„Tak trochu,“ pravil vyhýbavě Šotouš,“něco přeslabikuju, něco si domyslím podle ilustrací. V tom článku jsem se dozvěděl o tak zvaném deliriu tremens.“
„Delíriu tremens?“ opakoval Havran jako ozvěna.
„Ano, o delíriu tremens,“ potvrdil slavnostním hlasem Šotouš. „Je to zakalené vědomí, často spojené s šílenými vidinami či hmatovými nebo sluchovými halucinacemi. Vidiny a přeludy bývají obyčejně pospojovány v celé scény a nezřídka mívají úzký vztah k povolání pijáka.“
„Prosim tebe, je to možné?“ nevycházel z údivu Havran.
„Je,“ potvrdil pevně Šotouš. „Tak kupříkladu drožkař vidí v delíriu stovky povozů, stáda cválajících divokých koní, koňské hlavy, kopyta a ohony. Finanční strážník bloudí v labyrintu nekonečných sklepů s obrovskými sudy a káděmi a kolem nich křepčí pitvorní červení mužíčci.“
„Kriste pane,“ pokřižoval se mimoděk Havran.
„Kuchařka spatřuje v kuchyni samé šváby,“pokračoval Šotouš,“pavouky, myši, ropuchy a všelijakou muší havě?. To vše se okolo ní rojí, vylézá, zalézá a na ni s bzukotem doráží. Všechna ta pakáž ji štípe a hlodá a nebohá kuchařka se jí marně brání.“
Kikirína pod stolem potlačila v poslední chvíli dávení a Havran si v hrůze skryl tvář do dlaní.
„A což teprve světák?“, rozohňoval se Šotouš. „Takový světák vidí se v hampejzu obklopen zástupem nestoudných nevěstek, které ho svlékají, neřestně ohmatávají..“
„Proboha, dost,“ přerušil Šotouše Havran, „kdes čerpal tak děsivé informace?“
„Z časopisu Nová kultura, ročník 1924,“ přiznal Šotouš. „Rád si v něm listuji, protože je plný důležitých mravních naučení a všemožných rad, týkajících se duševní hygieny a střídmého pohlavního života.“
„Jaké vize mohou asi potkat montanistu, postiženého oním děsivým delíriem,“ nezajímal se příliš o Novou kulturu Havran.
„Montanista v deliriu vidí obrovský trůn, sahající až do nebes. Na trůně sedí slavný Surikata v nadpozemské velikosti, jeho hlavu, ozdobenou křišťálovou korunou věnčí třpytivé blesky a ruce má plné krystalů nedozírné krásy,“ hádal Šotouš.
„Tak nějak to asi bude,“ souhlasil ochotně Havran.

 

„Mimochodem, nevyzvěděl si, co dělal minulý týden ten hnusný Superklub?“ změnil náhle téma hovoru Šotouš.
„Myslím, že mikulášskou podzemní besídku,“ odtušil Havran. „Byla to prý veliká sláva, jaká se jen tak nevidí. Pažout představoval Mikuláše, Tarantík anděla a Surikata samotného čerta. Dětem se to velice líbilo a pro obrovský úspěch se besídka musela stokrát opakovat. „
„Spíš bych čekal, že se všechny ty děti z takové podívané svorně poblejou a několik jich na té debilní besídce dostane navíc psotník,“ prohlásil nenávistně Šotouš.
„Vyprávěl to Lečo ze spřátelené skupiny,“ ohradil se dotčeně Havran, „říkal, že superklubácká besídka byla ještě o něco lepší, než ty, co se pořádaly v Chrustenické šachtě.“
Šotouš, slyše jméno ‚Lečo‘ a výraz ‚spřátelená skupina‘ vyskočil ze židle a chvíli nadšeně salutoval, než si uvědomil, že jeho velký vzor je přítomen pouze v Havranově vyprávění. „No nevím,“ zavrčel nakonec nespokojeně,“ale když to říká Lečo…“
„No právě,“ přitakal Havran. „Besídka prý byla naprosto dokonalá a největší ohlas vzbudila skvělá interpertace dobráckého čerta samotným Surikatou.“
„Surikata je hovado,“ namítal Šotouš, „kdyby Lečo superklubáckou besídku nechválil, řekl bych, že to byl nejubožejší počin za posledníc sto let a opravdového Mikuláše by z něj vzala mrtvice.“
Debata na chvíli uvázla na mrtvém bodě.

 

„Kde ti superklubáčtí dementi pořádali tu skvělou besídku,“ nedopřála nakonec zvědavost Šotoušovi pokoje, „snad v nějaké poloprázdné žumpě?“
„Kdepak, v žumpě,“ vysvětloval ochotně Havran,“ v klášterním sklepení v Jižních čechách, co o něm mají na webu dvoudílnou reportáž. Je krásné, prostorné a navíc trochu atypické – jeho podstatnou část tvoří asi stometrová velkoprofilová ve skále ražená štola s půvabnými cihlovými vyzdívkami.
„Pchá, takových sklepních štol je spousta a nemusíš ani jezdit do Jižních čech,“ pokusil se znevážit místo konání besídky Šotouš.
„Ty o nějaké víš?“ zajímal se Havran.
„Teď zrovna ne,“ přiznal rozpačitě Šotouš, „ale naše sesterská společnost Brněnští Angoráci navázala spolupráci s Jitkou Fenkovou a Josefem Mužíkem a za chvíli budeme mít sklepních štol tolik, že je nestačíme objíždět.“
„Zatím jsme se nebyli podívat ani v té, co v ní Surikata organizoval tu besídku,“ pravil zasmušile Havran, „a to Batmanovi už před dvěma roky podrobně popsal, kde se nachází.“
„Máme jiné úkoly,“ opáčil Šotouš, „nemůžeme pořád jezdit do štol. Je třeba schůzovat, vymýšlet a vylepšovat stanovy, volit radu a pohlavára.. Chtěli jste klub a tohle všechno k němu patří.“
„Jenomže když jsem se do klubu hlásil, myslel jsem, že se s ním párkrát podívám do podzemí,“ postěžoval si Havran. „Místo toho schůzujeme, plníme ukazatele, pořád o něčem hlasujeme a nebo křísíme Kikirínu.“
„Hned na příští schůzi budeme hlasovat o tvém podmínečném vyloučení pro znevažování klubovního programu,“ pohrozil Šotouš.
Havran znechuceně sklopil hlavu.
Kikirína pod stolem krátce zachrápala. V hlubokém spánku, vyvolaném alkoholovým opojením, se viděla na nekonečné písčité pláni, v jejímž středu stanul obrovitý trůn a na něm seděla velebná postava ozdobená korunou z čirého křišťálu a v rukou třímala ty nejkrásnější krystaly, jaké kdy lidské oko spatřilo.

 

Surikata CM, král montanistů „Mikulášská besídka kterou tak upřímně chválil Laco Lahoda ze spřátelené doxácké skupiny, proběhla za účasti mé neteře Johanky v sklepení starého klášterního pivovaru. Účinkovali v ní ti nejstatečnější montanisté a na korektní průběh akce dohlížel Laco Lahoda z CMA jako nezávislý pozorovatel.
Když odcházel, lámal se mu dojetím hlas a jeho oči se leskly emotivními slzami nad tak skvostnýcm zážitkem, jakou naše mikulášská besídka bezesporu byla.“