Pažout ,známý montanista Jak dopadla první členská schůze doxáckého klubu v roce 2006? Jaké závěry přinesla? Co říkal Havran? Kolik toho vypila Kikirína? Kolik členů se po obligátním přípitku pozvracelo? To jsou otázky, které nedají spát nejširšímu okruhu podzemních zoufalců.
Podle oficiálního prohlášení tiskového mluvčího se „V dalším období politika klubu nijak nezmění“.
„Hlavní je nenávidět Popovický montanistický superklub, všechny jeho odporné členy a další doxácké renegáty,“ uvedl na schůzi za bouřlivého potlesku poněkud přepadlý Šotouš.

„Správně,“ tloukl usilovně zaťatou pěstičkou do stolu Havran, „každý náš člen musí bezprecedentně nenávidět Popovický montanistický Superklub a zejména jeho zakladatele, slavného Surikatu.“
„Tak tak, přizvukoval mu nadšeně nový člen Dreck, „smrt tomu Surikatovi!“
„Ano, smrt Surikatovi a také Pažoutovi,“ přidala se ječivým hláskem Kikirína.
„Smrt Surikatovi, Pažoutovi a Tarantíkovi,“ vřeštěl hystericky Šotouš.
„A také smrt Lence-Pig,“ připomněl Havran, “ nestačí, že nám sežrala nafukovací člun, ještě těm pitomcům pózuje na fotkách.“
„Jasně,“ souhlasil nadšeně Dreck, „Smrt Surikatovi, Pažoutovi, Tarantíkovi, Lence-Pig a Lečovi.“
Rozhostilo se mrazivé ticho.
„Řekl jsi smrt Lečovi, Drecku?“, zeptal se opatrně Šotouš.
„Řekl,“ přiznal po chvilce váhání Dreck, „je to snad špatně?“
„Samozřejmě, že je to špatně,“ zavyl zděšeně Šotouš, „Lečo je náš kamarád ze spřátelené skupiny a hnusný Superklub nenávidí stejně intenzivně, jako my.“
„A komu mám tedy ještě provolat smrt?“ tázal se zmatený Dreck.
„Třeba Martinovi a Monice,“ radila nezištně Kikirína.
„Smrt Surikatovi, Pažoutovi, Tarantíkovi, Lence-Pig, Martinovi a Monice,“ opravil se Dreck.
„Smrt jim všem, skandovali ponuře Doxáci temnými hlasy.

„Co vlastně ti superklubáčtí hnusáci dělají špatného?,“ zeptal se Dreck, který se mezi nepřátelskými spolky ještě zcela neorientoval.
„Škodí nám,“ odtušil Šotouš. “ Zesměšňují nás tím, že schválně vlezou všude tam, kam my si netroufáme a pak nás zákeřně označují za zbabělce.“
„A je hodně takových míst, kam si netroufáte?“ dal průchod své zvědavosti Dreck.
„Skoro všechna,“ povzdechl si Havran, „ale není dobré o tom mluvit.“
„Zrovna na Boží hod šli ti hnusáci do Vánoční štoly, kam se chystáme už třetí rok,“ svěřil se Šotouš. „Víme totiž, že je její zadní část zaplavena tou nejčistší nefalšovanou diamantovou vodou, jakou nemá ani náš nejlepší kamarád Velký Angorák.“
„Sláva Velkému Angorákovi,“ vyvřískla famaticky Kikirína, „sláva našemu kamarádovi ze spřátelené skupiny.“
„A proč jste tam nešli také?“ divil se Dreck.
„To není jen tak,“ mumlal rozpačitě Šotouš, „v té štole je příšerná tma a v hluboké tůni za první zatáčkou operuje velikánská žába.“
„Co je tak strašlivého na obyčejné žábě?“ nechápal Dreck.
„To není obyčejná žába,“ mektal ustrašeně Havran, „je veliká a žije v té příšerné tůni. Na koho se podívá, ten tři dny strachy neusne.“
„Většina žab přece žije v tůních a přihlouple zírá,“ namítal Dreck, „a není to žádný důvod k tomu, abych se při pomyšlení na tuto skutečnost třásl hrůzou.“
„Jseš nějakej chytrej,“ urazil se Šotouš, „kdybys tu žábu viděl, mluvil bys jinak.“
„A tys ji viděl?“ zajímal se Dreck.
„Zatím ještě ne,“ doznal zkroušeně Šotouš.
„Šotouš jí neviděl, ale slyšel o ní vyprávět Mácu,“ zastal se svého pohlavára Havran.
„A ten Máca se s žábou setkal?“ nedal pokoj Dreck.
„Také ne,“ vysvětli Havran, „ale říkal mu o ní příbramský Démon, montanista slavný téměř jako ten vůl Surikata.“
„Dobrá,“ vzdal s povzdechem další pátrání po žábě Dreck, “ a Surikata se přes ty strašlivé zvěsti o smrtící žábě do té vánoční štoly vypravil?“
„Vypravil, protože je to magor“ přisvědčil rozhořčeně Šotouš. „Ale nešel sám. Byl s ním MartinM a Lenka zvaná Pig.“
„Kdyby šel sám, tak by ho ta žába rozsápala?“ ptal se Dreck.
„Nežertuj nikdy o žábě z Vánoční štoly,“ pronesl varovně Šotouš. „V podzemí se skrývají i jiné mocné stvůry, které není radno si znepřátelit.“
Dreck znejistěl a zvážněl.

„Hnusný zbabělec Surikata se zbabělcem Martinem a zbabělkyní Lenkou-Pig vlezli do portálu a po několika desítkách metrů došli štolou z padesátých let dvacátého století k první zatáčce,“ vysvětloval Havran. „Tam se chodba rozdvojuje. Jedno rameno vede k původnímu zasypanému vchodu, druhé pokračuje starodávnou ručně tesanou štolou hluboko do ložiska. Zbabělci se vydali tímhle směrem.“
„To museli projít kolem té žáby,“ vzpomněl si Dreck, „co s nimi udělala? Sežrala je? Nebo na ně pohlédla tak zavile, že po tři následující dny neusnuli?“
„Martin ji vyfotil, Surikata pohladil a Lenka ji podrbala za ušima,“ řekl neochotně Havran, „ale měli namále. Kdyby se ta žába rozzuřila….“
„Byl by s nimi konec,“ dokončil Dreck. „Ale ti zbabělci kolem pitomé žáby, z které se tu můžete všichni pominout, klidně prošli a nic se jim nestalo. Nemám pravdu?“
„Ne tak docela,“ namítal Šotouš, „měli mimořádné štěstí. Kdyby se na ně žába vrhla a srazila je k zemi, byl by to jejich konec. Takhle v klidu ušli asi sto dalších metrů, přelezli nevelký polozával a ocitli se v dobývce, z níž vede chodba, která je zatopená diamantovou vodou. Diamantová voda je pro nás skoro totéž, jako pro templáře Svatý grál.“
„My jsme vlastně také cosi jako templáři,“ pochlubila se Kikirína, „skromní, sympatičtí, obětaví a až k uzoufání stateční.“
„Nebo jako tři mušketýři,“ vykřikl Havran, “ Šotouš úplný Athos a Kikirína Porthos.“
„Lenka-Pig si do diamantové vody, ač jí tekly holínky, stoupla, „pokračoval bezbarvým hlasem Šotouš, „a Martin se Surikatou ji fotili. Už jen tím tu vodu tak znehodnotili, že by jí Velký Angorák musel vibrovat deset let, aby měla zase ty schopnosti, pro které ji hledáme a uctíváme.“
„A Velký Angorák ji deset let vibrovat nechtěl?“ otázal se poněkud prostoduše Dreck.
„Chtěl-nechtěl,“ odsekl Šotouš,“to už teď vůbec není podstatné. Lenka-Pig do té vody dvakrát vztekle plivla a Surikata do ní dokonce vysypal karbid. Teď tu vodu nikdo nenavibruje, ani kdyby se pominul.“
„Nepominutý člověk by se o vibrování diamantové vody těžko pokoušel,“ usoudil Dreck.
„Tak z toho vidíš, jak ten odporný Superklub škodí,“ ignoroval Dreckovu poznámku Šotouš.“Nejenže zbaběle vleze do Vánoční štoly, přes to, že ani takoví pašáci, jako jsme my nebo členové našich spřátelených skupin, si tam kvůli žábě netroufnou, ale ještě tam naflušou do diamantové vody, s kterou mohl jinak náš nejlepší kamarád Velký Angorák ovládnout svět.“
„Sláva Velkému Anogorákovi,“ vypískla Kikirína, „Smrt Surikatovi, Pažoutovi, Tarantíkovi, Lence-Pig, Martinovi a Monice.“
„Správně, smrt těm zbabělcům,“ řvali Doxáci jako šílení.
První doxácká členská schůze v roce 2006 pomalu končila.
Další fotografie z Vánoční štoly naleznete ve fotogalerii.

Lenka-Pig známá montanistka „Strašlivá žába z Vánoční štoly, kvůli které se ani ti neojodvážnější Doxáčtí jedinci neodváží projít po stezce kolem jejího částečně zasutého portálu portálu je, obyčejná mírně přerostlá ropucha. Ve štole je velmi spokojená, dokonce se vůbec neživí (jak je o tom mylně přesvědčena Kikirína) lidským masem, nýbrž s oblibou lapá pomocí dlouhého jazyka drobný hmyz.
Když jsme kolem ní procházeli, tvářila se uctivě a několikrát se nepříliš úspěšně pokusila zakvákat: „Ať žije slavný superklub. Kvák. Hanba Doxákům. Ošklivý Šotouš. Kvák Fuj.“