ostatně nikdy bych neplaval štolou jako oni, raději bych nebyl líný táhnout s sebou nafukovací člun, který Surikata odmítl s poukazem na to, že dole určitě žádná voda není. A pro ty, kdo by chtěli naše odvážlivce následovat jedna rada. Nezapomeňte si alespoň izolepou přilepit okraj broďáků ke kalhotům, ať vás voda, kterou si do nich při opomenutí takového základního pravidle naberete, nestáhne ke dnu.“